Fejeton Adély Gálové: Metamorfóza na starouherský způsob

Když se jistý obchodní cestující za jednoho méně vydařeného rozbřesku probudil s krunýřovitou schránou a několika čidly a tykadly navíc, rozprostíralo se před ním, jak vzdělaný čtenář dobře ví, několik krušných dnů plných těžké existenciální melancholie. Identita je věc ošidná, nejasná a složitá, pudící skutečné mudrce i ty, kdo pouze poučeně rozumují, k nejrůznějším myšlenkovým saltům, přemetům a veletočům. „Já“, které je „někým jiným“ může krom banálních, ale o nic méně šokujících zrcadlových střetů v koupelně zaútočit také ve chvílích a kontextech zcela nečekaných. Kdepak „mnohotvářnost“, více či méně pokojná koexistence několika osob v jediném těle či triviální bipolarita schizofreniků! To všechno už dobře známe. Představme si ale, jak to bude vypadat, když se teze nečekaně přerodí ve svou přímou antitezi, Tom se probudí jako Jerry, šiíta jako sunnita, Pohlreich jako Babica. Jak se výše zmínění kromě prostého faktu náhlé a brutální vnitřní tranformace sebe sama vypořádají s úkolem nejnáročnějším – s nutností nějak uchopit soubor metavýznamů, které jejich proměna reprezentuje?

Zkusme se pro odpověď obrátit do skorosousedního Maďarska, k dnes už emblematické postavě Csanáda Szegediho a k jeho osobní kalvárii, která kromě své nepopiratelně anekdotické povahy nese také několik rysů s nemalou výpovědní hodnotou k problematice identity obecně. Mladý politik zahájil svou slibnou kariéru už jako dvacetiletý vstupem do maďarské krajně pravicové strany Jobbik, kde se po necelé dekádě ve funkci řadového člena propracoval do jejího vedení – až do loňského roku byl jejím místopředsedou. Na kontě má mimo jiné takové zásluhy, jakými je registrace „ochranné známky Turul“, vztyčení několik stovek cedulí s geografickými názvy jednotlivých lokalit v runovém písmu* či sběr a následnou publikaci díla s názvem „Pokladnice starodávných maďarských křestních jmen“. V roce 2009 se Szegedi s kandidátkou Jobbiku dostal také do Evropského parlamentu. Strana, již reprezentoval a spoluvedl, se pak může chlubit mimo jiné výstupem v parlamentu, na němž zaznělo, že „by bylo vhodné zjistit, kolik osob židovského původu, které představují celonárodní hrozbu, se nachází v současné vládě a v parlamentu“, soustředěným sběrem jmen do průběžně aktualizovaného seznamu židovských a „buzerantských“ postav maďarského veřejného života, houževnatou anticiganistickou rétorikou (za všechny návrh, že by Romové neměli být zaměstnáváni v domovech pro seniory, neboť „pověřit Cikána péčí o seniora je jako pověřit pedofila péčí o dítě“), a tak podobně.

Představme si nyní, v jakém duchu se nesl politikův soukromý čas v době, kdy jeho straničtí soudruzi ze župy Borsod obstarali reportáž, v níž je nade vší pochybnost prokázáno, že jeho pokrevní matka je židovského původu. Zdalipak se tehdy, na způsob Řehoře Samsy, probudil – nejspíš v pyžamu s rudo-bílo-zeleně vyvedeným Turulem – s neurčitým, ale o to palčivějším pocitem, že „něco je jinak“? Zdálo se mu, že jeho poctivý starouherský nos jako by se prodloužil, zešpičatěl a vyklenul do zlověstného hrbolu? A když se konečně odvážil si neustále hamižně zamnutými dlaněmi mrákotně protřít spánky, seznal s hrůzou, že v místech, kde ještě včera zářil svěží, ambiciózní, strohý trávníkový sestřih, mu přes noc vyrašily pejzy?! Jedno je jisté; když se takto znetvořený bývalý židobijce konečně odvážil vystrčit – nyní již bájným opeřencem nechráněný – nos do své nově zrozené reality, zjistil mimo jiné, že není v rámci své rodové linie zdaleka první, kdo byl za svou podobu perzekvován. Navštívil svou babičku, od níž se dozvěděl, detaily o poměrech v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, v němž kdysi trávila svá mladá léta. Teprve pak – podle svých slov – „uvěřil, že koncentrační tábory skutečně existovaly“. Následovala návštěva u předního maďarského rabína, hodiny kontemplace, prozření, „obrácené obrácení“ Pavla na Šavla, výstup/vyřazení ze stranických aktivit, zrcadlová „služba“.

Západ slunce na karpatském horizontu, v nahnědlém soumraku se zvolna rozplývá i silueta bájného Turula. Csanád Szegedi setrvává na své „nápravné cestě“ dodnes: dochází na lekce Tóry, rozjímá, svěřuje svůj příběh zahraničním novinářům a podržel si dokonce – už coby nestraník – i svůj post v Evropském parlamentu. „Dostal za vyučenou,“ řeklo by se, pokud by tezovitost bajky jako žánru byla s to poskytnout podobnému příběhu o jednom osobnostním přerodu dostatečnou satisfakci.

Kýžená pointa se ale nekoná: otázek zbývá příliš mnoho a pro úsvit dalšího dne tu zbyl jediný úkol: osvětlit, kým tedy vlastně byl, respektive kým je dnes. Kde leží bod, lomící světlo ve tmu; jakých kontur nabývá člověk za denního světla, umělého nasvícení a jakou povahu a platnost na sebe bere moment osvícení.

* symboly maďarského mytického ptáka Turula i znovuvzkříšení (skutečně existujících) starohuherských záznamů v runovém písmu sloužilo a slouží v období uplynulých dvou dekád nacionalistickým snahám o rekonstituci a upevňování maďarského národního uvědomění