V Břeclavi žiji od svého narození, v roce 2000 jsem pracovala na zdejším
úřadu jako řadový zaměstnanec, nějaký čas jsem strávila jako "zprávařka" v nově
vznikajícím slováckém Rádiu Dyje, kde jsem působila i jako „rosnička“. Bez
vytáček, vždycky jsem stála na straně těch Romů, kteří chtějí žít standardní
život, lidí, kteří nevybočují nijak z řady, jen se prostě snaží zařadit.
Už necelé tři roky pracuji jako terénní sociální pracovnice v neziskové
organizaci IQ Roma servis, která má jednu z poboček i u nás v Břeclavi. Dělám
všechno proto, aby se Romové nedostávali až na samé dno, případně se od něj
dokázali odrazit. Pak si jen tak přijde nějaký kluk, něco prohlásí, a média
začnou bezmyšlenkovitě šířit zprávu, která spustila ještě větší vlnu nenávisti
proti nám. Mluvím o „napadeném“ Petrovi, který napálil celou republiku.
Když vloni začaly nepokoje na Šluknovsku, hrozně jsem se bála, aby se
nekontrolovaně nepřesunuly i k nám na Moravu. Moje obavy se bohužel naplnily.
Média ukázala svoji moc a přišla s napadením „patnáctiletého nadějného sportovce
romskými agresory“. Celá republika se spojila „v jednoho muže“ a odsoudila
nekompromisně, bez jakýchkoliv důkazů, všechny Romy bez rozdílu. Co na tom, že
břeclavští Romové se od samého počátku od útoku distancovali a jednoznačně jej
odsoudili?! Dokonce byli ochotni útočníky vydat.
Jsme rodiče, taky se bojíme o své děti a paniku, kterou zpráva způsobila,
jsme byli schopni pochopit, nikoli však akceptovat jako hotovou věc. Nikdo nebyl
ochoten poslouchat, naopak, vyslýchaní se setkávali s praktikami, které nemají
nic společného s lidskou důstojností a presumpcí neviny, přesto že hned zpočátku
poukazovali Romové na nesrovnalosti v případu, na indicie prokazující, že je
vyšetřování vedeno špatným směrem.
A pak to přišlo. Z hodiny na hodinu, z minuty na minutu se ze mě stala
nedobrovolná mluvčí romské komunity v Břeclavi. Jednak proto, že mě o to žádali
samotní Romové, jednak mě novináři od rána do večera atakovali dotazy. Popravdě,
nechtěla jsem jim zavdávat nejmenší příčinu, aby situaci svými komentáři a
reportážemi ještě více zhoršovali, a proto jsem nabídku přijala a dala všanc
svoje jméno i tvář.
Nebylo pro mě vůbec jednoduché vystavovat svoji rodinu nebezpečí, že ji někdo z
touhy po pomstě zmlátí nebo zmrzačí. Ale právě pro ně, pro lidi, které mám ráda
a s nimiž pracuji, jsem souhlasila s tím, že za ně budu vystupovat v televizi,
poskytovat rozhovory a odpovídat na dotěrné otázky novinářů, z nichž většina
ještě více „masírovala“ reportážemi o chudákovi Petrovi celý národ. Coby
mediálně „provařená“ jsem se potom bála pustit svoje děti na ulici, do školy i
na dvorek, když kolem našeho baráku v onu osudnou neděli 22.dubna, procházely
davy lidí "demonstrovat proti cikánům".
Zelená strachy jsem sledovala na internetu první informace o demonstraci a jenom
stěží se mi dařilo uklidňovat svoji rodinu, hlavně děti. Ty se krčily na chodbě
se sbalenými věcmi a chtěly se nechat odvést někam do bezpečí, kde by nebyly
tolik „na ráně“. V předstihu jsem dvakrát zalarmovala policii, když nad námi
létal vrtulník. Nikam jsem je „neuklidila, policie totiž ulice neprodyšně
uzavřela a taxíky nejezdily. Štvavý maraton protiromských útoků mohl začít.
Těžkooděnci v ulicích, nenávistné pohledy a slovní ataky na adresu Romů.
Kolikrát jsem došla do práce s brekem a večer padala únavou z toho neustálého
vysvětlování a zklidňování situace.
Je smutné, že média přijala informaci od Petra jako hotovou věc, a´priori a
že následkem štváčské protiromské hysterie v celé republice potom zemřeli dva
lidé. I když se spekulovalo o několika verzích útoku a mně samotné bylo od
začátku jasné, že útočníky nebyli Romové, přeci jen nikoho nenapadla verze, že
Petr byl sám sobě útočníkem a zranění si způsobil vlastní hloupostí. Vlastní
pitomostí a s využitím obecné nálady panující ve společnosti ohrozil stovky
nevinných lidí.
Je pravda, že zpočátku Romové rodinu Oksany litovali, ale lítost se posléze
přehoupla v bezmoc a nakonec ve vztek. Dneska jsem ráda za to, že se podařilo v
těch nejkritičtějších chvílích zachovat klid a nedošlo k žádnému incidentu.
Stále ovšem přetrvává mizerný pocit z toho, kolik lidí, sousedů a známých se
zúčastnilo demonstrace po boku Vandasovců s transparenty „Cikáni to jste posrali“,
„Cikáni do práce“, ale dodnes nikdo nevystoupil z davu, aby se Romům omluvil!
