Rozhovor s Petrou Gelbart o tom, jak se ze studentky Harvardu stala
profesorka Newyorské univerzity, o nutkavosti být romskou a zároveň romistickou
aktivistkou a o tom, že stejně nejvíc ze všeho ji baví učit děti.
Začínáš učit na univerzitě – co tam budeš přednášet?
Je to SUNY – Newyorská státní univerzita. Zatímco podobně znějící New York
University (Newyorská univerzita) je soukromá a sídlí v centru města, SUNY je
pro studenty levnější a má kampusy po celém státě New York. Na kampusu v
Purchase budu učit o indické, indonéské, romské a obecně populární hudbě. Ve
dvou kurzech mám tento semestr zapsaných 70 studentů a všichni budou pravidelně
znám-kováni, takže nudit se nebudu. Na té druhé škole (New York University)
dohlížím na „samostatné studium“ dvou postgraduálních studentů a spolu s jednou
mladou odbornicí na gypsy jazz vedu univerzitní hudební skupinu jménem Raklorom.
Ve fázi jednání je také zakládání Institutu romské hudby na slavné New York
University. Jak to zatím jde a co bude následovat?
Institut to nebude. Původně to sice chtěl vedoucí katedry hudby, ale pro
vedení univerzity to byl moc ambiciózní nápad. Zůstáváme tedy u Iniciativy pro
romskou hudbu. Zatím jsme ve fázi pořádání seminářů, konferencí a jiných
aktivit, které mohou Romy jako etnikum dostat do akademického i širšího
povědomí. Dalším krokem je získat grant, protože jinak to je převážně
dobrovolnická práce. Do budoucna bychom chtěli nalákat větší počet studentů –
včetně Romů – aby se na NYU věnovali romským kulturám a otázce mezietnického
soužití.
Věnuješ se romistice a sama jsi Romka. Jaké jsou výhody a nevýhody toho,
být insider v komunitě, kterou vlastně zkoumáš?
Já vlastně nejsem romistka. Ve své akademické práci spíš praktikuji něco,
čemu říkám gadžistika. Protože jsem do určité míry insider jak mezi Romy, tak
mezi Neromy, snažím se přimět ostatní, aby pořád nepřirovnávali Romy ke gadžům
(nakolik jsme se přizpůsobili nebo naopak jak jsme exotičtí), ale aby také
přirovnávali gadže k Romům a hlavně gadže ke gadžům. To znamená, že když se
bavíme o cikánské kriminalitě, jako kdyby to bylo něco extra specifi ckého, měli
bychom se také bavit o gadžovské kriminalitě, protože ta má třeba v Česku svoje
specifi ka vlastně víc než nějaké ty romské krádeže. To je jen jeden z mnoha
příkladů. Za největší výhodu toho, že se věnuji romistice, považuji, že jsem
poznala Romy z opravdu různorodých podskupin, a tak nikdy nepředpokládám, že to
či ono patří do nějaké obecné „romské kultury“. Nevýhoda, kromě toho, že jsem
Romka jen po mámě a některé reálie jsem na vlastní kůži nezažila, je v tom, že
jsem neustále angažovaná coby aktivistka. Někdy je pak obtížné najít badatelskou
objektivitu. Myslím si, že „pravda nás osvobodí“ a že nemá cenu překrucovat
fakta, protože když situaci nalakujeme narůžovo, tak nám pak neuvěří nikdo nic a
jako Romové se budeme moci bavit tak akorát mezi sebou.
Jaká byla tvoje studia? Na základní školu jsi chodila ještě v ČR, co bylo
pak?
Základní školu jsem dokončila už v USA. Pak přišla střední, což se v Americe
moc nedělí, protože skoro každý jde na místní střední školu – buď ji dokončí,
nebo ne. Na Kalifornské univerzitě v Berkeley jsem vystudovala hudbu, ale v
takovém dost teoretickém oboru. Po roční pauze, kdy jsem dobrovolničila mezi
romskými azylanty v Londýně, jsem zahájila postgraduální studium muzikologie na
Harvardu a po blíže nespecifi kovaném počtu let jsem získala doktorát.
Která z těch univerzit ti seděla nejlépe?
Pěkné vzpomínky mám na St. Mary’s College v Marylandu, kam jsem chodila první
rok, než jsem se přestěhovala na rok zpátky do Prahy a pak přestoupila na
Berkeley. Berkeley je nesrovnatelně větší, takže se tam člověk tak trochu
ztratil, ale našla jsem si pár profesorů, kteří mi dobře radili. Harvardu jsem
se bála, myslela jsem si, že to bude snobárna. Ale nebyla – alespoň na
postgraduálním studiu ne. Byla tam výborná parta studentů a možnosti pro výzkum
byly skvělé. Některé přednášky se mi s odstupem času zdají přehnaně levičácké,
ale co se dá čekat od idealistických profesorů, že. Sama jsem idealistka, takže
je chápu.
Studovat v USA na vysokých školách je finančně extrémně náročné – jak jsi
to řešila ty?
Na vysoké škole jsem měla částečně stipendia, částečně půjčky a skoro každé
léto jsem pracovala na plný úvazek. Za doktorát jsem nic neplatila, naopak
univerzita platila mně. Nejdřív jen tak za úsměv a potom za učení studentů v
bakalářských oborech.
Předpokládám, že tvoji rodiče tě vždy podporovali ve studiu. Oni byli oba
vysokoškolsky vzdělaní?
Otec ano, máma má gymnázium s nástavbou. Je škoda, že nešla na vysokou,
protože na to jednoznačně měla. I tak to ale v akademickém světě dotáhla poměrně
daleko – v Marylandu svého času učila češtinu na Univerzitě amerického
ministerstva zemědělství. Romka tedy učila v Americe češtinu! Teď studuje operní
zpěv na konzervatoři, což mi připadá báječné. Až na to, že jaksi zapomněla
zpívat romsky.
Manžel také přednáší na univerzitě? Do jaké školy a třídy chodí vaše děti?
Manžel přednáší dějiny hudby, což neznamená jen „mrtvé bílé muže“, ale i
populární hudbu nebo jazz. Moje děti chodí do škol, kde třídy nejsou očíslované
podle věku – místo toho je každé dítě v té skupině, kterou nejvíc potřebuje.
Děti své školy milují, za což jsem nesmírně vděčná.
|
MYSLÍM SI, ŽE „PRAVDA NÁS OSVOBODÍ“ A |
V ČR jsi před několika lety založila projekt Naše romské dítě. Jak tento
projekt fungoval? Pokračuje ještě?
Já jsem ho nezaložila, to byla práce Mgr. Martiny Vančákové a já jsem u toho
tak nějak postávala. Ona vždycky všechno výborně zorganizuje, dělá přednášky o
náhradní rodinné péči a o romství a také – naštěstí! – shání i jiné romské
lektory, než jsem já. Když jsem v Česku, což je sedm nebo osm týdnů v roce,
vždycky se zapojím jako dobrovolník a dělám programy pro pěstounské nebo
adoptivní rodiny s romskými dětmi, ať už to je v rámci projektu Naše romské dítě
nebo s nějakým sdružením pěstounů. Je to moje nejoblíbenější práce.
Jsi členkou dalších projektů a hnutí, např. Roma woman nebo Hlasohled. Také
píšeš blog. Máš sílu ještě na něco?
Řekla bych, že jsem dost nepoužitelná členka několika organizací, například
kalifornskokosovského sdružení Voice of Roma, ale jako aktivistka pořád něco
páchám. Holt mám potřebu neustále někoho vzdělávat, což je taková profesní nebo
spíš charakterová deformace. Blog je něco, co mě trápí, protože bych ho chtěla
psát pravidelně, a bohužel to nestíhám. Je pro mě mnohem obtížnější napsat text
víceméně správně česky než anglicky. Jak už jsem naznačila, nejraději učím. A
asi nejvíc mě baví učit děti. Když už není na obzoru žádná jiná příležitost,
zajdu do školy k dceři nebo synovi a chudáci děti musejí poslouchat, co jsem zas
vymyslela. Naposledy jsme se synovou třídou vyráběli jablečná lízátka a děti se
dozvěděly souvislost mezi anglickým slovíčkem lollipop, což znamená lízátko, a
romskými slovy loliphab nebo phabaj, což znamená červené jablko. Taková jablka s
polevou k lízání vyráběli a prodávali Romové na britských poutích.
Co tvoje kapela?
Jmenuje se Via Romen a funguje řadu let, se mnou i beze mne, byť jsem ji
spoluzaložila s Vadimem Kolpakovem (Rozhovor s ním z 9.9. 2011 najdete na webu
Romea.cz -pozn. red.). Protože současná sestava žije ve třech různých státech,
je kapela cestovní, a to mi, coby matce menších dětí, nevyhovuje. Nejraději
hraju a zpívám příležitostně a hlavně když se jedná o publikum, které se chce
dozvědět o Romech víc, než že máme údajně horkou krev, a jsme tím pádem
společensky nemožní, a že naše šaty hýří barvami.
Strávila jsi s rodinou léto v ČR tak jako každý rok? Jaké jsou rozdíly mezi
životem tady a životem v USA?
Ano, měli jsme takové bláznivé léto s pěstounskými rodinami a bylo to moc
fajn, i děti si to užily. Možná i díky tomu jsme letos nebyli vystaveni žádným
otevřeně rasistickým projevům. Jinak na ně máme docela smůlu a moje děti od
útlého věku moc dobře chápou rozdíl mezi životem v Americe, kde nikomu nevadíme,
a návštěvou Česka, kde jsou považovány za cikánské spratky, i když se zrovna
chovají andělsky. Samozřejmě jsou i jiné rozdíly, například v sociálním
zabezpečení, které je v Česku nesrovnatelně vyšší, nebo ve zdravotnické péči,
ale to by bylo na dlouhé povídání.
Na jaře spoluorganizuješ konferenci s festivalem na Newyorské univerzitě.
Co je ústředním tématem?
Chceme otevřít dialog mezi Romy a Neromy ohledně toho, jak Romové prezentují
sami sebe a jak je prezentují jiní lidé, například hudební společnosti nebo
organizátoři festivalů. Může se totiž stát, že se z vysoce vzdělaného romského
muzikanta udělá šašek, který jako by vlastně nic nevěděl, protože „jen cítí“ a
vystavuje na odiv svou nezkrotnou vášeň. Proti vášni nic nemám, ale je třeba
také vzdělávat veřejnost a ukázat, co mají Romové v hlavě, co chtějí svou hudbou
sdělit nebo jaké jiné estetické cíle mají kromě oné vášně.
***
Dr. Petra Gelbart se narodila v Ústí nad Labem a za svůj domov považuje
Prahu. V deseti letech se s rodiči odstěhovala do USA. Vystudovala hudební vědu
se specializací v etnomuzikologii a vzdělávání. Během školního roku žije s
manželem a dvěma dětmi v New Yorku, v převážně indicko-hispánské čtvrti Jackson
Heights. Na vysokých školách i pro širší veřejnost přednáší o romských
kulturách. Její přednášky jsou často propojené se zpěvem a hrou na akordeon.
