Recenze: Třinácté komnaty na Nové scéně

Je tma; jen v levé části jeviště svítí žárovka uvnitř přeplněného auta. Záhy se rozsvítí reflektory a vůz se dává pomalu do pohybu, aby za občasných hysterických výkřiků těch, které veze, obkroužil celé jeviště a odhalil obtloustlého mladíka, který ho po celou dobu nenápadně tlačí. Na jeviště se tak dostává situace, která svým vyzněním připomíná klasickou kusturicovskou scénku. Dojem je ještě umocněn prudkým rozžehnutím jevištních světel, která odstartují živelnou akci – snad dvacítka postav vyskáče z útrob zlatého žigula, kterému nechybí potisk parodující motivy předražených kabelek z módního domu Luis Vuitton. A hudba může začít hrát.

Začátkem června proběhla na Nové scéně Národního divadla ve spolupráci s Goethe Institutem dlouho očekávaná česká premiéra mezinárodního tanečního projektu Open for Everything choreografky argentinského původu Constanzy Macras. Ta ke svému německému profesionálnímu tanečnímu souboru DorkyPark vybrala celkem sedmnáct Romů, kteří vzešli z castingů v několika místech Česka, Slovenska a Maďarska. S těmi potom na tomto ojedinělém projektu pracovala tři měsíce.

Stominutové představení artikuluje zejména předsudky a stereotypy, jež vyčleňují Romy napříč různými zeměmi ze společnosti. I přesto, že romští umělci ztvárňují podobně jako profesionální tanečníci epizodní minirole, vystupují na rozdíl od nich v představení sami za sebe. Macras, která ve svých dílech často využívá síly lidských vzpomínek, se tak podařil její prvotní záměr.

Přiměla své romské herce, aby se otevřeli divákům i sobě samým. Vyslechneme si tak například příběh Fatimy, která ještě na počátku projektu vystupovala pod jménem Rajmond a ke změně pohlaví se rozhodla teprve nedávno. Svěřuje se se svým vnitřním bojem, s průběhem hormonální léčby i chirurgickou změnou pohlaví, kterou se chystá zanedlouho podstoupit. Jiná z dívek zase popisuje, jak v útlém věku otěhotněla. Její partner se stal záhy závislým na drogách a jejich vztah později zkrachoval. Právě tyto momenty jsou na celém projektu nejsilnější, činí totiž radikální řez napříč plejádou humorných historek a minikomedií a přinášejí potřebnou katarzi. Dojem kazí jen značná strojenost některých interpretů, kteří své příběhy odříkávají, jako by je četli z papíru.

Není se co divit, většina z nich nemá žádnou jevištní průpravu a Open for Everything je jejich prvním profesionálním projektem.
Přestože je počin Constanzy Macras obdivuhodný a jedinečný, představení místy poměrně drhne. Komické a skvěle propracované momenty střídají ty slabší až směšné. Za zpěvu tesklivé romské písně nejmladší z umělkyň se tak jeden ze členů skupiny DorkyPark například zmítá v přehnaně dramatických kreacích, pohybujících se na hranici tanečního klišé.

A takových míst Open for Everything nabízí více. Macras ale jindy naopak trefně a vkusně pracuje s předsudky a stereotypy, které majoritní společnost o Romech bezesporu má, zatímco nezapomíná ani na laskavé strefování se do řad Romů, případně na parodie romanticky smýšlejících antropologů a romistů, kteří v romských osadách objevují skrytou Ameriku.

Jako nejvíce problematickou vidím značnou roztříštěnost celého díla, jež je tvořeno z jednotlivých komických či dramatických situací, které jsou jen (ač perfektně odvedenou) výplní silných výpovědí romských interpretů a přehlídkou skvělých tanečních nebo pěveckých dovedností. V porovnání s řadou dalších uměleckých projektů, které jakýmkoliv způsobem tematicky vycházejí z romského prostředí, je ale dílo Constanzy Macras průkopnické.

Otázkou zůstává, zda máme při jeho sledování vnímat jen jeho humanistický rozměr, odpoutání autorky od romantické představy svobodného Cikána, kam řada jiných projektů sklouzává, a kvalitní výkony interpretů, nebo jestli tento dojem kazit úvahami o jeho formální podobě a celkovém vyznění. Tuto otázku jsem měl na paměti jak po celou dobu sledování představení, tak při psaní tohoto textu. Není snadné na ni najít uspokojivou odpověď.