romea - logo
6. prosince 2019 (pátek)
svátek má Mikuláš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Janko Horváth: Romové jsou pro okolí jednoduchý terč

Brno, 3.7.2012 9:59, (ROMEA)
Romský básník, prozaik a aktivista Janko Horváth (foto: Lukáš Houdek)
Romský básník, prozaik a aktivista Janko Horváth (foto: Lukáš Houdek)

„O všem, co trápí tento svět, i o kráse a svébytnosti romské kultury a života obyčejných Romů,“ bloguje romský publicista a básník Jan Horváth (nar. 1959) na „idnes.cz“. Někteří ho znají také jako nezdolného aktivistu a komunálního politika. Dnes žije v Janově na severu Čech, vyučuje romštinu a pracuje v Oblastní charitě Most. „Jsem jeden kamínek v mozaice,“ hodnotí svoje letité úsilí o budování lepší situace romské menšiny.

Patříte ke skupině servika Roma, ostatně jako většina Romů v dnešním Česku. Jaká je historie vaší rodiny?

Můj otec, stejně jako většina Romů, kteří sem tehdy přišli osidlovat pohraničí, přijel po válce ze Slovenska na Ostravsko za prací. Pracoval na stavbách, v lese, při ražbě tunelů, dělal různou těžkou práci. V padesátých letech se seznámil s maminkou a založili rodinu. Já jsem se tedy narodil už tady, v Bílovci u Ostravy, ale naši pocházeli ještě ze slovenských osad. Maminka byla rodem maďarská Romka, doma jsme ale všichni mluvili tatínkovým dialektem – slovenskou romštinou.

Jaké bylo v letech vašeho dětství soužití s neromskými sousedy?

Ne tak špatné jako dnes: tenkrát k sobě měli lidé blíž. Nevzpomínám si, že by nám třeba někdo nadával. Sousedi byli skvělí, navzájem jsme si pomáhali, bílí k nám chodili i na kafe. Ve škole jsem to pak měl trošku těžší, protože jsem od druhé třídy byl jediné romské dítě ve třídě, a tak mi spolužáci – děti už jsou takové – někdy dávali najevo, že jsem jiný. Ale kantorky mě vždycky podržely, takže jsem nakonec vyšel celou devítiletku. Většina mých romských kamarádů chodila do zvláštní školy, ta byla naproti přes ulici, a já jim někdy i záviděl, protože měli volnější režim, a navíc byli mezi sebou. Tak jsem tam za nimi chodil aspoň o přestávkách.

Rodiče vás ve vzdělání podporovali?

Bylo nás doma šest dětí a všichni jsme vyšli běžnou základní školu. Otec ani matka neuměli číst ani psát, naučili se to až ve Svazu Cikánů-Romů (první romská organizace v tehdejší ČSSR, činná v letech 1969–1973, pozn. red.), ale trvali na tom, abychom se alespoň vyučili. Otec vždycky říkal, že zvláštní škola není pro jeho děti. Protože jsem měl od dětství blízko k literatuře, vybral jsem si pak střední knihovnickou školu.

Podle rozšířeného mýtu ale Romové příliš nečtou.

Já jsem do knihovny chodil od dětství a doma v koutě četl Němcovou, Erbena, různé cestopisy… Dnes máme internet, Facebook, bavíme se takhle, takže kniha už nemá takový význam. Jako malý jsem ještě zažíval vyprávění starších Romů – pohádky, příhody ze života, to byla nádhera. V Bílovci jsme měli jednoho takového skvělého vypravěče – a ten při každém společném setkání hodiny a hodiny vypravoval, hlavně na pohřbech. A my malí, protože jsme u toho nesměli být, jsme byli zalezlí pod stolem, aby nás naši neviděli, a jen jsme poslouchali! Takhle vyprávět už dneska nikdo neumí, i když vartování u zemřelého se ještě drží.

Janov, kde žijete poslední léta, vstoupil do obecnějšího povědomí především kvůli nepokojům na sklonku roku 2008.

Zažili jsme to tu na vlastní kůži. Do našeho domu se neonacisti také chtěli dostat. Byl jsem tehdy v Mostě, kde učím na Obchodní akademii romštinu, a byli u mě na návštěvě moji synové. A nemohli jsme se dostat domů, protože policie uzavřela přístup do Janova. Když jsem přes jejich hlavy viděl ten vinoucí se zástup lidí, co sem přicházel z Litvínova, bylo mi úzko. To víte, je krize, lidé mají hluboko do kapsy, a tak za každou cenu hledají nepřítele a ukazují na viníka. A Romové jsou jednoduchý terč, protože se nás nikdo nezastane. Podle nedávných průzkumů nás až devadesát procent lidí nenávidí. To je hrozivé číslo! Pod svým blogem denně čtu desítky nechutných názorů, plných takové nenávisti, že je snad ani nemohou psát zdraví lidé. Ale ten zástup lidí, co se sem pěšky táhl, byli normální lidé. Jistě: mají plno svých starostí, a tak je takhle ventilují.

Vaši rodiče zažili protiromské tažení za druhé světové války. Mluvili o tom s vámi někdy?

Maminka měla tehdy deset dvanáct roků, tatínek byl o dva roky starší a zažili hrozné věci, na vlastní kůži poznali, co je to nacismus. Ale doma se o tom moc nemluvilo, žili jsme, pracovali a žádnou nevraživost okolí jsme necítili. Rodiče by ani ve snu nenapadlo, že jednou budeme čelit takové nenávisti. Po válce všichni doufali, že nic takového se už opakovat nebude. A vlastně až do roku 1989 jsme měli klid.

Třináctého května si Romové v Letech u Písku připomněli 70. výročí přeměny tamního pracovního tábora na tzv. cikánský tábor, kde za dodnes nevyjasněných okolností zahynuly stovky českých Romů. Naprostá většina vládních činitelů však poslala pouze kytice a osobně se pietního aktu nezúčastnila. S letošním 70. výročím vypálení Lidic je to smutné srovnání. Čím si to vysvětlujete?

Politici nechtějí ztrácet body. Kdyby se ukázali v Letech, lidé by je nevolili. Přesto si myslím, že když po Romech chtějí, aby se přizpůsobili, měli by akceptovat, že i my jsme občany České republiky, kterou zastupují, a jednou za rok se tam přijít podívat. Ale nejspíš jim vadí i ten puch z vepřína. Párkrát jsem tam byl – ten zápach je strašný. To kdyby bylo v Lidicích, Češi by to určitě nedovolili. My sice nejsme potomci českých Romů, ale Romové jsme a cítíme k tomu místu vztah. To, co zažili čeští a moravští Romové, je memento a my už nic takového zažít nechceme. Proto je důležité bojovat – i proti tomu prasečáku. Také jsem napsal básně věnované obětem v Letech. Hlavní úkol je ale na škole, aby předávala informace, že za nacismu netrpěli jen Židé, nýbrž i Romové.

Jsou podle vaší zkušenosti učitelé ochotní takto o Romech učit?

Tady v janovské základní škole, kde je většina dětí romských, jsme měli projekt, že budeme vyučovat romštinu. A paní učitelky nás hned ujišťovaly, že to nemá smysl, že je to zbytečné, že děti romsky stejně neumějí. A když jsme přesto začali pracovat, zjistili jsme, že většina dětí romsky umí a rozumí. Česká škola by měla umožnit – a podle Ústavy na to máme i právo – předávat informace o našem jazyce, kultuře a historii, aby se v dětech rozvinulo povědomí a pochopení, že jsme rovnocenní s Čechy. Člověk, který nezná svou minulost, nemá ani budoucnost.

To je důvod, proč píšete romsky?

Romsky psaná knížka se asi příliš dobře neprodává… Nejde o prodej, ale o to, přesvědčit Čechy, ale i Romy, že máme svůj jazyk, svá přání a tužby a že umíme to, co ostatní. Kromě toho teprve v romštině se člověk otevře a vyjádří všechny myšlenky a pocity, které chce sdělit. Naše tradice, hudba, lačho lav (dobré slovo, pozn. red.), romipen (romství, pozn. red.) – se opakuje i v mých básních a to nesmí nikdy zmizet. Podívejte se, romské knihy a noviny se u nás vydávají teprve dvacet let, ale i bez nich romština už tisíc roků žije a bezpochyby bude žít dalších tisíc roků. To nejde vymazat. Je to náš jazyk, kterým si zpíváme a jímž i na tom internetu komunikuje anglický Rom s českým, indickým, americkým nebo rumunským. Jak jinak bychom si spolu povídali? Romština je nekhguleder pro svetos – nejsladší jazyk na světě.

Jak jste se právě vy ke psaní dostal?

Začal jsem psát ke konci osmdesátých let a po revoluci jsem pracoval v romských novinách Romano kurko. Zakládala se Romská občanská iniciativa, kde jsem se angažoval, a členkou představenstva tam tehdy byla Milena Hübschmannová (romistka, která podporovala rozvoj romského intelektuálního života, pozn. red.). Milena, to byl náš motor. Spolupracovali jsme na vydávání romského časopisu a své básně jsem pak vydal v nakladatelství Petrov a další nedávno v Matici romské u svého velkého přítele, bohužel již zemřelého Vlada Oláha. Teď píšu hlavně svůj blog, mám i nějaká vyprávění o svých rodičích – možná by to už vydalo na další knížku.

V čem vidíte hlavní úskalí vztahu mezi Romy a neromským okolím?

Hlavní vinu mají podle mě média. Nedávno odpovídali středoškoláci v anketě, že Romy nesnášejí a nechtějí s nimi nic mít. Odkud to mají? Vždyť s Romy ani nepřijdou do styku. Každodenně slyšíme z médií zprávy o tom, co Romové provedli, a nikdy se nezapomene uvést jejich národnost. Co udělá bílý, se jen tak zamete. Zato o našich kladných vlastnostech, o naší kultuře se referuje minimálně. Jednou za rok je festival Khamoro, tak se někdy koncem roku mimo hlavní vysílací čas zařadí – a to je všechno.

Jak by se podle vás dala dnešní situace řešit?

Hodně Romů, i tady v Janově, to řeší emigrací. Svět je dnes otevřený, tak proč zůstávat tady, kde nám veřejnost denně dokazuje, že tu nejsme vítaní ani chtění. Ti, s nimiž jsem mluvil, potvrzují, že na Západě se nesetkali s tím, že by jim někdo naznačoval, že jsou černí či co. Ale mnoho z nich zůstává. Hlavní je, aby rodiče vedli děti ke vzdělání. O mně se ví, že píšu velmi kriticky i vůči Romům: není vina jen na okolí, nikdo nám nepomůže, a proto musíme sami ukázat, že chceme. Při každé škole je například nultý ročník, kde se děti mohou připravovat, aby dobře zvládly první třídu.

Je podle vás v této oblasti dostatečné nasazení církví?

Na Slovensku je toho víc: pokud vím, mají tam Romové svá místa, kde se scházejí. To je velmi dobrá a potřebná věc, protože většina z nás věří v Boha, navíc mají církve velkou sílu i prostředky, aby veřejnost přesvědčily, že Romové jsou rovnocenní. Tady v Česku se toho moc neděje, až na pár výjimek, jako je pater František Lízna, který si i zapsal romskou národnost. A u nás na severu církev tak trochu dělá mrtvého brouka, což je škoda. V Janově není ani kostel, my bychom s rodinou chodili, ale ten litvínovský je pět kilometrů daleko a sama jste viděla, že se odsud nedostává snadno. Ale tamní pan farář je hodný člověk, a je tam dokonce i romská kostelnice. Adventistický kazatel Petr Svašek z Mostu zase vede komunitní centrum a pořádá pro Romy různé rodinné a dětské akce.

Kamas Tut the kamaha, aver drom nane – milujeme Tě a milovat budeme, není jiná cesta, oslovujete Krista v jedné ze svých básní. Jaký je váš vztah k Bohu?

V Boha pevně věřím. Bůh stvořil ke svému obrazu i Romy, a ač trpíme, Ježíš nás miluje a dává nám to najevo tím, že nás drží a chrání. Nemáme svoji zem, ale jsme o to bohatší, protože žijeme bez hranic po celém světě. To by se od nás ostatní měli učit, vždyť už i Evropa je bez hranic. Naši předkové na své cestě z Radžastánu překonali hory a pouště – který jiný národ to dokázal? A dosud žijeme svým životem, i když se nám někteří stále snaží ten život ztrpčovat a tlačit nás někam, kam my nechceme. My jsme jako ptáci – chceme létat.

Rozhovor vyšel v Perspektivách, příloze Katolického týdeníku č. 26/2012.

Alena Scheinostová
Přečteno: 2054x
 

Kam dál:

Štítky:  

Literatura, Rozhovory, Kultura, Víra



HLAVNÍ ZPRÁVY

Vánoce na turistické základně Myšinec v Budišovicích u Hrabyně prožily děti z dětských domovů z Čeladné, Příbora, Liptálu, Býchor a Uherského Ostrohu. (FOTO: Vladislav Sobol)

videoZÁZNAM: Situace je zoufalá, děti z dětských domovů končí i po 30 letech rozvoje ústavní péče na ulici

25.11.2019 11:33
V České republice vyrůstá v dětských domovech a dalších typech zařízení pobytové péče přes 8 000 dětí, z toho několik stovek ročně odchází do dospělosti.
 celý článek

Dalibor Karvay

Vídeňský symfonický orchestr jmenoval houslistu Dalibora Karvaye prvním koncertním mistrem

22.11.2019 11:15
Vídeňský symfonický orchestr jmenoval 34-letého slovenského houslistu Dalibora Karvaye svým prvním koncertním mistrem. Informoval o tom hudebníh časopis The Strad.
 celý článek

Druhý ročník ocenění od romských organizací a nezávislých osobností Lúč z tmy (Foto: Facebook Lúč z tmy)

videoZÁZNAM: Slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy

22.11.2019 0:01
Přímý přenos slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy, které každoročně udělují romské organizace a nezávislé osobnosti těm, kteří se dlouhodobě zasazují o zlepšení postavení Romů v různých oblastech života nebo se významným způsobem podílejí na budování mostů mezi Romy a většinovou společností. Záštitu nad 2. ročníkem ocenění Lúč z tmy převzala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Přenos z bratislavského Caffe Berinka odvysílá ROMEA TV od 19 hodin.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo