romea - logo
26. září 2018 (středa)
svátek má Andrea
Loading
rozšířené vyhledávaní

Ježíš se narodil pro všechny. Vánoční rozhovor s otcem Vojtěchem Vágaiem

22.12.2017 15:22
Vojtěch Vágai (FOTO: bau)
Vojtěch Vágai (FOTO: bau)

Když se zmíním, že Česká republika patří k nejateističtějším zemím, nečekám, že se mnou nebude tak úplně souhlasit. „Já myslím, že společnost nemá ráda církev,“ říká otec Vojtěch Vágai, první vysvěcený římskokatolický kněz s romskými kořeny. „Mnoho lidí ale v Boha věří, v něco, co nás přesahuje, a církev jako instituci k tomu nepotřebuje,“ přibližuje syn prvního romského jáhna.

Vyrůstal jste na faře a stejně jako váš tatínek jste se rozhodl svůj život zasvětit Bohu. Tatínek měl i rodinu, vaše cesta je ale jiná.

Tatínek měl rodiny dvě – tu svoji a pak svou farnost. Jáhenství je první stupeň kněžského svěcení a může být trvalé, což je právě případ mého otce. Trvalý jáhen může mít rodinu, bývá vysvěcen až v pozdějším věku, je k tomu potřeba i souhlas manželky. Působí ve své farnosti, kterou zná, vykonává liturgické úkony, může třeba křtít, oddávat, stará se o své farníky. Druhý rozměr jáhenství je to, že každý člověk, který směřuje ke kněžství, tak je nějakou dobu, třeba rok, jáhnem – než je vysvěcen na kněze. A to je zase můj případ. Kněz ale není svázán trvale s jedním místem, já třeba hodně cestuji, každou chvíli jsem někde jinde a v autě mám pořád sbalený kufr.

Sám jste říkal, že jsou chvíle, kdy vám rodinné zázemí chybí. Co je pro vás tím, co to prázdné místo vyvažuje, proč „to za to stojí“?

V dětství jsem silně vnímal, jak je tatínek rozdvojen. Každý člověk to může mít jinak, já jsem ale došel k tomu, že by člověk měl být naplno v jedné rodině, nebo v druhé. Myslím, že by ani moje manželka nebyla šťastná, že se nemohu rodině věnovat tak, jak by bylo potřeba, ani bych asi nebyl příkladným tatínkem. Žít bez takového zázemí a přijetí je těžké, nejvíce někdy doléhá právě ta samota. Žiji ale naplno pro službu Bohu a vnímám to jako dar v tom smyslu, že jsou okamžiky, kdy poznáte, že právě taková služba, byť vás to stojí rodinný život, je mnohonásobně obohacena službou lidem, že jste tu naplno pro ně.

Setkáváte se s mnoha lidskými příběhy, i těmi složitými a těžkými, plnými beznaděje, bolesti. Jak se s tou tíhou vyrovnáváte, jak se dá unést?

Když jsem byl mladší, tak jsem byl těmi negativními věcmi hodně zahlcen.Ke zpovědi přicházejí lidé s tím, za co se stydí, co udělali špatně, za knězem chodí lidé, kteří prožívají něco těžkého a přijdou se svěřit. Připadal jsem si úplně zasypán tím zlem a tím těžkým, co se ve světě děje. Kněz ale není spasitel, nemá moc někoho zachránit, i když do spousty věcí vidí a touží pomoci. Modlí se a odevzdává ty věci Bohu, v tom je náplň kněžství. Došel jsem k tomu i díky neštěstí, kterému jsem byl blízko. Tatínek měl úraz a dva roky se s námi loučil, umíral. Pomohlo mi to v ujasnění priorit života a toho, co je důležité.

Jsou lidé, kteří říkají, že v něco věří, aniž by mluvili přímo o Bohu, v tom křesťanském smyslu. Nejsou praktikující věřící, nechodí do kostela, nemodlí se, ale často si třeba řeknou „panebože, prosím, ať to nebo to dobře dopadne“. Dá nebo nedá se říci, že jsou věřící?

Já bych řekl, že jsou na cestě, že hledají. Všichni svým způsobem děláme náboženské úkony, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou to věci, které nás přesahují. Už třeba jenom to, že někomu popřejeme štěstí a zdraví. O to se nemůžeme nějak postarat. Jistě, můžeme třeba dodržovat zdravou životosprávu, ale nemůžeme je nějak darovat druhým. Nebo období dušiček, adventu… navštěvujeme hřbitovy, zdobíme je, zapalujeme svíčky. To jsou všechno věci, kterými chce člověk uchopit něco, co ho přesahuje. Jsou to náboženské úkony, které ve společnosti vykrystalizovaly tak, že k tomu člověk nepotřebuje církev, aby je dělal.

To je přeci blízké evangelíkům, kteří si zakládají na osobním vztahu k Bohu a na rozdíl od katolíků se tolik neopírají o autoritu církve. Jak to dnes mezi těmito dvěma církvemi funguje, panuje nějaká rivalita?

Nastavení ve společnosti je takové, že mnoho lidí rozdíl mezi nimi ani neřeší nebo o něm ani neví. Nejsme konkurenti a než abychom se tříštili, snažíme se spolupracovat, je spoustu projektů, které děláme společně. Záleží také na konkrétním knězi, jak svou pastoraci provádí, lidé si najdou toho, kdo jim vyhovuje. Já jsem třeba spustil na sociálních sítích projekt #knezvakci, který přibližuje lidem, jaký život kněze vlastně je, že není nějakým outsiderem mimo společnost. Je to zajímavé pro lidi, kteří v církvi nejsou, nejsou praktikující věřící, ale i těm to může říct mnoho o tom, co vlastně kněz dělá, kde tráví den.

Jak vy osobně trávíte ten Štědrý?

Pokaždé vlastně jinak. Působím už na pátém místě a teď zrovna nemám žádnou farnost, jsem ve specifické službě pro mládež. Žiju na malé vesničce, kde ani skoro nikdo nechodí do kostela, takže vlastně nevím, jaké letos budu mít Vánoce, co budu dělat. Možná budu v rámci českobudějovické diecéze sloužit za nějakého kněze, který onemocní. Často mě někdo zve do rodiny – to je přece hezký zvyk, takový symbolický, mít připravené místo u stolu navíc. Když mám na místě, kde zrovna sloužím, nějakého kolegu, tak třeba večeříme spolu – a pozveme někoho z farnosti, kdo je taky sám.

Vánoce každý prožívá po svém. Ten duchovní přesah, o kterém jste mluvil, leckdo mine bez povšimnutí – Vánoce jsou pro něj rodina, nákupy, dny volna, dobré jídlo. Co je tím původním poselstvím Vánoc?

Slavíme narození Ježíše Krista. Když si představíme, že se někdo narodí, tak přijdou přátelé rodiny, chtějí se s tím novým člověkem setkat, mají z toho radost. To je to, co se snažíme jako křesťané uchopit. Dáváme si dárky, které symbolizují to, že tím největším darem je Ježíš, který se narodil, aby nás zachránil, jeho příchod je projev Boží lásky. Obdarováváme své blízké, abychom tu lásku zhmotnili, abychom jim ukázali, že je máme rádi. Ale jsou věci, které jim dát nemůžeme, i když bychom jim je opravdu přáli. Aby třeba poznali, na jakou mají jít střední školu, jestli mají změnit práci nebo si někoho vzít. A v tom je ten přesah, ta smysluplnost naší víry, že můžeme jít třeba na půlnoční mši do kostela a modlit se za to.

I když to neumíme nebo jindy do kostela nepřijdeme?

Modlitba je odevzdání těch věcí Bohu. I když třeba nic neříkáme, protože neznáme ta správná slova. Důležité je, že tam jsme. Že chceme ty lidi, na kterých nám záleží, tímto způsobem přiblížit Bohu – naší přítomností tam. Předat mu to přání, poprosit ho, aby on sám těm lidem pomáhal, ochraňoval je, vedl, jak říkáme – aby jim žehnal. Víra je svým způsobem dar pro druhé, a i když někdo přijde třeba jen jednou za rok na půlnoční, tak mi to přijde úžasné a vlastně ho obdivuji. Je to pro mě takové svědectví o tom, že touží ještě po něčem dalším, jiném.

Vidíte přesah i tam, kde se Vánoce bez půlnoční a kostela úplně obejdou?

Mám třeba moc rád symbol betlémského světla. Každý rok si ho sem přivážíme z Betléma, z města, kde se Ježíš narodil, a podle mě je to proto, že se snažíme nějak naplnit hloubku, přiblížit se autentičnosti Vánoc. Takhle nějak to máme asi všichni, a když říkáme, že jsou to svátky míru, tak to není jenom o tom, že chceme mír ve světě, ale chceme ho i v naší rodině. To je betlémské světlo, to, proč napečeme cukroví, dodržujeme nějaké tradice, uděláme hezkou výzdobu, co nejpříjemnější prostředí, protože pak už chybí jen krůček k tomu, abychom žili vztahy okolo nás – nějak krásně. Jako by všechno to okolo mělo pomoci k tomu, abychom je obnovili a těšili se z toho, že máme jeden druhého. Setkání s rodinou, s přáteli, třeba i ty tak oblíbené vánoční večírky – je za tím touha prožít ten čas společně.

Některé lidové zvyky a tradice mají své kořeny v dávných pohanských dobách, teprve časem splynuly, byly „pokřesťanštěny“. Je ještě dnes něco, co by se tak dalo nazvat, a co církev „nerada vidí“?

Během historie k takovému prolnutí došlo, vlastně pořád dochází, dnes je to třeba velký vliv Ameriky a Santa Clause. Bylo by škoda, kdybychom byli pověrčiví a od nějakého lití olova nebo řezání jablíčka čekali, že nám skrze ně chce Bůh něco říct. Třeba jaký bude náš osud, nebo co od nás očekává – lepší je se spolehnout na Něj. Když někomu řeknu, že mu věřím, a potom půjdu a budu potají dělat něco jinak, tak to moc křesťanské není. Bůh k nám většinou promlouvá někde v tichu, v nějakém vnitřním setkání, kterému třeba vůbec nerozumíme, nebo přes nějakou událost nebo člověka, ale určitě ne přes takovéto symboly.

P. Mgr. Vojtěch Vágai (1984) se narodil se v Českém Krumlově jako nejstarší syn katolického jáhna Vojtěcha Vágaie. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky České (obor pozemní stavitelství) a Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. V červnu 2011 byl v Českých Budějovicích vysvěcen jako první kněz s romskými kořeny. Působil jako farní vikář v Bechyni nebo Pelhřimově, dnes je také ředitel Diecézního centra života mládeže Ktiš a ředitel Diecézního centra mládeže a moderátor pastorace mládeže.

Účastnil jste se několikrát poutě na Svatý Kopeček nebo pietního aktu v Letech u Písku. Jaký máte vztah ke svým romským kořenům?

Občas to srovnávám s kněžstvím. Pohled na církev a na Romy je ze strany společnosti někdy podobný v tom, že si na nich vždycky někdo něco najde. S Radkem Bangou, který jezdí po školách, se snažíme Romy motivovat, aby si šli za svým cílem, že mohou něco dokázat, že i když to mají často těžké a mají třeba úplně jiné podmínky, že má smysl se z toho vymanit. Pro mě je důležité i to, že jsem s lidmi v důležitých okamžicích jejich života, že se za mě nestydí, že jsem kněz a navíc Rom, že se ke mně hlásí. Velká potíž naší společnosti je v tom, že máme velký strach z jinakosti, z něčeho, o čem si myslíme, že nás může ohrozit, protože to neznáme. A to znamená, že se sami cítíme ohrozitelně, že si nevěříme.

Co jste si pomyslel, když konečně došlo k podpisu smlouvy o výkupu vepřína v Letech?

Byl jsem moc rád, že se to po tolika letech dotáhlo do takového konce. Když se na něčem dlouho pracuje, je to úžasná doba, která má v sobě potenciál, dokáže lidi spojit, nadchnout, vytvářet přátelství, dodávat smysluplnost. Přál bych si, aby celá ta věc neutichla, aby byla zhodnocená do dalších plánů a hodnot, v úctě k předkům. Ať je to památník, který promlouvá nejen o minulosti, ale i o tom, co bude.

Má se podle vás kněz vyjadřovat k politice? Jak vnímáte třeba některé kontroverzní postoje kardinála Duky?

S panem kardinálem se vídáme, o nějakých věcech se bavíme. On má k těm věcem svůj postoj, má do těch věcí jiný vhled a jsou věci, na kterých se určitě neshodneme. Každopádně věřím, že to myslí dobře. Opravdu rád mám třeba papeže Františka, který je ve své víře pevný, staví ji na Bohu a lásce k lidem a odpovídá to tomu, k čemu nás Ježíš zve. Je to ryzí a smysluplné. A aby měl kněz svůj názor na to, co se děje ve světě, je určitě důležité. Já jsem třeba rád, že mezi kandidáty na prezidenta je Pavel Fischer, který tam podle mě vnáší hodnoty, které by tam měly být, poctivost, charakter, přehled. Navíc se nestydí za to, že je křesťan, že věří v Boha.

K Bohu se ještě na závěr vraťme. Měl byste nějaké povzbudivé slovo pro ty, které nečekají „šťastné a veselé“, ale budou na svátky sami nebo s nějakým trápením?

Znovu bych připomněl betlémské světlo. Pán Ježíš se nenarodil jen pro nějakou konkrétní skupinu lidí, on přišel pro všechny, aby se se pro nás stal tím světlem v temnotě všednosti nebo toho, co prožíváme. Od nás čeká jen to, že ten dar dokážeme rozbalit. Ono to nemusí být jednoduché, spolehnout se na Boha a jít za ním, ale mohlo by to vést k té opravdovosti, že to přijímám, aby mě vedl a pomáhal mi, abych měl nějakou jistotu, které je v té dnešní době tak potřeba, protože je tak nejistá.

Rozhovor vyšel v prosincovém vydání časopisu Romano voďi. www.romanovodi.cz 

Přečteno: 1913x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Rozhovory, církev, Křesťané, Vánoce



HLAVNÍ ZPRÁVY

--ilustrační foto--

Zemřela Eva Davidová, etnografka s velkým srdcem, které patřilo Romům

25.9.2018 9:39
V pátek 21. září zemřela ve věku 85 let Eva Davidová, etnografka, socioložka, historička umění a také fotografka, která se od poloviny 50. let systematicky věnovala studiu způsobu života a kultury Romů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Poslední rozloučení proběhne pouze v úzkém rodinném kruhu.
 celý článek

Vsrazi Tibora Danihela u soudu. Obžalovaný Milan Brat vypovídá 22. 6. 1998 před táborskou pobočkou Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde se z rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu projednává smrt sedmnáctiletého Roma Tibora Danihela, který 24. září 1993 utonul v řece Otavě v Písku po útoku skupiny rasistů. (FOTO: ČTK)

Před 25 lety zavraždili rasisté Tibora Danihela. Po soudních tahanicích byla potrestána jen trojice útočníků z osmnácti

24.9.2018 20:47
Píseckému Romovi Tiboru Danihelovi bylo teprve 17 let, když ho 24. září 1993 skupina neonacistů nahnala do řeky Otavy, v níž utonul. Následné soudní líčení s viníky prošlo řadou peripetií od zproštění viny u takřka všech obžalovaných až k vynesení nepodmíněných trestů nad trojicí účastníků. Smrt Tibora Danihela dodnes zůstává jedním z nejznámějších případů rasově motivovaného násilí v Česku.
 celý článek

Ivan Bartoš, předseda Pirátské strany (FOTO: Pirátská strana)

Ivan Bartoš: Být proti fašismu a rasismu je přeci normální

24.9.2018 20:16
Je to už trochu nuda, nemyslíte? Jako pokaždé před volbami se i letos ve zvýšené míře objevují mé “senzační” fotky s vlajkou Antifašistické akce a v merchi Good Night White Pride, jako kdyby snad být proti rasismu a rasové nadřazenosti bylo něco špatného.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo