Babička ráda pekla. Vždycky když se blížily Velikonoce nebo Vánoce, napekla
obrovské množství buchet. A tak jednou před Velikonocemi zase na buchty
zadělala, snad do padesátilitrového vajndlinku. Těsto v míse už kynulo a babička
si vzpomněla, že do něj zapomněla koupit rozinky. Pověřila tedy dědu, aby skočil
do krámku pro dva balíčky, a dala mu deset korun. To neměla dělat! Děda, který
měl rád pivo a ještě radši rum, se na deset korun podíval a v očích mu
zajiskřilo. Strčil peníze do kapsy a nikdo ho k odchodu nemusel dvakrát pobízet.
Než se člověk stihl otočit, byl pryč a namířil si to přímo do hospody. Deset
korun mu stačilo na velký rum a tři piva. Těsto v míse zatím pod peřinou kynulo
a kynulo. Mezitím si babička namlela mák a ořechy a čekala jen na dědu. Když už
byl dobré dvě hodiny pryč a těsto v míse nevědělo, kam přetéct, babičce to
nedalo a šla se podívat, jestli se dědovi něco nestalo.
Kdepak! Seděl si v hospůdce, popíjel a na babičku a rozinky úplně zapomněl.
Nálada mu pomalu stoupala do hlavy a byl čím dál veselejší. Když byl v
nejlepším, rozlítly se dveře a v nich stála babička. Děda ztuhl. Babička se na
něj podívala přísným pohledem, obrátila se a šla domů. Děda rychle zaplatil a
cupital za ní − věděl, že je zle. Opilý, a ještě bez rozinek, no to bude křiku,
pomyslel si v neblahé předtuše. A taky že bylo.
Sotva za nimi zaklaply dveře od bytu, babička spustila − nadávala, běhala po
bytě, vyčítala dědovi, co se dalo, a při tom vyndala těsto zpod peřiny, kde mělo
kynout. Když uviděla, jak po třech hodinách přeteklo i do postele, nevydržela
to, ruply jí nervy, začala nabírat těsto do dlaní a po částech ho po dědovi
metat. Ten uhýbal, ale babička většinou cíl – dědu − trefila. Bránila jsem
těsto, že je ho škoda a že ho stejně bude dělat znovu, ale všechno bylo marné.
Babička byla v takové ráži, že se nedala zastavit a dál házela těsto, které se
jí těžko od ruk odlepovalo. A tak ho dědovi přistál kus na hlavě, kus na ruce,
no zkrátka, kde se mohlo, tam se nalepilo. Těsto bylo vláčné, a tak se pěkně
táhlo i po dědovi. Babička byla taky celá ulepená, ale nezastavila se, dokud
nebyla mísa prázdná. My s manželem jsme zprvu koukali a neodvážili se zasahovat,
protože jsme babičku znali. Byla by nás neušetřila a nějaký ten kus těsta by
přiletěl i k nám. Když jsme viděli, jak oba vypadají, museli jsme se smát. Zprvu
potichu, ale pak už tak nahlas, až nám tekly slzy. Babička zpozorněla. „Co je
tady k smíchu?!“ To už jsme s manželem nevydrželi a začali jsme se válet smíchy.
Chvíli na nás koukala, pak se podívala na dědu, kterému zrovna těsto teklo přes
oko. Obrátila se k toaletnímu zrcadlu, a když se spatřila v celé kráse, začala
se smát s námi. Chechtali jsme se a při tom jsme z nich otírali těsto. Babička
ale na dědu nepromluvila.
Druhý den brzy ráno vzal děda káru a odešel. Vrátil se až večer. Položil plnou
tašku na stůl a zašilhal po babičce, jak se tváří. Ta seděla mlčky u kamen a
dědy si ani nevšimla. Taška stála na stole dlouhé hodiny, ale nikdo se neodvážil
do ní podívat. Babička kolem chodila a dělala, že ji nevidí. Vím, že byla
zvědavá, ale hrdost jí nedovolila, aby do ní nakoukla. Šli jsme tedy spát, aniž
bychom věděli, co v tašce je.
Ráno mě probudila vůně buchet. Babička pekla a sypala do trouby jeden plech za
druhým. Vždycky pekla nejmíň osm až deset plechů − s mákem, kakaem, s tvarohem,
ořechy a povidly nebo náplně různě míchala. Hned mi došlo, co v tašce bylo. Děda
jí koupil mouku a ostatní věci, které k pečení potřebovala, a tím si babičku
udobřil. Když s ním opět mluvila, děda zase nevěděl co roupama. A tak si
zaskočil na jedno. Babička pekla a vařila a ani si nevšimla, že se děda na
chviličku ztratil a zase přiběhl. Tu přinesl dříví a přiložil, aby buchty pěkně
zlátly, tu vodu, pak zase hup na jedno a zase honem přiběhl, aniž by babička
něco tušila. Děda s ní laškoval. Babička se na něj podívala a povídá: „Jouži, ne
abys pil! Ráno jsi mi to slíbil!“ „Ale co tě vede, Marienko,“ povídá jí. Babička
mu stejně nevěřila. A děda zase zaskočil na jedno a honem na oběd a zase na
jedno, až se v hospodě zapomněl.
Přišlo odpoledne, doma jsme zůstaly jen my ženské a babička byla ráda, že má
napečeno. Pomohla jsem jí všechno uklidit a ona se pak natáhla na gauč a únavou
usnula. Chodily jsme kolem ní po špičkách, abychom ji nevzbudily. Spala až do
setmění.
Mezitím přišla švagrová. Babička se vzbudila a co bylo její první? „Kde je
děda?“ Mlčely jsme. Změřila si nás pohledem a řekla: „Však vy víte dobře jako
já, že sedí v hospodě a leje do sebe tu kořalku. Dědek jeden, ale ať si mě
nepřeje, dneska mu dám za vyučenou, bude spát v kůlně. Ožralu doma nechci!“
Vzala klíče, zamkla byt a šla si udělat kafe. Nám nakrájela na talíř voňavé
buchty.
Venku už byla pořádná tma, když tu někdo klepe na dveře. Ztichly jsme. Po chvíli
se klepání ozvalo znovu. „Doma spát nebudeš! Jdi si tam, kde jsi pil, ty ožralo
jeden!“ křičela babička. „Domů tě nepustím, spi si v kůlně!“ a přidala k tomu
pár sprostých nadávek. Vtom se ozvalo velké bušení. „Otevři, otevři!“ volal hlas
za dveřmi. „Tak ty nedáš pokoj? Já ti ukážu!“ a vzala kýbl a napustila ho
studenou vodou. Opět se ozvalo hlasité bouchání. „Tak on nepřestane? Však já mu
ukážu! Pojď, odemkni mi dveře,“ řekla mi a připravila se s kýblem ke dveřím.
Odemkla jsem a otevřela. Babička vodou z kýble polila osobu, která stála na
chodbě, od hlavy až k patě. „Co to děláte? Ste se zbláznily?“ ozval se hlas. A
my jsme poznaly, že to není děda, ale muž švagrové, který si pro ni přišel.
Babička stála jako přikovaná. Když se vzpamatovala, začala švagra sušit a
omlouvat se mu. Hned mu šla udělat horké kafe a podstrčila mu talíř s buchtama
pod nos na usmířenou. Švagr nadával, že je to o zdraví chodit po návštěvách a že
měl radši sedět doma. Babičce to bylo moc líto. Zato na dědu se ještě více
nazlobila a přísahala, že ho potrestá. A tak se i stalo. Dva dny spal v kůlně a
jídlo jsem mu musela nosit v kastrůlku. Nějaký čas pak děda sekal dobrotu.
sbírky romské narativní prózy Moji milí. Vydává nakladatelství KHER. Sledujte
www.kher.cz.
