romea - logo
22. listopadu 2019 (pátek)
svátek má Cecílie
Loading
rozšířené vyhledávaní

Magdalena Karvayová: Aby i rodič z ghetta věděl, že vzdělání nabízí dětem budoucnost

18.4.2019 12:20
Magdalena Karvayová (FOTO: Karolina Telváková)
Magdalena Karvayová (FOTO: Karolina Telváková)

Ač byla jedničkářka, jeden z učitelů jí řekl, že na speciální škole mezi „její rasou“ jí bude lépe. Magdalena Karvayová vystudovala vysokou školu a dnes pomáhá romským rodičům, aby jejich děti získaly plnohodnotné vzdělání a aby segregace z českého školství jednou provždy zmizela.

Jste jediná romská žena, která získala Cenu Alice G. Masarykové za lidská práva, a to za prosazování inkluze ve školství. Co to pro vás znamená?

Je to jasný signál, že i majoritní společnost začíná vnímat, že Romové, především ti, kterých se to týká, usilují o to, aby jejich děti měly vzdělání jako každé jiné. A utvrzuje mě to v tom, že jsme na dobré cestě za lepším vzájemným soužitím, i když je před námi ještě velký kus cesty. Výsledky neuvidíme možná hned, ale naší prací připravujeme půdu, na které budou moct zasévat další generace.

Magdalena Karvayová (1989) narodila se na Slovensku, od dětství žila v Ostravě. Odmaturovala na Townshendově mezinárodní škole s výukou v anglickém jazyce, absolvovala obor srovnávací právo na pražské Anglo-americké univerzitě. Působila jako stážistka na Britském velvyslanectví v Praze, pracovala jako koordinátorka v nadaci Open Society Fund. Založila spolek Awen amenca. V současné době studuje program Magistr práva (LL.M) na Newyorské univerzitě v Praze (UNYP).

Jak se zpětně díváte na kauzu D. H.? V roce 2012 jste se, ještě coby studentka práva Anglo-americké univerzity, na naplnění tohoto rozsudku podílela.

Nejprve jsem se účastnila setkání s Výborem ministrů Rady Evropy a se zástupci dalších mezinárodních organizací, například Evropské komise, OSN, ODIHR ad., které musí sledovat naplnění rozsudku. Účastnila jsem se i navrhování znění novely školského zákona z roku 2016, konkrétně části týkající se dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Uvědomovali jsme si, že je nutné začít seshora, tedy na politické úrovni, ale zároveň i „grassrootově“ neboli zespodu. Od roku 2014 vedeme s kolegy zápisy romských dětí do kvalitních a nesegregovaných škol v Ostravě. My máme to štěstí být vzdělaní, což lidé z vyloučených lokalit většinou nemají, ale jakmile dostanou informace, jsou schopni se díky nim lépe rozhodnout. Takže věřím, když se ohlédnu za kauzou D. H., že už nebude systematicky docházet k diskriminaci romských dětí. Že nebudou nadměrně diagnostikovány jako lehce mentálně postižené (LMP), a postaveny tak mimo hlavní vzdělávací proud, jako tomu bylo v tzv. bývalých speciálních školách, které se přejmenovaly na základní školy praktické a dnes po novele školského zákona z roku 2016 je už oficiálně nemáme.

Ale pořád více méně stejné procento romských dětí diagnostikovaných jako LMP zůstává. I proto Evropská komise v roce 2014 zahájila tzv. infringement proti ČR, jehož důsledkem je vámi zmiňovaná novela školského zákona. Je to tedy jinak na papíře a jinak v praxi?

Romské děti jsou sice vzdělávány v běžných školách, ale jejich výkony jsou snížené kvůli jejich diagnostice, protože jsou stále více diagnostikované s ADHD a poruchami chování, takže mají jinou nálepku speciálních vzdělávacích potřeb. To znamená, že obdrží stejné informace jako ostatní děti, ale například při testech se od nich už dopředu očekává nižší úroveň výsledků. Pro běžného občana se to celé tváří standardně, ale my víme, že existují školy, které mají třídy rozdělené na A, B, C... podle zaměření na matematickou, jazykovou nebo třídu pro děti s LMP, kde je většina romských žáků. Další formou segregace je, že děti sice navštěvují jednu základní školu, ale ta se nachází ve dvou oddělených budovách – pro české děti a pro ty romské. Z praxe víme, že žáci ze segregovaných ZŠ se hlásí v lepším případě na béčkové obory či jiné bez maturity. Jsem vděčná za změnu na papíře, ale co potřebujeme, je i změna v praxi. Takže ano, diskriminace romských dětí v českém vzdělávacím systému přetrvává, akorát se „převlékla“ do jiného kabátu.

Ostatně i vy sama jste se na základní škole setkala se špatným přístupem ze strany pedagogů. Nebýt vašich rodičů, dnes byste univerzitu nestudovala. Co se tehdy stalo?

Na škole jsme byly dvě Romky a já celou tu dobu procházela kvůli svému původu šikanou. Nechápala jsem, proč to někomu vadí. Otec byl ve škole téměř každý den a výsledkem bylo, že mě někteří učitelé chtěli poslat do pedagogicko-psychologické poradny a následně do speciální školy. Jeden z učitelů mi tehdy dokonce řekl, že na speciální škole mezi „mojí rasou“ mi bude lépe. Naštěstí to moji rodiče odmítli, měla jsem samé jedničky, a trvali na tom, že šikana se bude řešit jinak. Jako dítě jsem si prožila muka – od neustálých nadávek, že jsem špinavá cikánka a že ze mě nikdy nic nebude, až po fyzické násilí. Nakonec jsem v 8. třídě přešla na mezinárodní gymnázium v jižních Čechách. Bylo to soukromé gymnázium a školné bylo tehdy 15 až 20 tisíc. To znamenalo obrovskou finanční zátěž pro mou rodinu, ale já cítila, že tam nebudu odlišná. Vzpomínám, že moje maminka tehdy uklízela v kasárnách a můj otec, který má vysokoškolské vzdělání, se věnoval věštění. Věděli jsme, že šest let studia bude stát dost, maminka si musela vzít několikrát úvěr, aby mi školu zaplatili, proto jsem rodičům a i sourozencům za jejich obětavost nesmírně vděčná. Dostudovala jsem komparativní právo a v současné době studuji LL.M. (mezinárodně uznávaný magisterský titul práv) na Newyorské univerzitě v Praze. Podařilo se mi připravit bratra na jednu ze tří nejlepších středních škol v Hongkongu a sestru zase na gymnázium v Praze. Dnes bratr ve svých dvaadvaceti pracuje v České spořitelně jako bankéř služby Erste Premier pro nejnáročnější klienty.

Jak se cítí dítě, které se každodenně setkává s nepochopením, se snižováním sebevědomí a také s názorem, že na základní školu nepatří, přestože jeho studijní výsledky nejsou špatné?

Jako kus hadru. Vzpomínám si na situace, kdy se mi nechtělo do školy, protože už při té představě se mi chtělo zvracet. Pocit, že vedle vás nikdo nechce sedět, že zase schytám další facku anebo uslyším, že jsem tlustá cikánka a černá svině, byl opravdu hrozný. Musela jsem se i kolikrát fyzicky bránit, ale poznámky z chování jsem dostávala pouze já. Ale horší než facka byl pocit, že vám nikdo nevěří, pocit nespravedlnosti byl opravdu silný. Chtěla jsem dokázat svým spolužákům i učitelům, že nejsem méněcenná, a tak jsem se na každou písemku pečlivě připravovala.

A pak jste odmaturovala na Townshendově mezinárodní škole s výukou v anglickém jazyce. Jak se tvářili na základní škole, že zrovna vy budete studovat prestižní školu?

Když jsem na základce oznámila, že se hlásím na mezinárodní gymnázium Townshend International School, kde výuka probíhá v angličtině, učitelka se mi vysmála a řekla, že to nemám ani zkoušet, protože na to nemám. Zeptala jsem se proč, odpověděla mi: „Podívej se na sebe, cikánkou jsi a cikánkou budeš.“ Zklamání vystřídalo motivaci snažit se o to víc, abych u přijímaček opravdu uspěla. Po třech měsících i přes značnou jazykovou bariéru se ze mě na nové škole stala studentka měsíce a dostala jsem diplom. Vzpomínám si, jak můj nebožtík tatínek ten diplom vzal a šel s ním do mé bývalé základky. Řediteli skoro vyskočily oči z důlku a bylo vidět, že tomu nemůže uvěřit. Nakonec si to vyvěsil v ředitelně a otec odcházel se slovy: o mé dceři ještě uslyšíte!

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz

Jaký svět se vám otevřel, když jste přestoupila na mezinárodní školu, kde pro vás romská národnost nebyla přitěžujícím aspektem?

Úplně jiný. Přijížděli jsme s rodinou do areálu školy a venku na mě čekali vychovatelé. Jen co jsem vystoupila z auta, objali mě a já měla pocit, že jsem se znovu stala člověkem. Teprve tam odpadl strach z dalšího dne. Šest let strávených na internátě s dalšími dětmi z dvou set států světa bylo nesmírně obohacující. Moje sebevědomí a touha bojovat za to, aby se Romové měli lépe, byly pěstovány a podporovány. Od té doby, co jsem odešla z Townshendu, pro mě slovo nemožné neexistuje.

Váš tatínek měl vysokoškolské vzdělání, dnešní mladí středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní Romové jsou však často prvními, kdo v rodině dosáhli na maturitu nebo titul. Stane se taková zkušenost v rodině zavazující? Váš bratr studoval v zahraničí, sestra gymnázium…

Táta byl jediný ze sourozenců, který vystudoval vysokou. Maminka vysokoškolsky vzdělaná nebyla. Já jako nejstarší dítě jsem mámě sice pomáhala s mladšími sourozenci, ale zároveň se připravovala do školy a navíc čelila šikaně. Táta vždy říkal, že vzdělání je cesta ven a že to budu já, kdo přetrhne začarovaný kruh chudoby, ve které jsme žili. Moji sourozenci se mi nedávno svěřili, že jsem jim byla příkladem. Naši nás nikdy nenutili, jen vyzdvihovali hodnotu vzdělání. V době mého vysokoškolského studia jsem měla tři práce, abych zvládla finančně pomáhat rodičům a sestře, která v době studia na gymnáziu u mě bydlela. Prošli jsme si peklem chudoby, hladu a stresu, protože nám do toho všeho onkologicky onemocněla maminka a umřel tatínek. Z části jsem převzala roli rodičů a snažila jsem se dokončit to, co naši začali – že naše rodina bude vzdělaná a posune se o stupeň výš.

Zmínila jste, že se vám a vašim kolegům za posledních pět let podařilo zapsat více jak 500 romských dětí do škol hlavního vzdělávacího proudu v Ostravě, Brně a okolí. Jak to probíhalo?

V prvních dvou letech jsme se potýkali s rezistencí škol přijímat romské děti. Některé školy si dokonce určily i jejich počet, který v daném roce přijmou. V roce 2014 se dvě maminky z naší kampaně rozhodly zažalovat jednu základku, protože v průběhu zápisu došlo k diskriminačnímu jednání. V roce 2017 Okresní soud v Ostravě - Porubě vydal rozsudek proti škole za diskriminaci romských dětí při zápisu. Pracujeme s romskými rodiči ve čtyřech vyloučených lokalitách a od té chvíle jsme se nesetkali s problémem nepřijímání romských dětí, ale objevují se jiné nástroje. Třeba přeřazování romských dětí během září nebo v průběhu roku v rámci jedné školy do té z jejích budov, která je segregovaná.

Jak proti tomu bojovat?

Doporučujeme rodičům, aby zapisovali své děti do škol, které z většinové části tvoří děti z majority. Právě z nich se děti dostávají na maturitní obory a pak na univerzity. Protože nám donedávna chyběly oficiální statistiky o počtu Romů na různých ZŠ, provádíme výzkum sami a sbíráme relevantní data. Jedním z kritérií, které používáme k identifikaci kvalitní ZŠ, je podíl romských žáků nepřekračující 50 procent. Rodiče by také měli být opatrní při udělování souhlasu s vyšetřením dětí v pedago-psychologické poradně. Pokud dítě skutečně potřebuje pomoc asistenta pedagoga, jít do toho, ale měli by vědět, jak postupovat v případě, že se jim diagnostika nezdá, tedy že mohou požádat o rediagnostiku jiným nezávislým psychologem.

Ve spolku Awen amenca, který jste spoluzaložila, se snažíte mobilizovat romské rodiče, aby se sami zapojili a požadovali lepší vzdělání pro své děti. S jakým úspěchem?

Prozatím se do kampaní v Ostravě zapojilo zhruba 900 rodičů, z toho 600 zapsalo své dítě do dobrých základních škol. V posledních dvou letech vedeme i kampaně zápisů romských dětí do povinného předškolního vzdělávání, třeba v Ostravě se zapsalo kolem stovky romských dětí do MŠ. Z maminek, které se do projektu zapojily první rok, vyrostly lídryně ve své komunitě. Nejprve působily jako dobrovolnice, ale to se změnilo s rokem 2017, kdy založily Asociaci romských rodičů, která sdružuje romské rodiče dětí v předškolním věku, a vedou v Ostravě samostatné kampaně.

Mají romští rodiče povědomí o tom, jaké jsou rozdíly mezi praktickou, základní nebo segregovanou školou? Uvědomují si, že výběr základky ovlivňuje budoucí možnosti ve výběru střední školy?

Zpočátku, někdy v roce 2013, by se dalo říct, že povědomí bylo nulové. Alespoň tedy v Ostravě. Neuvědomovali si, jak náš vzdělávací systém funguje, jak vůbec dochází k diskriminaci. Není divu, když byli Romové během totality převážně vzděláváni ve zvláštních školách. Nemůžeme to od nich ani očekávat. Nejprve měla většina rodičů představu, že jejich dítě půjde na béčkový obor nebo nikam. Na konci kampaně se to změnilo, hovořili o řidiči autobusu, policistovi, doktorovi, právníkovi… Většina dětí z našich kampaní má totiž vyznamenání. Teď, když se rodiče potkají, baví se o tom, jaká škola je lepší a kam zapsali svoje dítě.

Majorita často zastává názor, že Romové nemají o vzdělání zájem. Jak to vidíte vy, která léta bojujete proti segregaci a pěti stovkám dětí jste pomohla dostat se na klasickou základku?

Většina lidí, kteří mají takový názor, nepřišla s Romy do osobního kontaktu a vytváří si představu na základě obrazu Romů v médiích anebo ze zážitku několika povrchních zkušeností. Na školách se neučíme o romské historii, kultuře nebo identitě. Učíme se, že vše, co souvisí s Romy, je většinou to špatné. Jaký názor může mít majorita, když ani netuší, že v komunismu byli systémově nuceni vzdělávat se ve zvláštním školství, což má dodnes dopad na budoucnost jejich dětí? Když si neuvědomují, co obnáší život v ghettu a v chudobě? Tam rodič uvažuje jinak než ten, který má alespoň středoškolské vzdělání s maturitou a má zajištěné adekvátní bydlení. Takže to není tak, že Romové nemají o vzdělání svých dětí zájem, oni netuší, jaký typ školy vyučuje podle jakého vzdělávacího programu a co to pro jejich dítě znamená. A i proto se snažíme, aby i ten poslední rodič z ghetta věděl, že na jeho rozhodnutí závisí budoucnost jeho dětí a že jim tím zajistí lepší život, než má on sám.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.

Rena Horvátová, Foto Karolina Telváková
Přečteno: 2128x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2019, Rozhovory, Osobnosti, Vzdělávání, Inkluzivní vzdělávání, školství



HLAVNÍ ZPRÁVY

Listopad 1989

Monika Duždová: Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou

15.11.2019 20:52
Měla jsem jednadvacet let, tři malé děti a byla jsem už vdaná, když se v listopadu osmdesátém devátém začaly dít věci, kterým jsem v prvních chvílích nerozuměla. Ale podporovala jsem studenty v tom, že chtějí školy pro všechny a domáhají se svých práv a snad jsem v těch chvílích chtěla být s nimi na náměstích. Zvlášť, když televize odvysílala první sestřih událostí ze 16. listopadu, kdy studenti bratislavských vysokých škol k výročí studentstva pochodovali ulicemi Bratislavy až po tehdejší ministerstvo školství, kde před televizními kamerami přednesli své oprávněné požadavky a volali po dialogu, po svobodě, po školství pro všechny a prohlašovali, že nechtějí „reaktory“. O pár dní později už jsme mohli vidět v televizi i živé vstupy a mimořádná vysílání z demonstrací v Praze i ve velkých městech.
 celý článek

Plakát Kotlebových fašistů. Zdroj: Facebook

Dva Kotlebovci vyvěsili plakát s nápisem: „Zatočíme s asociály a politickými zloději: Pošleme je do pracovních táborů!“

14.11.2019 15:02
Slovenskou Lidovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS) fašisty Mariana Kotleby opět prošetřuje policie. Dva extremisté z této strany zveřejnili na sociální síti plakát připomínající koncentrační tábor, podpořený nenávistným heslem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo