romea - logo
29. listopadu 2021 (pondělí)
svátek má Zina

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Robert Gabris: Digitální svět je jen kopie reality, i v něm existuje rasismus a vylučování jinakosti

23.11.2021 15:35
Robert Gabris (FOTO: archiv Roberta Gabrise)
Robert Gabris (FOTO: archiv Roberta Gabrise)

Nechce být označován za romského umělce, ale přitom je pro něj romství jedním ze stěžejních témat. Je skvělým kreslířem, ale tvrdí, že mu na tom nezáleží, umění nemá rád a na jeho díle je nejdůležitější jeho myšlenka a přesah do společenské diskuze. Robert Gabris letos získal prestižní cenu Jindřicha Chalupeckého za instalaci ERROR, která tematizuje LGBTQ+ komunitu v rámci romské minority, tedy dvojitě znevýhodněnou skupinu lidí, do které sám patří.

Vaše instalace ERROR je teď vystavena v Moravské Galerii. Hodně využívá lidskou tělesnost vyjádřenou fotografiemi částí těl členů romské LGBTQ+ komunity, a zároveň je tato tělesnost přikryta jakýmisi závoji a proložena texty. Při tvorbě instalace ERROR jste použil seznamovací aplikaci, díky které jste se setkal se členy této komunity v rámci romské minority. Jak jste je tam našel?

Na těchto aplikacích se tahle komunita setkává běžně, každodenně, lidé se tam domlouvají na schůzkách. Byl jsem na rezidenčním uměleckém pobytu v Košicích a tam jsem zjistil, že je používá také hodně Romů. Je fakt, že tyto digitální technologie slouží na jedné straně jako inkluzivní prostor, kde můžeme prožívat svoji queer identitu, na druhé straně je to i nebezpečný prostor, který je velmi rasistický a sexistický a často vylučuje minority. Pro seznamky je typické, že si lidé otevřeně píšou rasistické profilové texty, například: „Cikána nechci“. Digitální svět je vlastně jen kopií reality, a tak i tam probíhá rasismus a vylučování jinakosti. A protože vím, jak tyto seznamovací aplikace fungují, použil jsem je k tomu, abych se s těmi lidmi setkal a mluvil s nimi o tom, jaké to je být vyloučený ze své komunity. A to byl první bod, kde jsme se potkali a začali diskutovat o tom, že dosud nemáme vlastní prostor a že vlastně nikam nepatříme. Ať už je to realita majoritní společnosti, realita ulice, osady, nebo i digitální realita těchto seznamovacích aplikací.

Robert Gabris (1986) vystudoval scénografii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a v magisterském studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. V jeho převážně autobiografické práci se často objevuje téma politiky identit. Zajímá se o vyloučené skupiny nebo queer tělesnost v konfrontaci s normami a hranicemi většinové společnosti. Experimentální kresba je pro něj formou rezistence vůči rasismu a různým podobám (sociálního) vyloučení.

Jak jste chtěl, aby toto vaše dílo oslovilo veřejnost? Jak má tato instalace zapůsobit na diváka a co v něm má vyvolat?

Já vlastně vůbec nepřemýšlím o tom, co si o té instalaci má divák myslet, nebo jak ji má vidět, protože není vůbec vytvořena pro majoritní společnost, ale je hlavně pro nás. Použil jsem instalaci tak, abych se lépe propojil s komunitou queer Romů. Vlastně jsem v Moravské galerii vytvořil exkluzivní prostor v inkluzivní instituci. To, jak se na nás dívá majoritní společnost, je komplexní a složité téma, protože obrazovost romské tělesnosti je dnes úplně zničená. V té instalaci je hodně aspektů, o kterých se dá mluvit. Ten hlavní je, že lidé, kteří jsou zobrazeni na fotografiích, žijí velmi tabuizovanou sexuální tělesnost, žijí marginalizovaně a vyloučeně ze společnosti, ale i z vlastních rodin, v osadách, kde jsem tento projekt vytvořil. Tito lidé se nechtějí ukazovat a já vlastně anonymizuji jejich těla.

Je to proto, že pokud většinová společnost zůstane rasistická, hierarchická a nadřazená v míře, v jaké teď je, tak tihle lidé nemohou otevřeně mluvit o své sexualitě, anebo o tom, co prožívají. Fotografie jsou rozestavěny v kruhu, protože dovnitř té instalace nechci nikoho pustit. Ten prostor je exkluzivní a vytvořený jen pro nás. Protože v něm máme strašně moc práce, kterou musíme vykonat, a zásadní je, abychom se propojili, abychom se navzájem poznali a potkali, protože dodnes o sobě moc nevíme a neznáme se. A pokud někdo z nás potřebuje pomoc, tak neví, kde ji má hledat.

Na svých stránkách uvádíte, že se nedefinujete jako romský umělec. Je to proto, že se dá říct, že ve svém umění v podstatě nereflektujete tradiční romskou kulturu?

Je to proto, že nechci, aby mě společnost vkládala do nějakých předpřipravených normativních boxů, kde nebudu moci vytvářet něco odlišného. Mám sice romský původ, ale svoje umění nedefinuju jako romské. Moje etnicita se sice často stává tématem mé práce, ale není základem mé práce, protože já řeším různé aspekty bytí a identity, a moje identita je fluidní. Nechci, aby nás společnost definovala a homogenizovala podle etnicity. Je to i emancipační aspekt mojí práce, aby si společnost uvědomila, že já nejsem umělec, protože jsem Rom. To s tím nemá nic společného.

Jaký vůbec máte vztah k romské kultuře? Vyrůstal jste v prostředí, kde se na romskou kulturu a jazyk kladl význam?

Romsky nemluvím. V romském prostředí jsem ale vyrůstal. Nebylo to však domácí prostředí, jaké znáte, vyrostl jsem v dětském domově. Byl to velmi zvláštní prostor, umělý „bílý“ prostor na převýchovu romských dětí, alespoň tedy takový byl v 80. a 90. letech. Nerad o tom mluvím. Není to příliš probírané téma, ale ve své práci se zabývám i tím, jak se majoritní společnost snaží převychovat romskou společnost svýma „bílýma“ očima a „bílým“ pohledem. Takže ano, vyrostl jsem mezi Romy, svou biologickou rodinu znám a potkávám se s nimi. A pomáhám jim, protože moje rodina žije v romské osadě na východě Slovenska, kde nemají moc možností a žijí ve velmi špatné situaci.

Když mluvíte o tom, jak se majorita snaží romskou minoritu převychovat, v čem se to podle vás projevuje, třeba v těch dětských domovech?

Víte, dnes se to neprojevuje tak, jako se to projevovalo před třiceti lety, kdy jsem v dětském domově žil já. Systém dětských domů se změnil. Bavíme se o devadesátých letech, a první otázka, kterou si kladu je, kdo rozhodl o tom, že děti mých rodičů budou v dětském domově? Podle jakých parametrů rozhoduje společnost, která rodina je schopná a která není schopná vychovat děti? Ale nerad bych se o tom moc bavil, protože je pro mě těžké probírat osobní minulost v médiích.

Vy jste skvělý a zručný kreslíř, ale zároveň mají vaše díla myšlenkový a filosofický přesah. Do jaké míry hraje ve vašem umění roli konceptualita a jak moc je pro vás důležitá čistě výtvarná stránka díla?

Já se považuju za konceptuálního umělce a koncept je pro mě úplně nejdůležitější. Je mi vlastně jedno, jestli použiju fotografie nebo kresbu. Formální stránka umění je mi vlastně úplně ukradená. Já umění ani moc nemám rád. Používám ho interdisciplinárně na to, abych mluvil právě o těch tématech, o kterých jsme do teď mluvili. Umění začínám dělat tak, že cítím akutní potřebu se vyjádřit ke společenskému dění. To je pro mě existenciální potřeba. Umění nám dovoluje vyjádřit se k věcem úplně jinak, mluvit pomocí symbolů a vytvářet intenzivní senzibilní obraz. Zvu lidi k tomu, abychom začali diskurzivně přemýšlet nad tématy a nad normami, které nám tato společnost určuje a o kterých si všichni myslí, že jsou v pořádku a musí tak být.

(FOTO: Linda a Daniela Dostálkovy)

Přemýšlel jste o těchto konceptech a myšlenkách už v době, kdy jste začínal s kresbou?

Ne, to je hodně zdlouhavý proces. Když jsem dokončil studium na akademii ve Vídni, tak jsem začal navštěvovat svoji rodinu, a tam jsem teprve viděl, co se děje. Tam jsem začal cítit nespravedlnost a asymetrické vztahy mezi majoritní společností a tou osadou. A začal jsem přemýšlet, v čem tkví problém. A tehdy jsem si musel udělat „domácí úkol“, který si musí udělat celá naše společnost, každý z nás. Zabývat se historií a tím, proč je situace taková, jaká je. Já jsem tehdy stále kreslil. Moje kresba je taková velmi akademická, velmi rád kreslím studie zvířat nebo kostí a masa a podobně, ale něco mi tam stále chybělo. To, že moje tělesnost je tak jiná a musí být vyjádřena. Vytvářím ale také obraz něčeho většího, než jsem já. Není to jen o mně, ale o tom, v jakém vztahu žiju vůči této společnosti.

A tehdy jsem se začal zabývat tématem svého otce, který třicet let strávil ve vězení a žil ve zcela izolovaném prostoru. Já jsem žil v dětském domově a on žil v tom vězení a oba dva jsme se ocitli v izolovaném umělém „bílém“ prostoru jakési převýchovy. A tak jsem začal přemýšlet, jak je možné, že dodnes někteří lidé takhle žijí, a proč mnozí z nás nedostanou stejnou šanci jako všichni ostatní, a když ji dostanou, proč ji nevezmou do svých rukou. Je to velmi složité téma. Začal jsem se jím zabývat i proto, že se hodně zlobím na tuto společnost. A hněv mě inspiruje k tomu, abych se k určitým věcem vyjádřil.

Jak vnímáte to, že se z vás stal oceňovaný a etablovaný umělec? Měl jste o své práci někdy pochybnosti?

Vždycky jsem měl pochybnosti o tom, jestli moje práce lidem pomáhá nebo redefinuje věci. Zabývám se tím, zda můj koncept je v souladu s tím, co například já nebo moje rodina nebo lidé v mém okolí prožívají. Cítím zodpovědnost za to, co vytvářím, protože nemluvím jen o sobě, ale o celku, o komunitě nebo skupině. O formě svého umění tolik nepřemýšlím. Vždycky jsem byl velmi dobrý kreslíř a věděl jsem, že to zvládnu. S tím jsem neměl problém. Umělecké ceny ale nemám moc rád. Zrovna Chalupeckého ceny jsem se zúčastnil proto, že tam není jeden výherce, ale práce všech pěti laureátů jsou stejně relevantní. Proto jsem tento prostor využil. Ale jinak se oceňování nezúčastňuju a nějak mě to neláká, nespolupracuju s komerčními galeriemi a neprodávám svoje umění, protože ho vnímám jako politické a aktivistické. A myslím si, že proto patří do prostorů, kde se o těchto věcech musíme hlavně bavit. S komerčními galeriemi a prodejem umění nesouhlasím, protože pak se ty věci ztrácejí – ztrácejí svou viditelnost ve společnosti. Takže zatím umění neprodávám a uvidím, co bude v budoucnu. Ale moje umění je pro mě existenciální, nemám jinou možnost, než ho tvořit. Je to něco, co mě ztělesňuje, a proto to dělám. A jsem si jistý, že proto je umění ve společnosti důležité a relevantní. Nechci říct dobré, protože nechci škatulkovat umění na dobré a špatné. Ale pokud zůstane relevantní, tak jsem spokojený.

Pokud svá díla neprodáváte, zvládnete se jako umělec uživit, nebo děláte ještě něco jiného?

Já žiju uměním a vystavuju. Tento rok mám čtrnáct výstav, za které dostávám honoráře. Dělám různé rozhovory, zapojuju se do diskusí a podobně. A to, co dostanu, mi na přežití stačí. V minulosti jsem vyučoval anatomickou kresbu a tím jsem si vydělával. A dnes za své umění dostávám dost dobré peníze na to, abych přežil. Takže má práce na plný úvazek je umění. A to je štěstí, protože ne každý má takovou příležitost.

Žijete ve Vídni. V čem byste srovnal rakouskou uměleckou scénu s tou slovenskou nebo českou?

Ona se srovnat moc nedá. Je to úplně jiný systém ochrany umělců, vystavovaní, finanční podpory umělců a umělkyň, ve všem se to liší. Já si nedokážu představit, že bych v Česku nebo na Slovensku fungoval jako umělec na full time. Znám lidi, kteří to dělají a zvládají to. Já si to ale nedokážu představit, v Rakousku totiž máme úplně jinou podporu. Je intenzivní. V Rakousku se cítím bezpečně a vím, že je umění ve vnímání společnosti na vysoké úrovni. Lidé po práci, když jsou unavení, tak si jdou odpočinout do galerie. V Rakousku se jde umění prožít. A být umělcem je práce jako každá jiná.

K vnímání národní identity se vztahuje i váš projekt „My country, my blood“. Zaujal mě částí nazvanou Landscape of excretion. Jde o stylizované obrázky lidských střev, které z části vypadají jako z lékařské učebnice a z části jsou tak stylizované, že vypadají skoro jako nějaké barevné rostliny. Proč jste zvolil tuhle symboliku?

Rád se zabývám anatomií. A zde přirovnávám lidská střeva k mapě. Obraz střev mi připomíná obraz individuální krajiny. Tu mapu své země nemáme všichni stejnou, je velmi individuální díky našim zážitkům. Zajímá mě, jak vnímáme naši společnost, jak vnímáme naši krajinu, každý má totiž někde jinde v mapě zapíchané jehly, označující, kde se člověk ocitá. Střeva jsou symbolem toho, když člověk odejde, jak potom zpětně vnímá svou zemi, jak ji vylučuje ze své reality, když se dostane do země jiné. Já jsem ze Slovenska symbolicky řečeno utekl, protože jako Rom a jako queer jsem nebyl schopný v té zemi žít. Bylo pro mě velmi těžké studovat na Slovensku a řešit svobodně témata, která bych řešit chtěl. Výuka byla na Slovensku tehdy dost omezená. A já jsem dost prožíval, jakým způsobem mě společnost vnímá stereotypně.

Například během studia scénografie mě nutili, abych dělal scénografii ke hře Cikáni jdou do nebe. A když jsem řekl, že to nechci dělat jen proto, že jsem Rom, tak se všichni naštvali: ‚Ale proč, vždyť ty jsi Rom a musíš to mít všechno v krvi!‘ A mysleli si, že bych automaticky měl vědět, jak se to má dělat. Tam prostě ty současné diskurzy nefungovaly. A stejně tak chování lidí na ulici a vůbec život na Slovensku byl pro mě velmi komplikovaný. Je to velmi individuální příběh a každý ho máme jiný. Mám kamarády Romy a Romky, kteří tohle neprožili. Já měl možná smůlu a v té zemi jsem se necítil bezpečně. A když jsem se dostal do Vídně, tak jsem začal přemýšlet, jaká byla ta moje zem a její individuální mapa. Je velmi bolestná a zatrpklá, cítil jsem, že to jde přes tělo a tělesnost. Proto ten symbol střev. Je to jakási terapie, snaha prozkoumat prostory, přes které to vychází či vchází. Šlo vlastně o takovou velmi intimní biografickou práci. A v Košicích, kde jsem to vystavil, jsem nakreslil ještě jednu velkou dvoumetrovou mapu, kam jsem napíchal asi dvě stě jehel, a na ty jsem připevnil cedulky s názvy emocí, které jsem prožíval na různých místech.

Díky tomu, že jsem je napsal, jsem se také vyrovnával s pocitem být vyloučený, neustále řešit etnicitu. Mám takový pocit, že do té země nikdy patřit nebudu, nikdy nebudu její součástí, vždycky budu někdo menší nebo větší, ale nikdy nebudu rovnoprávný tak jako všichni ostatní. To tak je. Když žijete ve viditelně odlišném těle, tak jste pořád vnímaný jako někdo jiný, a to bylo téma tohoto díla, téma jinakosti.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Objednat si ho můžete pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz

Dalibor Zíta, foto archiv Roberta Gabrise
Přečteno: 589x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

RV 10/2021, Romano voďi, Romano voďi 2021, umělec, Aktivismus, Výstava



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo