Genocida Romů během druhé světové války je tématem, jež bylo u nás několik
desítek let značně opomíjené a marginalizované. Důvodů pro upozadění problému
romské genocidy, nazývané často neznámý holocaust, bylo několik. Po skončení
druhé světové války, kdy světová veřejnost odsoudila nacismus a poprvé se začalo
mluvit o nepromlčitelných zločinech proti lidskosti, přežívaly ve společnosti i
nadále staré předsudky a mluvilo se a psalo především o obětech židovského
holocaustu a obětech z řad politicky pronásledovaných. Další skupiny osob
pronásledovaných nacismem zůstaly poněkud v ústraní. Celkový počet romských
obětí nacistického pronásledování v Evropě byl přitom nezanedbatelný. Nejčastěji
býval uváděn počet asi půl milionu zavražděných. Tento odhad, jenž vznikl v 50.
– 60. letech 20. století, je však již považován za nadhodnocený. V současné době
bývá uváděn celkový počet obětí 200 – 300 000. Drtivá většina z nich nezahynula
v koncentračních táborech, ale byla přímo popravena vražednými jednotkami
Einsatzgruppen SS, které měly za úkol likvidaci Židů, komunistů a Romů v týlu
postupujících německých armád. Z původního počtu Romů v českých zemích přežilo
druhou světovou válku necelých 600 osob, což znamená, že téměř 90 % předválečné
romské populace bylo zlikvidováno.
V českém prostředí došlo k této likvidaci sice pod německým tlakem po vzniku
Protektorátu Čechy a Morava, tehdejší úřady nicméně ve svém řešení navazovaly na
předsudky vůči romské menšině panující již před nástupem nacismu k moci u nás,
ale i v celé Evropě. Nacismus jen tyto panující předsudky a stereotypy využil k
vybudování rasistické teorie založené na přesvědčení o tzv. genetických sklonech
k zločinnosti a tzv. asociálnosti. Již v komentářích k Norimberským rasovým
zákonům se roku 1936 uvádělo: „K cizorodým rasám patří v Evropě kromě Židů právě
jen Cikáni“. Tzv. konečné řešení cikánské otázky, dokonané během druhé světové
války po téměř celé Evropě vyvražděním několika set tisíc Romů v nejrůznějších
táborech, ale i masovými popravami mimo ně, z této definice tzv. rasové
méněcennosti vycházelo. Dokonce i opatření zaváděná už za první československé
republiky vycházela ze značně rozšířeného povědomí o potulných „cikánech“ jako o
asociálním, popř. kriminálním elementu, což se projevilo roku 1927 přijetím
silně diskriminačního zákona „o potulných cikánech“.
Na praxi státem kontrolované skupiny obyvatel navázal nový režim pomnichovské
republiky, který zaváděl na počátku roku 1939 nařízení o kárných pracovních
táborech. Situace se ještě zhoršila po připojení pohraničních oblastí
Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu 1938. Na
tomto území začala být okamžitě aplikována říšskoněmecká nařízení. Na základě
výnosu z 8. 12. 1938 „o potírání cikánského zlořádu“ byl v listopadu 1939
proveden soupis „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském
způsobu“. Většina Romů žijících v tzv. Sudetech byla později, podobně jako
Romové z protektorátu, uvězněna v koncentračních táborech (především v
Osvětimi).
Zásadní radikalizaci postupu proti „černým Židům“, jak se mimo jiné uvádělo v
dobovém tisku, pak přinesl vznik Protektorátu Čechy a Morava. Pronásledování
Romů v tomto období lze pro zjednodušení rozdělit do dvou etap. Do počátku roku
1942 vycházela „proticikánská“ opatření z praxe první republiky, poté byla
uskutečňována otevřeně rasová politika nacistů. Kromě zákazu kočovného způsobu
života a umísťování části romských mužů do kárných pracovních táborů přinesl
zásadní zlom rok 1942, jenž se stal zlomovým v řešení tzv. cikánské otázky nejen
v protektorátu, ale také v celé nacisty okupované Evropě.
Prvním opatřením u nás se stal zákon z března 1942 o preventivním potírání
zločinnosti, který byl kopií stejnojmenného říšskoněmeckého výnosu šéfa německé
policie a SS Heinricha Himmlera z roku 1937 a který dával kriminální policii
právo uvalovat časově neomezenou vazbu ve sběrných táborech na tzv. asociální
elementy. Na sběrné tábory byly s platností od 1. 1. 1942 přeměněny donucovací
pracovny a kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
Nejhorší variantou pro osoby, na něž se zákon vztahoval, pak byl transport do
koncentračního tábora Osvětim I.
Na začátku léta 1942 pak celá série vyvrcholila přijetím otevřeně rasistického
výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu. Na jeho základě provedly dne 2. srpna
1942 protektorátní úřady podle pokynů německé kriminální policie soupis všech
„cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Rozhodnutí,
zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první instanci ponecháno na
jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na
zjištění původu rodičů a prarodičů. Podle nacistické pseudovědecké teorie byl za
tzv. cikánského míšence považován každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň
jednoho Roma.
Ze zjištěného počtu 6500 osob byla asi třetina okamžitě internována v nově
zřízených, tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
Neodmyslitelnou součástí nacistické genocidy Romů na našem území byly právě tyto
cikánské tábory. Na první pohled se ve srovnání s vyhlazovacími tábory
(například v Osvětimi) či koncentračními tábory (například v Ravensbrücku) mohou
jevit letský a hodonínský tábor jako tábory méně významné. Avšak v historii dnes
nepatrného počtu původních českých Romů a Sintů mají obrovský význam. V obou
táborech zahynuli za strašných podmínek muži, ženy a děti. Podle statistik
zemřelo v těchto táborech vzhledem k celkovému počtu větší procento vězňů (20%)
než v Dachau (13%). Právě tento aspekt odlišuje letský a hodonínský tábor od
desítek jiných míst na našem území, kde za německé okupace probíhaly různé
nucené práce a kde také umírali lidé.
Větší část z celkového počtu zjištěných „cikánů a cikánských míšenců“ byla
ponechána pod policejním dohledem s omezenými možnostmi pohybu do doby, než bude
přijat další krok v řešení tzv. cikánské otázky. Tím byl osvětimský výnos vůdce
SS Heinricha Himmlera z prosince 1942, na jehož základě měli být všichni „Cikáni
a cikánští míšenci“ shromážděni ve vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau.
Tam byla také převážně během roku 1943 transportována z protektorátu většina
romské populace, z níž přežila jen asi desetina.
Těsně po válce nebylo jednoznačně řečeno, že mezi rasově pronásledované patřili
společně se Židy také Romové, neboť byla v podstatě akceptována nacistická
teorie o tom, že Cikáni/Romové jsou asociálním prvkem ve společnosti. Přežívaly
tak předsudky, které byly zdůvodněním nacistické genocidy. V českých zemích
stanul před soudem pouze Josef Janovský, velitel protektorátního cikánského
tábora v Letech u Písku, jehož stíhání bylo v roce 1948 nakonec zastaveno. Kromě
toho byli dva dozorci z tohoto tábora potrestáni kázeňskými tresty (tedy nikoliv
soudem). Komunistický režim neměl zájem na otevření tohoto tématu, protože Romy
nepovažoval za národnostní, ale spíše za sociální skupinu. Navíc nebylo žádoucí
připomínat českou spoluvinu na pronásledování a vyhlazování Romů, a tak bylo
téma romského holocaustu na veřejnosti víceméně tabu. Od 60. let 20. století se
jím však začali zabývat první odborníci jako např. prof. Ctibor Nečas či Věra
Kladivová. Teprve po pádu komunistického režimu se o toto téma začala zajímat i
širší veřejnost a média. Pozornost byla věnována také místům hromadné
koncentrace Romů na našem území, tj. bývalým táborům v Hodoníně u Kunštátu a v
Letech u Písku. Všude v civilizovaném světě se obětem holocaustu projevuje úcta
a místa jejich utrpení jsou důstojně uchovávána. Jsou neustále připomínaná jako
varování, aby se tato historie již nikdy neopakovala. Ne tak u nás – v případě
obětí romské genocidy tomu tak bohužel velice dlouho nebylo. Právě proto se
především letský tábor stal již v polovině 90. let světově proslulým symbolem
neschopnosti české společnosti vyrovnat se svou temnou minulostí, když se
rozhořely nekončící debaty o vykoupení velkovýkrmny vepřů, která byla na místě
bývalého tábora vystavěna už někdy v 70. letech. Podobně příznačné a symbolické
se staly pozdější debaty o tom, zda byl tento tábor koncentrační či „pouze“
sběrný. Do tohoto nesmyslného sporu, který je vyvoláván často právě za účelem
zpochybnění toho, co se ve skutečnosti dělo, se s velkou chutí zapojil prezident
Václav Klaus, stejně jako extremistická Národní strana.
Ani v případě tábora hodonínského však nebyla situace dlouhou dobu vyjasněna,
neboť tu fungovalo soukromé rekreační zařízení s chatkami, hřištěm a plaveckým
bazénem. Až roku 2009 byl celý areál vykoupen státem a v současné době tu
probíhá výstavba důstojného památníku pod patronátem Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy. Současně usiluje Muzeum romské kultury v Brně o
prohlášení kulturní památkou nedalekého pietního území na místě masového
pohřebiště romských vězňů tábora, o něž již od 90. let pečuje a koná tu
pravidelné pietní shromáždění. Historie připomínání romských obětí je však na
tomto místě mnohem delší, neboť již v roce 1946 tu byl vztyčen prostý dřevěný
kříž s trnovou korunou, který byl později doplněn kamenem s nápisem „Žalov obětí
nacismu“. Na počátku 70. let tu pak pořádala vzpomínková shromáždění první
romská organizace v českých zemích, Svaz Cikánů-Romů. Kulturní památkou se stalo
i obdobné území v Letech u Písku, kde nedaleko stávající velkovýkrmny vzniklo
roku 2010 důstojné pietní místo s replikami původních táborových ubikací,
amfiteátrem a naučnou stezkou pod správou Památníku Lidice.
Teprve po roce 1989 došlo také k procesu odškodňování romských obětí holocaustu
či jejich pozůstalých. Do té doby měli čeští a moravští Romové pronásledovaní v
době okupace možnost podílet se na výhodách, které poskytoval zákon č. 255/46 Sb,
na jehož základě byla vydávána osvědčení pro osoby postižené nacistickou
perzekucí a příslušníky odboje. Na začátku 70. let pak byli odškodněni ti z
Romů, kteří byli podrobeni pseudolékařským pokusům. Hlavní proces odškodňování
romských obětí však probíhal v České republice od konce 90. let 20. století.
Naprostá většina romských žadatelů o odškodnění z České republiky však válku
prožila na Slovensku, odkud přišli do českých zemí po válce především za prací
do pohraničních oblastí a větších měst. Romští žadatelé z České republiky tak
splňovali většinou podmínky pronásledování z rasových důvodů, které je vedlo ke
skrývání se za nedůstojných podmínek. Dále splňovali podmínky nuceného nasazení
ve prospěch německé armády spojené s další perzekucí, věznění v koncentračních
táborech, deportace na nucené práce do Německa a nucené nasazení na otrocké
práce v internačních, pracovně-výchovných a podobných táborech. To souvisí s
poněkud odlišným vývojem nacistické perzekuce Romů na Slovensku, kde na rozdíl
od Protektorátu Čechy a Morava nedošlo ke genocidě Romů. Také zde se však Romové
(vedle Židů) stali terčem diskriminace a pronásledování ve formě nuceného
trvalého usazení, pracovního využití, vyloučení a izolace od okolní společnosti
a postupem času také koncentrace, která měla být přípravou k tzv. konečnému
řešení.
Nejsou to však jen aktivity spojené s odškodňováním a pietními místy v Letech u
Písku a v Hodoníně u Kunštátu, jež hrají důležitou roli v připomínání genocidy
Romů na našem území. Celá řada článků, publikací, besed, přednášek, výstav apod.
přispívá k větší informovanosti o tomto tématu, které se tak snad konečně stane
plnohodnotnou součástí českých dějin a které může pomoci i k boji proti stále
zakořeněným předsudkům a stereotypům vůči Romům, jež ve své podstatě vedly před
více než 60 lety k pokusu o jejich likvidaci. Opatření tehdejších úřadů
vycházela z xenofobního postoje tehdejší společnosti. Lidem žijícím v Evropě ve
30. letech 20. století proto ani nemuselo připadat, a ve většině případů také
ani nepřipadalo, nic zvláštního či znepokojivého na postupných radikalizujících
se tendencích směřujících k potlačování práv různých skupin obyvatel vedoucích
až k tzv. konečnému řešení. Velkou roli tu sehrála také velmi dobře připravovaná
a cílená propaganda, užívající specifickou rétoriku a slovní spojení jako např.
preventivně policejní opatření, preventivní potírání zločinnosti, nepřátelé
společnosti, škůdci společnosti, pudově zločinní, příživnický živel, dědičně
méněcenný živel, asociálové, čeládka, metla venkova, dědičně asociální,
nepřizpůsobiví, práce se štítící, zahalčiví, neukáznění apod. Dnes však už není
pochyb o tom, že nacistická rasová ideologie byla základem politiky vedené proti
Sintům a Romům a pojmy její propagandy jako „preventivní boj proti zločinnosti“
sloužily jako pouhá záminka ospravedlňující nejrůznější opatření.
V posledních letech ovšem hlasů těch, kteří holocaust Židů nebo Romů zpochybňují
či dokonce popírají, přibývá po celém světě. Jednou z taktik popíračů je
manipulace se známými historickými fakty a jejich důsledky. Historickým faktem
je například to, že v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u
Kunštátu zemřela téměř čtvrtina vězněných na následky katastrofálních
hygienických, ubytovacích a stravovacích podmínek. V očích popíračů vypadá však
skutečnost poněkud jinak: vysoká úmrtnost byla zapříčiněna tím, že vězni
nechtěli dobrovolně dodržovat základní hygienické návyky. Historickým faktem je
také to, že v těchto táborech byli vězněni Romové pro svůj rasový původ. Ovšem
podle popíračů to bylo proto, že tito lidé byli zločinci a asociální spodina.
A tak bychom mohli pokračovat dále.
I proto je nesmírně důležité si tyto události připomínat také v současné době,
která opět velice snadno díky nejrůznějším vnějším vlivům a příčinám ráda
inklinuje k populistickým a radikálním názorům a řešením.
