Obludy na internetových diskusích: Frustrace, nenávist a komplexy

„Chci ukázat, jak absurdní je tvrdit, že jsem „slušný Čech“, když zároveň tvrdím některé ty věci v diskusích pod články,“ říká JAN JABLUNKA. Jeho videa, ve kterých upozorňuje na příspěvky „oblud z českých diskusí“ před časem důkladně šťouchly do nejednoho vosího hnízda. Jsou příspěvky plné „hejtů“ jen smetím internetu nebo o nás říkají něco víc? A kolik má vlastně Jan Jablunka koček? Zeptali jsme se po telefonu. 

„Slušný Čech“ se rád vyskytuje v internetových diskusích pod rozmanitými tématy a rád v nich dává najevo svoje názory. Jak nápad na videa s nimi vznikl? Je to jen váš osobní „projekt“ nebo je za touhle one man show více lidí?

Vzniklo to vlastně náhodou, skoro z nudy. Inspiroval jsem se facebookovou stránkou svých kamarádů Obludárium, která zveřejňuje printscreeny diskusí pod články na internetu a baví se různými „mimózními“ výroky. Na těch stránkách se píše: „Schraňujeme příspěvky oblud z českých diskuzí, za jejichž posrané životy můžou cikáni, Židi, Havel a vůbec všichni okolo.“ Slušný Čech je one man show, dělám ho sám.

Pustit se do takového „vysílání“ chce pěknou dávku kuráže. Dáváte na trh svou tvář i názory – reakce slušných Čechů na sebe jistě nenechaly dlouho čekat a daly se asi celkem snadno předvídat – překvapily vás přesto něčím?

Překvapilo mě třeba to, že spousta lidí nepochopila, že to je parodie. Pro ně jsem vlastně ten rasista, co šíří takové názory, já.

Máte i pozitivní ohlasy? A poznávají vás třeba lidé na ulici?

To ano. Lidé mě na ulici zdraví. Také mě zastavují, ale je to spíše takový jednostranný rozhovor – nechtějí si se mnou povídat, ale chtějí mi říct, jak to vidí oni, sdělit ten svůj pohled a na dialog vlastně ani nečekají.

 

Věnujete se někdy i komentářům – těm spíše ojedinělým, které se slušnými Čechy nesouhlasí?

Takové bylo video o brněnském magistrátu – který nechal smazat facebookový profil iniciativy Žít Brno. Stránka upozorňovala třeba na pochybné aktualizace územního plánu města. Smazaný profil měl asi sedmnáct tisíc fanoušků. Po té, co byl odstraněn, rozhodla se iniciativa nebojovat proti magistrátu jen recesí a kandidovat do komunálních voleb proti primátorovi Romanu Onderkovi. A právě u tohoto video byla většina komentujících diskutérů na straně lidí z Žít Brno.

Když tak sledujete diskusní „scénu“ pod články na českých médiích – co vám osobně z toho plyne? Je to jistě „žánr“ sám pro sebe, magnet pro výkřiky všeho druhu, avšak svým způsobem to reprezentativní vzorek české společnosti vlastně není – přitahuje hlavně ty, kteří tam diskutovat chtějí, mnoho dalších lidí však diskuse nečte právě proto, že si je vědoma jejich obsahu a nemá podobnou „četbu“ za potřebí. Jak by se tedy dal podle vás charakterizovat "typický" slušný Čech – diskutér pod články?

V těch komentářích se filtruje hlavně frustrace. Je to vlastně takové stádní chování, někdo vykopne a ostatní se přidají, pak už se debata polarizuje. Ona to vlastně není debata, nedá se říct, že by šlo o polemiku, o různé názorové pravdy, často tam převažuje jeden dominantní étos. U „hard core“ diskutérů jde především o to říct si svoje – diskutovat vlastně nechtějí.

 

Reprezentativní vzorek to určitě není. Někteří lidé trpí nepochopením – společnost okolo nich se vyvíjí poměrně rychle a oni na ten vlak nestíhají naskočit. Internet pro ně představuje určité útočiště, kam se mohou schovat, bezpečí. Některých mi je líto. Někdy se dá poznat složení diskutujících i podle slohu, některé příspěvky evidentně nepíší lidé vzdělaní. Není vždy jednoduché ty diskuse procházet, někdy je potřeba pochopit, co chce autor vlastně říct.

Tím ale neříkám, že je internet špatný, je naopak dobře, že lidé tu možnost mají. Co se dříve rozebíralo hlavně v hospodě, řeší se dnes i v internetových diskusích. Chybí mi tam ale kritická reflexe – a tou jsem vlastně já. Těžko ale říct, do jaké míry se s diskutéry protínáme. Ta propast nepochopení je hluboká.

Médii občas proběhne debata o zákazu internetových diskusí – ony svým způsobem dokumentují společenské názory a dávají lidem návod, jak některé věci změnit. Jsou vlastně takovou velkou sociologickou studií, obsahují v sobě obrovské množství dat o lidech, jsou tam informace i o lidech, kteří potřebují pomoct. Důležité je zaměřit se na ty takzvané „hatery“, co si to všechno hrozně zjednodušili a jdou jen jedním směrem, bez naslouchání protiargumentům. Jejich argumenty jsou totiž ty nejhloupější – jako například barva kůže.

VIDEO

Co je hlavním záměrem vašeho "vysílání" Slušného Čecha? Nastavit zrcadlo společnosti, samotným účastníkům diskusí, upozornit na nesnášenlivé postoje?

Tím záměrem je ukázat, jak absurdní je tvrdit, že jsem „slušný Čech“, když zároveň tvrdím některé ty věci v diskusích pod články – dekonstruovat ten pojem. Ukázat, že tihle „slušní Češi“ jsou zároveň pěkná „prasata“. Takové nejsilnější momenty byly asi u komentářů k paterčatům. To bylo opravdu strašné.

Co vás osobně na „slušných Češích“ nejvíce vytáčí?

Neochota hledat chyby sám u sebe. Ten princip „hate and blame“.

Pod článkem serveru iDNES.cz o vašich videích („Slušný Čech“ paroduje křiklouny na webových diskusích i politiky“) se na facebooku stejného serveru objevil mimojiné komentář: „Hůavně že se recesista dobře baví. Kdopak mu to asi platí ??? Neo že by láska k bližnímu ???“ Osobně mám ale dojem, že k natáčení Slušného Čecha není potřeba ani koruna – že patří k těm typům „akce pro dobrou věc“, která se dá udělat úplně zadarmo. Nebo vás opravdu platí nějaká utajená společnost?

Přesně takhle to začalo, stačil mi k tomu přístup na internet. Videa ale měla sledovanost a po nějaké době mě kontaktovali ze Streamu. S těmi jsem se dohodl, takže mi za umístění videí na jejich serveru něco platí. A je to tak paradoxně i díky diskutérům, o kterých svá videa točím.

Jak probíhalo natáčení s malou dokumentaristkou Janičkou a režisérkou Ptáčat Kamilou Zlatuškovou? Oslovil jste je sám nebo už jste se dříve znali? Jak vnímá komentáře slušných Čechů dětská duše? Přece jenom, bývají někdy dost drsné.

S Kamilou jsem se předtím trochu znal. Ale až když jsem viděl jeden z dílů Ptáčat, napadlo mě něco natočit – logicky se to sešlo a bylo jasné, že to uděláme. Byla to pro mě obrovská zkušenost. Strávil jsem v rodině Janičky celý večer, viděl jsem, jak žijí, jak to mezi nimi funguje. A to je podle mě právě to, co je nejdůležitější – poznat konkrétní lidi.

Nevybírali jsme ty úplně nejděsivější komentáře a všem v rodině jsme s Kamilou vysvětlili, o co jde. Věděli, že je to sranda, že čteme, co píšou někteří pitomí lidé a my se jim vlastně smějeme.

Co si o soužití majoritní společnosti s romskou menšinou myslíte vy? Jaká je podle vás cesta k většímu respektu ke druhým, toleranci, slepému nepřejímání předsudků, snaze uvažovat o každém jednotlivě?

Myslím si, že je chyba, že zde nejsou veřejné diskuse o tom, proč tu ta propast mezi lidmi je. Diskuse, ve kterých by autority vysvětlovaly, v čem je problém, třeba by sociologicky přiblížili problematiku chudoby. S lidmi, kteří mají hluboko zažité povrchní předsudky je to těžké, je potřeba tu clonu poodhrnout, nechat je nahlédnout, co všechno je za tím a jak to je provázané. Jakou roli hrají zvláštní – dnes praktické školy, do kterých chodí nepřiměřené množství romských dětí, k čemu vedlo sestěhovávání do ghett, jak se asi žije dětem, které se z nich nikdy nepodívaly ven. Pro Romy a Neromy je hrozně důležité vzájemné potkávání – už u dětí, ve školách.

Co byste řekl slušnému Čechovi na okřídlenou větu typu: „Nejsem rasista, ale…“ ?

Nejvíc mě štve, když někdo na zlo reaguje zlem. Třeba tatínek Janičky při natáčení také někdy reagoval nevybíravě a je to naprosto pochopitelné. Ale ono je potřeba s lidmi hlavně mluvit, podstupovat tu cestu mravenčí práce, komunikace. Ten na druhé straně, i když je to oponent s jiným názorem, potřebuje mít pocit, že ho posloucháte, je důležité si vytvořit nějakou vzájemnou důvěru. A pak se s ním jednoduše bavit, nechat ho říct svoje argumenty a předložit mu naopak ty svoje. Takhle jsem přesvědčil třeba svojí mámu.

Co na vaše natáčení říká vaše kočka, kterou je možné ve spotech tu a tam zahlédnout? Jak se jmenuje? Nechce-li ovšem zůstat v anonymitě, to bychom samozřejmě respektovali.

Teď zrovna je ze mě nervózní, jak tady chodím. Před chvílí třeba shodila kytku. Myslím, že je to Michell, jenže to je složitější. Ony totiž byly dvě, ale jedna mi utekla a já nevím, která z nich to vlastně je.

VIDEO