Od dubna letošního roku probíhá Nové scéně ND ojedinělý projekt Divadlo národů – Romové na Nové scéně. Cílem všech akcí je představit současné romské umění a kulturu v reprezentativním prostoru jedné z budov Národního divadla a zároveň iniciovat umělecké aktivity, na nichž se budou společně podílet zástupci většiny i menšiny.
Páteř programu tvoří cyklus dílen, v jejichž rámci se mladí Romové společně se svými vrstevníky z řad Neromů budou věnovat kreativní práci na poli tvůrčího psaní, divadla, hudby či filmu. Vyvrcholením „romského čtvrtletí“ bude v červnu uvedení světové premiéry inscenace berlínského souboru DorkyPark Open for Everything, na níž se koprodukčně podílí i Nové scéna. Světoznámá choreografka Constanza Macras v současnosti připravuje tuto unikátní inscenaci ve spolupráci s romskými organizacemi z Česka, Slovenska a Maďarska.
Zpráva o chystané dílně, v jejímž rámci se mají potkat mladé literární talenty z řad Romů a Neromů ke mně připutovala přes romistický mailing-list. Pro knihy – nejlépe velké, pevné a s výraznou pachovou stopou – mám slabost odjakživa, ke svým lopotným literárním pokusům sice přistupuji s rádoby nonšalantním nadhledem, ve skutečnosti je však uvnitř hýčkám s rozechvělostí prvorodičky a bedlivě sleduji každý komentář, který na jejich adresu (zatím spíše korespondenční než trvalou) připutuje. S romskou literaturou jsem přišla do styku především v rámci vysokoškoského studia a až na pár výjimek jsem se několik let k současné tvorbě evropských romských autorů nedostala. Byla jsem tudíž zvědavá hned na několik věcí: kolik romských autorů se podobné příležitosti „chytne“, kolik neromských tvůrců bude mít zájem o tento typ kulturní konfrontace – a zdali, a do jaké míry, to budou jako konfrontaci vůbec interpretovat a nakonec, nakolik je idea „společného psaní“ u tak výsostně individuální aktivity vůbec realizovatelná.
Den 1
První den dílny je věnován přednášce Michala Viewegha na téma „tvůrčí psaní“. Po příchodu nacházím foyer Nové scény zpola plné – počet participantů letmo odhaduji na zhruba 15 plaše se usmívajících jedinců. Dorážím s mírným zpožděním, navíc ověšená taškami a velkým fotoaparátem, a budím tak nepochybně dojem, že jsem minimálně reportérka Blesku. Po obligátním představovacím kolečku, jehož cílem je zjistit, „kdo jsme a co nás přivádí“, nám přednášející na úvod sděluje, že půjde de facto o esenci látky, již obvykle přednáší během jednoho semestru na pražské Literární akademii J.Škvoreckého. Populární spisovatel stojí před dvěma řadami židliček energický, vymydlený a sympaticky uměřený – jeho dílo mi neimponuje o nic víc než oblíbená devadesátková kavárenská disciplína „denunciace M. Viewegha“, pokouším se tudíž vší mocí věnovat nezaujatou pozornost všemu, co chce svým posluchačům předat. Jeho vystupování je projevem suverénního, spontánního řečníka, v rovině konstantní (sebe)ironizace řečeného se s ním cítím být na jedné vlně. Jeho přednes je kompaktní, jasně strukturovaný a promyšlený – část přednášky věnuje otázce výběru a nosnosti literárního tématu, část praktickým a technickým aspektům psaní a metodice obecně. Obecenstvo je zaujaté, někteří si dělají poznámky – já se spokojím s pozorným poslechem a pořizováním fotodokumentace. Po dvou hodinách si pro sebe škatulkuji probíhající dění jako „kvalitní gymnaziální hodinu literatury“, stále však nejsem přesvědčená ani o potřebnosti ani o smysluplnosti „přednášení o psaní“. Michal Viewegh to ví – tedy nikoli o mně, ale o tom, že několik takových nevděčných pochybovačů v republice existuje, dozajista. Zmiňuje se tedy, že „literatura je umění jako každé jiné“ a že lze-li na AVU vyučovat malbu, lze (ana)logicky vyučovat také spisovatelskému umu. Preventivně si také rýpne do své odvěké nemesis – literární kritiky. Začínám se mírně ošívat, a když se ve výkladu dostane k problematice „otevřených konců“ v románu, před kterými potenciální adepty Parnasu důrazně varuje, naráží na mou nevoli a rozbíhá se zběžná, stručná debata. Ve vší korektnosti si v několika větách vyjasňujeme postoje a debatu zbrkle opouštíme. Michal Viewegh uzavírá přednášku ještě několika dobře míněnými radami a sklízí (zasloužený) potlesk – odcházím nepřesvědčená, ale zdá se, že jsem jediná.
Den 2
Druhý den je věnován skutečnému „workshopu“; tedy interaktivní přednášce překladatelky, romistky a anglistky Karoliny Ryvolové. Na příkladech několika (zprvu) anonymních textů zkoumáme stereotypy a proto-typy přítomné v romské literatuře a literatuře „o Romech“. Jednotlivé úryvky čteme nahlas a Karolina z nás dobře a přesně cílenými dotazy brzy vydoluje reakce, které jdou k jádru věci. Takřka od první minuty je jasně patrné zaujetí, které téma i Karolinin bystrý a precizní styl práce vzbuzuje a po každém jednotlivém bloku cítím z ostatních účastníků bytostnou chuť pokračovat v diskuzi. Zdá se mi, že pro podobný zážitek jsem si sem vlastně přišla a k závěru semináře je už zřejmé, že půjde pravděpodobně o nejzajímavější den workshopu. Třešničkou na dortu je sitcomová dohra – udatná přednášející po svém mistrovském výkonu odjíždí do porodnice a přivádí na svět krásná dvojčata.
Den 3
Závěrečný den dílny je věnován praktické „tvorbě“ – vybaveni teoretickou instruktáží a dosud pod vlivem myšlenkových stimulů z předchozího dne usedáme k besedě s mladým autorem René Nekudou, jenž s námi provádí náročný experiment: během tří hodin se máme pokusit napsat ve dvou blocích skeč na zadané téma. Jsme rozděleni do „smíšených“ dvojic a dostáváme za úkol napsat nejprve úvod, k němuž ostatní vzápětí přičiní své kritické připomínky. Opatrnou, takřka mírumilovnou „palbu“ ostatních snášíme odevzdaně – na závěr každé sekvence si každou dvojici ostatní ještě „odhlasují“ – solidární les rukou po výstupu všech zúčastněných jednoznačně ilustruje, že ambiciózních literárních „žraloků“ je mezi námi poskrovnu. Asi v půli však dostává celý koncept na frak, a více než dvě třetiny z nás jsou zasaženy náhlým bleskem poznání: autorské texty ve dvojicích tvořit neumíme a ani nechceme! Skupinky se rozpadají a v kavárně Nona o patro níže se rozesazují jednotlivci s propiskou a zvrásněnými čely. Co se mě osobně týká – zjišťuji, že ani byvše osvobozena od nechtěného spoluautorství nedokážu v časovém presu vytvořit text, který bych se osmělila přednést na veřejnosti. Jdu tedy za vedoucím semináře a žádám ho o výjimku a možnost zaslat hotový text ex-post emailem. René Nekuda je chápavý a rozumný a mé žádosti bez dalších připomínek vyhovuje – jak později zjišťuji, nejsem v tom zdaleka sama. V samém závěru si ještě čteme a krátce připomínkujeme texty těch spořádanějších z nás, kteří je stihli dokončit v časovém limitu, všichni svorně ovšem prosí o nastavení času a René nám nakonec dává prostor zaslat výsledný tovar na jeho adresu až koncem dubna.
Rozcházíme se, vyměňujeme si adresy, přidáváme se na facebooku, zvědavě po sobě pokukujeme. Před sebou máme dva týdny, během nichž někteří z nás dokončí započaté dílo, které bude následně odesláno na Ústav lingvistiky a ugrofinistiky, kde je studenti přeloží do finštiny a odkud pak dále poputuje až k samotnému romskému režisérovi z Finska Veijo Baltzarovi, který vybere ty nezajímavější a v rámci další části projektu „Romové na Nové scéně“ je zdramatizuje a následně zinscenuje.
Pokud si mohu dovolit soudit, ony tři dny, které jsme strávili na Nové scéně, nepřispěly k literárnímu vyprofilování ani jednoho ze zúčastněných a troufnu si říci, že ani k „mezi-kulturnímu porozumění“. Je totiž nadbytečné usilovat o takový typ porozumění tam, kde je zcela zjevné, že mezikulturní rozdíly nevnímá nikdo ze zúčastněných jako natolik výrazné, aby byly relevantní, a kde je vůbec sporné, zda nějaké existují. Co se mezilidského porozumění týká, situace je zcela jiná: v tomto smyslu je fantastické, že podobné projekty vznikají a umožňují nejrůznějším nadšencům scházet se a trávit chvíle ponorem do debat, které mají jiskru. Minimálně v daném ohledu jsem tedy mimořádně vděčná, že jsem mohla být na Nové scéně v dubnu přítomná.
Minianketa s participanty
Iveta Kokyová
„Od Karoliny Ryvolové jsem obdržela nabídku zúčastnit se literární dílny – třídenního workshopu pod vedením Karolíny, Michala Viewegha a René Nekudy. Vzhledem k tomu, že mám blízko k literární tvorbě, jsem se rozhodla lákavou nabídku přijmout. Samotný název Romové na Nové Scéně Národního divadla mne velice zaujal. Navíc ráda poznávám nové lidi a učím se novým věcem.
Tento workshop byl pro mne velkým přínosem a obohacením pro vlastní tvorbu. Pan Michal Viewegh a pan René Nekuda mi otevřeli široké obzory metodiky psaní. Pod vedením těchto dvou úžasných spisovatelů se mi pracovalo velice dobře. Za cenný považuji také fakt, že mi ukázali mé nedostatky, např. že nedovedu tvořit ve dvojici – jsem v tomto směru dominantní. Má kolegyně, s kterou jsem byla ve dvojici, to vnímala rovněž. Neshodla jsem se s ní téměř v ničem a těžko se mi ustupovalo od mé vize textu.
Poznala jsem tu zajímavé lidi a s nimi i jejich názory, pohled na ztvárnění textu – literární díla vzešlá z této dílny byla vesměs zajímavá.
Jsem velice ráda, že touto cestou se dostává Romům příležitosti tvořit a tímto bych chtěla všem, kteří se na projektu podíleli, poděkovat.“
Michal Mižigár
„Zúčastnil jsem se literární dílny v Nové Scéně při ND v Praze. První den workshopu vedl Michal Viewegh. Beseda s ním pro mě byla velmi zajímavá. Získal jsem dobré informace a rady, ze kterých ve své literární tvorbě budu čerpat.
Následovalo setkání s Karolínou Ryvolvovou, z něhož jsem si odnesl větu, která mi utkvěla v paměti: “Romskou literaturu a literaturu menšin nemá relevanci srovnávat s literaturami většin”, což mi dodalo sílu a ovlivnilo mě v tom, že Romové nemají nekvalitní literaturu, ale spíše je třeba se zamyslet nad tím, že literatura reflektuje životy lidí a Romové bývali vždycky na okraji společnosti a řešili jiné problémy, takže romská literatura není chybná nebo nedokonalá, ale je svým způsobem výjimečná! Pro autora píšícího v romštině a navíc Roma je to strašně důležitá věta, která jej motivuje dále psát a samozřejmě i ne-Romy, gádže, překvapí a umožní jim pohlížet se na romskou literaturu jiným pohledem a hlavně s pochopením.
Bylo úžasné, když Karolína mluvila o tom, jak píši o Romech gádžové a zároveň se dopouští chyb a jak zase píší Romové o sobě samých.
Na závěr jsme se setkali s René Nekudou, mladým spisovatelem, který je velmi inspirativní,
Celkové třídenní setkání hodnotím jako zajímavé, je totiž důležité, aby se Romové a gádžové setkávali, něco spolu prožívali, aby potom měli spolu o čem mluvit, mohli poznávat jeden druhého, jeden od druhého se učit a tím se sbližovat.“
Další akce v rámci projektu
Divadelní workshop | 30. 5.–3. 6. ve foyer a sále Nové scény
Pětidenní divadelní workshop pod vedením finsko-romského spisovatele a režiséra Veijo Baltzara, určený pro mladé romské i neromské herce, vyvrcholí veřejnou prezentací v hlavním sále (3. 6.). Workshop bude pracovat s texty, které vzejdou z dubnové dílny tvůrčího psaní.
Filmový workshop Romové ve veřejném prostoru aneb Kam zmizeli z Prahy? | 26.-30. 4. ve foyer Nové scény, v Café NONA a v hlavní sále
Filmový workshop pro mladé romské filmaře ve spolupráci se studenty FAMU. Výsledkem společné práce bude krátký film, který se pokusí odpovědět na otázky Kam se poděla romská komunita z pražských čtvrtí jako je Smíchov, Žižkov, Nusle? Kdy a jak k odstěhování došlo? Lektoři: David Tišer a Rozálie Kohoutová. Dílny se zúčastní 10 mladých romských i neromských filmařů. Naučí se pracovat s kamerou, se střihem, se zvukem. V rámci workshopu vytvoří vlastní krátké filmy, které budou prezentovány na Nové scéně. Veřejná projekce výsledků dílny se uskuteční 6. 5. od 20.00 ve foyer Nové scény. Součástí večera bude i koncert kapely Romano Trajo v kavárně NONA.
Koncert Visegrad Gipsy mania | 23. 5. ve foyer Nové scény a v Café NONA
Jedinečná noc romského hudebního temperamentu od nejhlubších kořenů až k nejžhavější současnosti. Zahrají dvě romské kapely – maďarští Parno Graszt a čeští Bitumen Beat. Každá z nich představuje odlišný přístup k romské hudbě – zatímco Parno Graszt vycházejí z živé tradice, Bitumen Beat se na romské hudební kořeny dívají z většího odstupu a volně je mísí s dalšími hudebními směry. V rámci večera zahrají také Mário Bihári a Gadjo.cz & Jam Sound System (CZ/UK), Philip TBC & Vojta Lavička (SK) a Malalata (SK) a Warren (PL).
Představení OPEN FOR EVERYTHING | 5.–6. 6. v hlavním sále
Cesta krajinou předsudků a klišé o romské jinakosti. Po dvou letech se na Novou scénu vrací světoznámá argentinská choreografka Constanza Macras, tentokrát spolu se sedmnácti romskými hudebníky, tanečníky a herci napříč věkovými kategoriemi z celé střední Evropy, a také s profesionálními tanečníky z Brazílie, Japonska, Kanady a Německa.
