Sochařka Božena Přikrylová: Oči mám skryté v dlaních

Úspěšnou umělkyni se stala už v osmnácti letech. Byť to tak sama nevnímala, její díla byla už tehdy vyhledávána, o čemž ostatně svědčí i nespočet autorských výstav. Přesto se BOŽENA PŘIKRYLOVÁ rozhodla dát před rozjetou kariérou přednost vlastní rodině. Dnes začíná znovu po letech tvořit.

Narodila se na Slovensku ve Spišské Nové Vsi před necelými čtyřiceti lety, pochází z osmi dětí. Zrakový handicap měla v rodině pouze ona. To ještě netušila, že i s diagnózou zeleného zákalu se z ní jednou stane ceněná umělkyně.

Neměla jsem žádné kamarády

Jako malé nevidomé dítě byla Božena v rodině chráněna, občas až příliš, neměla žádné kamarády a nestýkala se ani s lidmi mimo svou rodinu. Na jedno oko byla slepá a na druhé měla světlocit, vnímala tedy, zda je den, noc nebo jestli se nachází venku či v místnosti. Aby si mohla hrát s kamarády venku, musela počkat, až vyroste její mladší sestra, která se stala jejím vodičem a prostředníkem. Mladší sestra ji také přivedla mezi děti ze vsi. Teprve tehdy se její dětství začalo podobat dětství ostatních.

„Speciálka“ za minulého režimu

Na počátku 80. let bylo nepředstavitelné, aby nevidomé dítě chodilo do mateřské nebo základní školy se speciálními osnovami. Zařízení pro zrakově postižené byla teprve v plenkách. „Před dvaceti lety byl handicap v romské rodině vnímán jinak než dnes. Maminka s tátou mě drželi doma pod zámkem,“ vzpomíná na těžkou dobu a dodává, „to se změnilo až ke konci osmdesátek, kdy se začaly otevírat speciální školky a školy pro děti se zrakovým postižením“. Ve čtyřech letech začala Božena navštěvovat speciální mateřskou školku v Brně. Komunistická instituce byla podle jejího líčení velmi striktní, tvrdá a internátní. Pro malé dítě odmalička obklopené mateřskou láskou a neustálou péčí to bylo stresující. Vychovatelky dávaly romským dětem najevo, že jsou jiné. „Občas to připomínalo lágr,“ svěří se sochařka se svými pocity. Speciální školka jí však i mnohé dala, naučila ji rozpoznávat tvary, učit se, objevila i svou první hmatovou knížku. Ze všeho nového a neznámého byla tenkrát velmi nadšená.

Domů se jí nechtělo

Základní škola Boženu natolik bavila, že jako dítě nechtěla jezdit z internátní školy domů ani na prázdniny. „Pamatuji si, že nás spalo na třicet dětí v jedné místnosti, byla to vlastně dřívější kaple,“ vypráví Božena Přikrylová, která se v šesté třídě poprvé seznámila během hodiny výtvarné výchovy s keramikou. Tehdy ještě netušila, že keramická hlína ji bude provázet celý život. „Jednou za námi přišel učitel výtvarné výchovy, dal nám hlínu a řekl, ať z ní zkusíme něco vytvořit. Byla jsem nadšená! Zkoušela jsem různě přidávat vodu a hlínu, ředit a modelovat,“ vzpomíná na své začátky s úsměvem. Učitel záhy pochopil, že je dívka mimořádně nadaná. Dal jí proto volnou ruku. Po hmatu, který má paní Božena značně vyvinutý, začala tvořit svoje první díla.

Nový životní rozměr

Učitel výtvarné výchovy jednoho dne přivedl na hodinu sochaře Štěpána Axmana, který pak za Boženou začal pravidelně docházet. V jejím díle vypozoroval nadání netypické pro běžného žáka základní školy. Mladinká Božena se šance chytla za pačesy. Několik let umělecky zrála a vytvářela si svůj vlastní rukopis. Svoje hmatové vnímání začala vkládat do práce s hlínou. Začala pracovat v Axmanově ateliéru a trávit tam veškerý svůj volný čas. Zatímco její vrstevníci chodili na diskotéky a zažívali první lásky, ona žila jen svou hlínou. Když se měla Božena rozhodnout, kam půjde na střední školu, chtěla mít co nejvíce času na sochařinu a volba tedy padla na rodinnou školu. Tu nakonec nedodělala a přestoupila na obchodní akademii.

V necelých osmnácti za sebou měla už několik výstav. V 90. letech vystavovala v brněnském Domě umění nebo třeba v Moravské galerii. Pod jejíma rukama vznikl i obrovský reliéf Cyrila a Metoděje pro kapli ve Vlaštovičkách u Opavy.

Rodina dostala přednost před kariérou

S manželem se seznámila na škole. „Vztah nebyl zpočátku jednoduchý, protože manžel není Rom. Rodina mého muže špatně nesla, že jeho budoucí manželka je Romka, ani moji rodiče nebyli šťastni, že jejich dcera se provdala za Čecha. Víte, nevidomí lidé neřeší etnický původ a barvu kůže, není to pro ně podstatné,“ vysvětluje.

Později pracovala v brněnské dílně a své nové výtvory ukázala i starému příteli Štěpánovi Axmanovi. Ten byl prací sochařky mile překvapen. V té době ji také začaly oslovovat galerie. „Někdy se stalo, že za to nebylo žádné finanční ohodnocení, ale s tím už musí umělec už počítat,“ vzpomíná. V devatenácti začala Božena veškeré zakázky odmítat, protože začali s manželem řešit problémy běžné mladé rodiny. Hledali bydlení, zaměstnávala je výchova jednoho a později dalšího dítěte. Další roky strávila péčí o domácnost a rodinu. „V tu dobu jsem byla v jednom kole, ale i tak jsem vždy přijala nějakou soukromou zakázku. Pro nevidomou matku dvou zrakově postižených dětí to není zrovna snadné. S modelováním jsem se musela na celých patnáct let rozloučit. Ke své milované hlíně jsem usedla jen sporadicky,“ říká Přikrylová, která před rokem ukončila několikaletou spolupráci se společností Tyflocentrum v Brně, kde vedla keramickou dílnu s užitkovou keramikou, která se prodávala na jarmarcích.

Málokdo ví, že Božena Přikrylová vytvořila i jednu součást pamětní desky pro Černovice u Kunštátu, dále sochu Madony, která je na Svatém kopečku u Olomouce, která patří mezi autorčiny nejoblíbenější. Mezi jejími díly najdeme i metr vysokou sochu Spravedlnost, která se nalézá v budově ochránce lidských práv v Brně. Sochy Milenci a Strach vystavovala v Moskvě v rámci výstavy Svět haptický. Má za sebou více než třináct autorských výstav. Přes dvacet let také spolupracuje s Muzeem romské kultury v Brně, které má její díla ve svých sbírkách a vedle mnoha společných akcí se pravidelně účastní také Sochařských sympozií, které muzeum pořádá od roku 2008. A protože ji láska k sochařství neopustila, začíná se svou vášní znovu.