„O všem, co trápí tento svět, i o kráse
a svébytnosti romské kultury a života
obyčejných Romů,“ bloguje romský
publicista a básník Jan Horváth (nar.
1959) na „idnes.cz“. Někteří ho znají
také jako nezdolného aktivistu a komunálního
politika. Dnes žije v Janově
na severu Čech, vyučuje romštinu
a pracuje v Oblastní charitě Most.
„Jsem jeden kamínek v mozaice,“ hodnotí
svoje letité úsilí o budování lepší
situace romské menšiny.
Patříte ke skupině servika Roma,
ostatně jako většina Romů v dnešním
Česku. Jaká je historie vaší rodiny?
Můj otec, stejně jako většina Romů,
kteří sem tehdy přišli osidlovat pohraničí,
přijel po válce ze Slovenska na Ostravsko
za prací. Pracoval na stavbách, v lese,
při ražbě tunelů, dělal různou těžkou práci.
V padesátých letech se seznámil s maminkou
a založili rodinu. Já jsem se tedy
narodil už tady, v Bílovci u Ostravy, ale
naši pocházeli ještě ze slovenských osad.
Maminka byla rodem maďarská Romka,
doma jsme ale všichni mluvili tatínkovým
dialektem – slovenskou romštinou.
Jaké bylo v letech vašeho dětství soužití
s neromskými sousedy?
Ne tak špatné jako dnes: tenkrát k sobě
měli lidé blíž. Nevzpomínám si, že by nám
třeba někdo nadával. Sousedi byli skvělí,
navzájem jsme si pomáhali, bílí k nám
chodili i na kafe. Ve škole jsem to pak měl
trošku těžší, protože jsem od druhé třídy
byl jediné romské dítě ve třídě, a tak mi
spolužáci – děti už jsou takové – někdy
dávali najevo, že jsem jiný. Ale kantorky
mě vždycky podržely, takže jsem nakonec
vyšel celou devítiletku. Většina mých
romských kamarádů chodila do zvláštní
školy, ta byla naproti přes ulici, a já jim
někdy i záviděl, protože měli volnější režim,
a navíc byli mezi sebou. Tak jsem
tam za nimi chodil aspoň o přestávkách.
Rodiče vás ve vzdělání podporovali?
Bylo nás doma šest dětí a všichni
jsme vyšli běžnou základní školu. Otec
ani matka neuměli číst ani psát, naučili
se to až ve Svazu Cikánů-Romů (první
romská organizace v tehdejší ČSSR, činná
v letech 1969–1973, pozn. red.), ale trvali
na tom, abychom se alespoň vyučili.
Otec vždycky říkal, že zvláštní škola není
pro jeho děti. Protože jsem měl od dětství
blízko k literatuře, vybral jsem si pak
střední knihovnickou školu.
Podle rozšířeného mýtu ale Romové
příliš nečtou.
Já jsem do knihovny chodil od dětství
a doma v koutě četl Němcovou, Erbena,
různé cestopisy… Dnes máme internet,
Facebook, bavíme se takhle, takže kniha
už nemá takový význam. Jako malý jsem
ještě zažíval vyprávění starších Romů
– pohádky, příhody ze života, to byla nádhera.
V Bílovci jsme měli jednoho takového
skvělého vypravěče – a ten při každém
společném setkání hodiny a hodiny vypravoval,
hlavně na pohřbech. A my malí,
protože jsme u toho nesměli být, jsme byli
zalezlí pod stolem, aby nás naši neviděli,
a jen jsme poslouchali! Takhle vyprávět
už dneska nikdo neumí, i když vartování
u zemřelého se ještě drží.
Janov, kde žijete poslední léta, vstoupil
do obecnějšího povědomí především
kvůli nepokojům na sklonku roku 2008.
Zažili jsme to tu na vlastní kůži. Do našeho
domu se neonacisti také chtěli dostat.
Byl jsem tehdy v Mostě, kde učím na Obchodní
akademii romštinu, a byli u mě na
návštěvě moji synové. A nemohli jsme se
dostat domů, protože policie uzavřela přístup
do Janova. Když jsem přes jejich hlavy
viděl ten vinoucí se zástup lidí, co sem přicházel
z Litvínova, bylo mi úzko. To víte, je
krize, lidé mají hluboko do kapsy, a tak za
každou cenu hledají nepřítele a ukazují na
viníka. A Romové jsou jednoduchý terč,
protože se nás nikdo nezastane. Podle nedávných
průzkumů nás až devadesát procent
lidí nenávidí. To je hrozivé číslo! Pod
svým blogem denně čtu desítky nechutných
názorů, plných takové nenávisti, že
je snad ani nemohou psát zdraví lidé. Ale
ten zástup lidí, co se sem pěšky táhl, byli
normální lidé. Jistě: mají plno svých starostí,
a tak je takhle ventilují.
Vaši rodiče zažili protiromské tažení
za druhé světové války. Mluvili o tom
s vámi někdy?
Maminka měla tehdy deset dvanáct
roků, tatínek byl o dva roky starší a zažili
hrozné věci, na vlastní kůži poznali, co je
to nacismus. Ale doma se o tom moc nemluvilo,
žili jsme, pracovali a žádnou nevraživost
okolí jsme necítili. Rodiče by ani
ve snu nenapadlo, že jednou budeme čelit
takové nenávisti. Po válce všichni doufali,
že nic takového se už opakovat nebude.
A vlastně až do roku 1989 jsme měli klid.
Třináctého května si Romové v Letech
u Písku připomněli 70. výročí přeměny
tamního pracovního tábora na tzv. cikánský
tábor, kde za dodnes nevyjasněných
okolností zahynuly stovky českých
Romů. Naprostá většina vládních činitelů
však poslala pouze kytice a osobně se
pietního aktu nezúčastnila. S letošním
70. výročím vypálení Lidic je to smutné
srovnání. Čím si to vysvětlujete?
Politici nechtějí ztrácet body. Kdyby se
ukázali v Letech, lidé by je nevolili. Přesto
si myslím, že když po Romech chtějí, aby
se přizpůsobili, měli by akceptovat, že i my
jsme občany České republiky, kterou zastupují,
a jednou za rok se tam přijít podívat.
Ale nejspíš jim vadí i ten puch z vepřína.
Párkrát jsem tam byl – ten zápach je
strašný. To kdyby bylo v Lidicích, Češi by
to určitě nedovolili. My sice nejsme potomci
českých Romů, ale Romové jsme
a cítíme k tomu místu vztah. To, co zažili
čeští a moravští Romové, je memento
a my už nic takového zažít nechceme. Proto
je důležité bojovat – i proti tomu prasečáku.
Také jsem napsal básně věnované
obětem v Letech. Hlavní úkol je ale na
škole, aby předávala informace, že za nacismu
netrpěli jen Židé, nýbrž i Romové.
Jsou podle vaší zkušenosti učitelé
ochotní takto o Romech učit?
Tady v janovské základní škole, kde je
většina dětí romských, jsme měli projekt,
že budeme vyučovat romštinu. A paní
učitelky nás hned ujišťovaly, že to nemá
smysl, že je to zbytečné, že děti romsky
stejně neumějí. A když jsme přesto začali
pracovat, zjistili jsme, že většina dětí
romsky umí a rozumí. Česká škola by
měla umožnit – a podle Ústavy na to
máme i právo – předávat informace o našem
jazyce, kultuře a historii, aby se v dětech
rozvinulo povědomí a pochopení, že
jsme rovnocenní s Čechy. Člověk, který
nezná svou minulost, nemá ani budoucnost.
To je důvod, proč píšete romsky?
Romsky psaná knížka se asi příliš dobře
neprodává…
Nejde o prodej, ale o to, přesvědčit Čechy,
ale i Romy, že máme svůj jazyk, svá
přání a tužby a že umíme to, co ostatní.
Kromě toho teprve v romštině se člověk
otevře a vyjádří všechny myšlenky a pocity,
které chce sdělit. Naše tradice, hudba,
lačho lav (dobré slovo, pozn. red.), romipen
(romství, pozn. red.) – se opakuje i v mých
básních a to nesmí nikdy zmizet. Podívejte
se, romské knihy a noviny se u nás vydávají
teprve dvacet let, ale i bez nich romština
už tisíc roků žije a bezpochyby bude žít
dalších tisíc roků. To nejde vymazat. Je to
náš jazyk, kterým si zpíváme a jímž i na
tom internetu komunikuje anglický Rom
s českým, indickým, americkým nebo rumunským.
Jak jinak bychom si spolu povídali?
Romština je nekhguleder pro svetos
– nejsladší jazyk na světě.
Jak jste se právě vy ke psaní dostal?
Začal jsem psát ke konci osmdesátých
let a po revoluci jsem pracoval v romských
novinách Romano kurko. Zakládala
se Romská občanská iniciativa, kde jsem
se angažoval, a členkou představenstva
tam tehdy byla Milena Hübschmannová
(romistka, která podporovala rozvoj
romského intelektuálního života, pozn.
red.). Milena, to byl náš motor. Spolupracovali
jsme na vydávání romského časopisu
a své básně jsem pak vydal v nakladatelství
Petrov a další nedávno v Matici
romské u svého velkého přítele, bohužel
již zemřelého Vlada Oláha. Teď píšu
hlavně svůj blog, mám i nějaká vyprávění
o svých rodičích – možná by to už vydalo
na další knížku.
V čem vidíte hlavní úskalí vztahu mezi
Romy a neromským okolím?
Hlavní vinu mají podle mě média. Nedávno
odpovídali středoškoláci v anketě,
že Romy nesnášejí a nechtějí s nimi nic
mít. Odkud to mají? Vždyť s Romy ani
nepřijdou do styku. Každodenně slyšíme
z médií zprávy o tom, co Romové provedli,
a nikdy se nezapomene uvést jejich
národnost. Co udělá bílý, se jen tak zamete.
Zato o našich kladných vlastnostech,
o naší kultuře se referuje minimálně.
Jednou za rok je festival Khamoro, tak se
někdy koncem roku mimo hlavní vysílací
čas zařadí – a to je všechno.
Jak by se podle vás dala dnešní situace
řešit?
Hodně Romů, i tady v Janově, to řeší
emigrací. Svět je dnes otevřený, tak proč
zůstávat tady, kde nám veřejnost denně
dokazuje, že tu nejsme vítaní ani chtění.
Ti, s nimiž jsem mluvil, potvrzují, že na
Západě se nesetkali s tím, že by jim někdo
naznačoval, že jsou černí či co. Ale
mnoho z nich zůstává. Hlavní je, aby rodiče
vedli děti ke vzdělání. O mně se ví,
že píšu velmi kriticky i vůči Romům: není
vina jen na okolí, nikdo nám nepomůže,
a proto musíme sami ukázat, že chceme.
Při každé škole je například nultý ročník,
kde se děti mohou připravovat, aby dobře
zvládly první třídu.
Je podle vás v této oblasti dostatečné
nasazení církví?
Na Slovensku je toho víc: pokud vím,
mají tam Romové svá místa, kde se scházejí.
To je velmi dobrá a potřebná věc, protože
většina z nás věří v Boha, navíc mají
církve velkou sílu i prostředky, aby veřejnost
přesvědčily, že Romové jsou rovnocenní.
Tady v Česku se toho moc neděje,
až na pár výjimek, jako je pater František
Lízna, který si i zapsal romskou národnost.
A u nás na severu církev tak trochu
dělá mrtvého brouka, což je škoda. V Janově
není ani kostel, my bychom s rodinou
chodili, ale ten litvínovský je pět kilometrů
daleko a sama jste viděla, že se
odsud nedostává snadno. Ale tamní pan
farář je hodný člověk, a je tam dokonce
i romská kostelnice. Adventistický kazatel
Petr Svašek z Mostu zase vede komunitní
centrum a pořádá pro Romy různé rodinné
a dětské akce.
Kamas Tut the kamaha, aver drom
nane – milujeme Tě a milovat budeme,
není jiná cesta, oslovujete Krista v jedné
ze svých básní. Jaký je váš vztah k Bohu?
V Boha pevně věřím. Bůh stvořil
ke svému obrazu i Romy, a ač trpíme,
Ježíš nás miluje a dává nám to najevo
tím, že nás drží a chrání. Nemáme svoji
zem, ale jsme o to bohatší, protože žijeme
bez hranic po celém světě. To by se od
nás ostatní měli učit, vždyť už i Evropa
je bez hranic. Naši předkové na své cestě
z Radžastánu překonali hory a pouště
– který jiný národ to dokázal? A dosud žijeme
svým životem, i když se nám někteří
stále snaží ten život ztrpčovat a tlačit nás
někam, kam my nechceme. My jsme jako
ptáci – chceme létat.
Rozhovor vyšel v Perspektivách, příloze Katolického týdeníku č. 26/2012.
