romea - logo
17. října 2018 (středa)
svátek má Hedvika
Loading
rozšířené vyhledávaní

Studují medicínu, IT nebo přírodovědu. Jsou Romové a nestydí se za to!

Praha, 27.9.2012 16:15, (Romano voďi)
Studenti, kteří se nestydí za to, že jsou Romové: Gabriela Siváková, Jakub Jarý, Filip Sivák a Michal Mižigár. (FOTO: Tomáš Bystrý)
Studenti, kteří se nestydí za to, že jsou Romové: Gabriela Siváková, Jakub Jarý, Filip Sivák a Michal Mižigár. (FOTO: Tomáš Bystrý)

Mají dobře našlápnuto. Sní o práci, která je bude bavit a uživí je. Medicína, pedagogika, farmacie, software, romistika. Pět vysokoškolských studentů, které už nebaví stále někomu vysvětlovat, proč to oni dokázali, a přitom jiní neposílají své děti do školy, žijí na úkor sociální štědrosti státu a kradou barevné kovy. Unavuje je věčné přesvědčování druhých o tom, že zdaleka ne všichni Romové jsou takoví, jak je veřejnost zná z ilustračních televizních obrázků. Prostě jen chtějí studovat obor, který je baví. Žít studentský život se vším, co k němu patří – jako ostatně dalších 400 tisíc mladých lidí v Česku. A přitom nemají problém na plnou pusu říct, že jsou Romové.

Největší zájem je o sociální obory, přírodovědné jsou propadák

Přitom právě zatajování původu je u romských vysokoškolských studentů podle Martiny Horváthové ze sdružení Slovo 21 poměrně častým jevem. „Úspěšní Romové se označují za Španěly, Maďary a další jižní národnosti. A to je škoda, protože by mohli být pozitivními příklady. Romové potřebují svou elitu, potřebují být viděni v běžných profesích – jako učitelé, lékaři, úředníci, manažeři, prodavači, knihovníci. Právě oni mohou pro lepší soužití a vnímání romské menšiny udělat možná víc než pracovník neziskovky svými projekty. Podmínkou ale je, že se budu hlásit ke svému romskému původu a budu vystupovat jako zdravě sebevědomý člověk,“ říká Horváthová ze sdružení Slovo 21, které dlouhodobě připravuje romské středoškoláky na přijímací zkoušky k dalšímu studiu na vysoké škole. A může se chlubit i výsledky. Úspěšnost absolventů kurzů při přijímání na vysoké školy se v průměru pohybuje kolem 60 procent.

Na dotaz, jestli se podle ní zvyšuje počet Romů, kteří studují vysokou školu, ale Horváthová odpovídá poněkud rozpačitě: „I když bychom asi čekali, že romských studentů přibylo, v rámci našich kurzů se počty příliš nemění. Naše aktivity ale určitě nezapojí všechny adepty, a proto skutečně nemůžeme generalizovat. V rámci dalších aktivit a při spolupráci s dalšími organizacemi i jednotlivci ale začínám objevovat stále více mladých Romů - vysokoškoláků, kteří prozatím nebyli zapojeni do aktivit neziskového sektoru, nepotřebovali nebo nechtěli využít tyto možnosti,“ míní Horváthová.

Určitý počet romských studentů vysokých škol můžeme získat i z dat, která má k dispozici Iva Hlaváčková, koordinátorka stipendijního programu pro romské vysokoškolské studenty. I to je ale pravděpodobně jen zlomek Romů, kteří vysokou školu studují. Statistika, jež by odhalila počet romských vysokoškolských studentů v Česku, totiž neexistuje.

„V akademickém roce 2012/2013 by mělo být podpořeno téměř 40 studentů,“ prozrazuje Hlaváčková ze sdružení ROMEA, které u nás už třetím rokem koordinuje Pamětní stipendijní program pro romské vysokoškolské studenty. Ten běží ve třinácti zemích střední a východní Evropy již třináctým rokem. Jednou z podmínek získání stipendia je veřejně se hlásit k romskému původu. V žádosti student podepisuje deklaraci, že je Rom a že je také ochotný tak na veřejnosti vystupovat.

„Běžná výše ročního stipendia je 800 eur na 10 akademických měsíců. Celková výše dotace ale v žádném případě nesmí překročit 2000 eur, a to v kombinaci 800 eur základní stipendium na akademický rok plus školné,“ vysvětluje Hlaváčová.

Loni získalo stipendium 31 studentů, kterým bylo rozděleno více než 32 500 eur. Šlo především o studenty pedagogických škol. Podpořeni byli ale i studenti ekonomických, lékařských, mediálních, právnických a chemicko-technologických oborů.

„Jednoznačně převládá zájem o obory sociálně zaměřené, dále o učitelství. A máme sem tam nějakého zájemce o nějaký technický nebo přírodovědný obor, ale to opravdu velmi málo,“ říká Martina Horváthová ze Slova 21, které provozuje pro romské uchazeče o studium na vysoké škole také speciální webovou stránku www.dzadureder.cz

Když má budoucí učitelka ráda fotbal

Zuzana odjakživa patřila k těm dívkám, které více než modrým dávaly přednost červeným propiskám. To, že by jednou ráda stála před katedrou, věděla už dávno. Motivovala ji především češtinářka na druhém stupni. „Fascinovalo mě, jak má hodiny připravené, abychom se nenudili. Taková jsem chtěla být také,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá Zuzana Kančiová, studentka posledního ročníku Pedagogické fakulty UJEP.

kanciova-zuzana.jpg

S matkou a mladším bratrem, který prvním rokem studuje hotelovou školu, žije v Teplicích ve staré zástavbě cihlových domů. Dříve jich bylo doma daleko víc. „Maminka měla totiž dvakrát za sebou dvojčata, a to po deseti letech. Takže je nás celkem pět. Starší sourozenci už ale mají svůj vlastní život. Já si tak doma aspoň užívám mamky a nejmladšího brášky,“ říká s radostí mladá studentka. Vzápětí ale zvážní. „Táta se ale pak znovu oženil a teď bydlí v Ústí nad Labem. Žije si svůj život a dělá, jako bychom ani neexistovali.“

Na dětství přitom vzpomíná ráda, zážitky má spojené hlavně s otcem, který ji brával na výlety do přírody nebo do haly na sálovou kopanou. „S fotbalem jsem začínala na škváře v Teplicích – Sobědruhách. Škváru jsem si odtud nosila i domů. Tenhle víkend jedu s naším týmem do Staré Lysé na druhé mistrovské utkání, tak nám držte palce,“ mrká. Kromě sportu ji odjakživa bavila také škola – vždyť vycházela se krom jediné dvojky z matematiky samými jedničkami. „Ta mi nikdy nešla. Moc dobře si pamatuju, jak jsem přinesla ve čtvrté třídě svou první pětku. Přišla jsem domů a strašně jsem brečela. Nemohla jsem kvůli tomu spát asi týden. Říkala jsem si, že musím nasbírat alespoň padesát jedniček, abych to vykompenzovala,“ popisuje dnes už s úsměvem sympatická budoucí češtinářka.

Dobrý prospěch na základní škole předpovídal její další studium na gymnáziu, které studovala v nedalekém Duchcově. Ani během gymnaziálních let se jí sen o práci učitelky nerozplynul. „Když jsem měla před maturitou, byla jsem smutná, protože jsem věděla, že etapa gymnázia končí. Cítila jsem se tam dobře. Nikdo mi v životě nějakým nemilým způsobem nedal najevo, že jsem Romka. A to ani na základce. Moji rodiče se navzájem znali s rodiči mých spolužáků, a tím se podle mě jakákoli xenofobie nemohla ani projevit. Maminka pracovala v kulturním domě a táta dělal na dráze,“ říká Zuzana Kančiová, jež by raději učila literaturu než gramatiku, její srdcová záležitost je česká a světová literatura druhé světové války. Teď už je svému češtinářskému snu blízko.

Původně chtěl být archeolog, nakonec se dal na IT

Víc než fotbal zajímaly Filipa Siváka z Jirkova odjakživa počítače. Svůj první – Pentium II - dostal od rodičů už ve třetí třídě. Coby šesťák pak náhodou doma ve svém počítači objevil program, pomocí něhož začal sám vytvářet počítačové hry.

„První se jmenovala Tankista na útěku. Taková střílečka – tank jezdil sem a tam a při tom zabíjel nácky. To mi mohlo být asi tak třináct. Byla primitivní, ale třeba můj táta si ji občas rád zahrál,“ říká trochu skromně dnes už dvacetiletý student informatiky, se kterým se scházíme blízko budovy ČVUT – v Národní technické knihovně v pražských Dejvicích. Nejvíce ho podle jeho slov ovlivnil otcův přítel, který – jak sám student informatiky říká – byl machr přes počítače.

sivak-filip.jpg

„Chtěl jsem být stejně dobrý jako on. Motivoval mě ale i táta. Odmalička ve mně pěstoval vztah k elektrotechnice, proto jsem po základní škole začal studovat průmyslovku,“ vzpomíná Filip, který už na základní škole vyhrál okresní olympiádu ve fyzice. Na střední škole se pak jeho vztah k IT ještě více prohloubil. „Vždycky jsem chtěl v něčem vynikat, možná to bylo právě proto, že jsem Rom. Přál jsem si, aby mě ostatní brali jako rovnocenného partnera. Odjakživa jsem každému musel dokazovat, že něco umím. Měl jsem pocit, že se musím prosazovat daleko více než mí spolužáci,“ myslí si Filip, syn vedoucí cukrárenské výrobny a strojníka, který si jednu dobu pohrával s myšlenkou studovat archeologii.

„Matiku jsem v oblibě neměl, což je při oboru, který studuju dneska, poměrně paradoxní. Bavila mě historie a chtěl jsem být archeolog. Pak jsem ale zjistil, že se bojím pavouků a že v jeskyni mi není dobře. Zvolil jsem proto cestu programátora,“ směje se student druhého ročníku softwarových systémů na ČVUT, jehož největší zálibou je čtení sci-fi a procházky přírodou s přítelkyní. Jak sám ale přiznává, volného času během akademického roku není příliš nazbyt. Vedle školy musí také pracovat, jinak by si prý studium dovolit nemohl.

„Člověk si občas musí vybrat - buď lepší známky a naštvaný šéf, anebo horší studijní výsledky a dobře odvedená práce, tudíž spokojený šéf,“ říká s patřičnou ironií. Už více než rok vymýšlí software pro společnost, která vytváří webové stránky a internetové aplikace. Ve svých dvaceti letech tak pracuje se znalostmi, s nimiž v jeho oboru vycházejí studenti posledních ročníků bakalářského cyklu. Byť jazyku v nulách a jedničkách rozumí s přehledem, romština mu je cizí. „Doma jsme romsky nikdy nemluvili. Chtěl bych se romštinu naučit, ale to by mě stálo strašně velké úsilí. A tolik času zatím opravdu nemám.“

Se zápisem do ZŠ problém, dnes na nejprestižnější české univerzitě

Oproti Filipovi ovládá Michal Mižigár romštinu velmi dobře. A nejen tu východoslovenskou, ale i další dialekty. Vždyť ji studuje na Filozofické fakultě UK už třetím rokem. Romsky mluví ale odmalička, vedli ho k tomu především prarodiče.

„Hrozně rád jsem poslouchal vyprávění babiček, hlavně romské pohádky. To pravděpodobně podpořilo mé romství,“ vzpomíná dvacetiletý student romistiky na Karlově univerzitě a laureát Literární ceny Mileny Hübschmannové, průkopnice české romistiky. „Je mi líto, že jsem se s ní osobně nesetkal ještě před její tragickou smrtí. I když vlastně z vyprávění rodičů vím, že jako malej kluk jsem jí seděl na klíně, když byla u nás v Písku. Možná i to mě nevědomky ovlivnilo,“ říká s úsměvem při vzpomínce na dětství, které měl poněkud složitější než jeho vrstevníci. A zdaleka ne proto, že byl Rom.

mizigar-michal.jpg

Po očkování, které podstoupil jako několikaměsíční kojenec, dostal zánět mozkových blan. Ačkoliv jeho ošetřující lékař věděl o Michalově nachlazení, očkování přesto neoddálil. Malému pacientovi tak změnil celý život. „Následkem zánětu mozkových blan mi začal odcházet sluch. Doma to nikdo nezpozoroval. Já jsem se naučil odezírat, takže jsem s rodiči komunikoval v podstatě bez problémů. Příbuzní často říkali, že špatně slyším, že nereaguju správně. Doma si to ale nikdo nechtěl připustit,“ vysvětluje. O tom, že téměř vůbec neslyší, se jeho rodiče dozvěděli až před zápisem do první třídy. A ačkoliv znal všechny základní barvy, geometrické tvary a všechno, co by předškolák měl ovládat, přijetí na základní školu do prvního ročníku byl problém.

„Žádná základka tehdy nechtěla přijmout handicapovaného žáka. Naštěstí se jedna našla, která s tím problém neměla,“ vzpomíná Michal. Na první měsíce ve škole dnes už vzpomíná s odstupem, tehdy to pro něj bylo ale složité období. Naslouchadlo, které mu pomáhá dodnes, měl tenkrát jen pár měsíců. Problémy začaly hlavně s diktáty, a to se projevilo i na známkách z gramatiky. „Až když měl učitel mikroport a já v uchu indukční smyčku, to bylo mnohem lepší,“ vzpomíná dvacetiletý student.

Už na druhém stupni základní školy začínal přispívat do školního časopisu, v němž svým spolužákům vysvětloval, kdo Romové jsou, odkud pocházejí, sem tam zařadil do rubriky i lekce romštiny. „Tady začal můj zájem o romistiku. Pak přišla cena Mileny Hübschmannové – to už jsem byl na obchodní akademii. V té době jsem taky koordinoval u nás v Písku velkou výstavu o Romech. Pracovali jsme na tom asi rok. A nakonec měla obrovský úspěch,“ popisuje s úsměvem na tváři Michal, který vedle studia přednáší v rámci nejrůznějších projektů o romské historii anebo překládá dokumentární filmy z romštiny do češtiny. Spolupracuje především s Idou Kelarovou a jejím sdružením Miret. „Zrovna nedávno jsem se vrátil v rámci jednoho projektu z osad na východním Slovensku. Neuvěřitelné zážitky! Pracovali jsme tam s dětmi, dali jsme jim kamery, ať zachytí svůj život v osadě. V listopadu se tam vrátíme, jsem zvědav, co z toho nakonec bude.“

Můj sen? Medicína!

Od dětství si přála být lékařkou. Chemie ani fyzika jí problémy nedělaly, ba dokonce patřily k jejím oblíbeným předmětům. Zdravotnické lyceum mělo být tou nejlepší přípravou na další vzdělávání ve zdravotnictví. Jenže medicína nakonec dvaadvacetileté Moravance nevyšla.

„Když vám nevyjdou přijímačky na výšku, na kterou se těšíte od konce základní školy, jste vděčný za to, že vás osvítil duch svatý a vy jste si jako záložní školu zvolil právě farmakochemii. Ten obor má velkou budoucnost. Chemie léků tady bude vždycky a taky se bude pořád více a více vyvíjet,“ domnívá se studentka Chemicko-technologické fakulty Univerzity Pardubice. Tady během školního roku tráví nejvíce času, s dalšími spolužačkami bydlí na privátu.

„První rok jsem byla na kolejích. Teď už bych se tam nevrátila, ale právě díky kolejním pokojům a společnému žití s dalšími desítkami studentů jsem si našla spoustu kamarádů. Poznala jsem výhody přátelství se staršími studenty a i studentský život se mi líbil. Je pravda, že ze začátku to byla jedna velká party,“ říká rodačka z Kostelce – vesnice, kterou najdete nedaleko Fulneku.

sivakova-gabriela.jpg

I když vysněná medicína nakonec nevyšla, se studiem je nyní spokojená. A to i přesto, že původně měla o oboru jinou představu. „Ať zní název sebevíc medicínsky, je to právě tvrdá chemie, která v oboru hraje hlavní roli. To mě trochu zklamalo a měla jsem v úmyslu obor opustit. Nakonec jsem vydržela a zjistila, že mě to baví. Učí nás tady tomu, abychom byli schopni rozpoznat vlastní syntézy jednotlivých látek, které slouží k výrobě léků. A nejen těch. Jde i o veškeré vybavení v nemocnicích, nejrůznější přístroje a implantáty, které musí být vyrobeny z takových materiálů, aby nezatěžovaly organismus,“ vysvětluje Gabriela Siváková, která je spokojená se svým studentským životem, i když jí nevyšla vysněná medicína.

To Jakub Jarý z Ústní nad Labem měl větší štěstí. Po maturitě na gymnáziu se sice rozhodl studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UJEP, už v prvním semestru jej začala lákat medicína.

„Když jsem srovnával učivo s mým kamarádem z gymplu, který už v Plzni medicínu studoval, zjistil jsem, že se tam učí podobné věci a že náročnost studia je poměrně podobná. A tak jsem se rozhodl zkusit přijímačky do Plzně na medicínu. A ono to vyšlo,“ říká student dnes už čtvrtého ročníku všeobecného lékařství na Karlově univerzitě, který by se v budoucnu rád věnoval histologii. Uvažuje dokonce i o patologii.

V Plzni bydlí na kolejích. „Jsou malé, všichni se tam znají. Takové rodinné prostředí. Navíc jsme tam všichni medici, což je taky pro studium výhoda, když potřebujete od starších spolužáků s něčím pomoct. A hlavně to bylo nejlevnější, co jsem v Plzni mohl sehnat. Snažím se ušetřit každou korunu, občas není úplně jednoduché vyjít s penězi,“ přiznává mladý medik, který bude od podzimu nejspíš alespoň na zkrácený úvazek pomáhat v nemocnici jako saniťák. Studium medicíny totiž vyžaduje každodenní studium a přípravu.

jary-jakub.jpg

„Člověk si ale v dnešní době musí nějak přivydělat,“ říká čtyřiadvacetiletý Jakub, který si už teď pohrává s myšlenkou, že by chtěl jako lékař působit v zahraničí. „Tady si moc nevyděláte. Nepřijde mi spravedlivý, že bych jednou měl mít stejně vysoký plat jako mí rodiče, kteří jsou dělníci – byť jejich práci nijak neshazuji a ani neříkám, že je podřadnější. To určitě ne,“ dušuje se Jakub, jehož rodiče jej i jeho mladšího bratra ke vzdělání vedli odmalička. Přísní podle jeho slov nebyli, ale vždy se starali o jejich výsledky ve škole a nechyběli na žádné rodičovské schůzce.

„Chtěli, abychom se s bratrem měli lépe než oni. Myslím, že jsou na nás určitě hrdí,“ říká na první pohled možná neskromně mladý medik, ačkoliv během celého rozhovoru působí přesně opačně. Přiznává, že by rád působil jako vzor pro ostatní mladé Romy, kteří si na vysokou školu netroufnou. Často se ho prý spolužáci ptají na jeho původ. Prý nemá jediný důvod, proč by ho tajil. „Samozřejmě že na potkání každému neříkám, že jsem Rom. Nechci, aby to působilo tak, že jsem něco speciálního, že bych měl být nějak zvýhodňován nebo protežován. Ale když ta otázka přijde, nevím, proč bych to neměl říct,“ vysvětluje budoucí lékař. Kariéru má před sebou.

Přečteno: 8501x

Kam dál:

Štítky:  

RV, Vzdělávání, RV 9/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Michaela Jílková v pořadu Máte slovo (Koláž: Romea.cz)

ROMEA se nezúčastní pořadu Máte slovo věnovaného výrokům Miloše Zeman směrem k Romům. Pořad není o diskuzi, ale o křiku, hádkách a konfliktu

10.10.2018 18:01
Česká televize se chystá příští týden ve svém pořadu Máte slovo, který uvádí Michaela Jílková, řešit urážlivé výroky prezidenta Miloše Zeman směrem k Romům. Prezident ve svých výrocích tvrdil, že 90% Romů nepracuje. Dramaturgie do pořadu pozvala i zástupce organizace ROMEA, která se proti výrokům Miloše Zemana důrazně ohradila a vyvrátila je. Zástupci organizace ROMEA se natáčení pořadu nezúčastní. "Tento pořad diskuzi bulvarizuje a ve výsledku neumožňuje – v jeho pojetí se scvrkává na snahu přítomných zdatněji přehádat, překřičet, ponížit protistranu," uvedla organizace ROMEA v tiskovém prohlášení, které zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje v plném znění.
 celý článek

Zákaz kočování v roce 1958 byl represivním opatřením, kterým začala důsledná asimilace Romů, Kladno 1959 (FOTO: Eva Davidová)

Tady jsou fakta, jak se žilo Romům během komunismu, pane Zemane! Nucená asimilace, děti ve zvláštních školách, sterilizace romských žen

10.10.2018 10:40
Prezident Miloš Zeman v pátek v rozhovoru s redaktorem České televize Richardem Samkem tvrdil, že Romové během komunistické minulosti na rozdíl od jiných tolik netrpěli. Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje přehled informací o životě Romů v Československu v době komunistické diktatury.
 celý článek

Olga Fečová (Foto: Lukáš Houdek)

Olga Fečová: O Romech se říká málo pozitivních věcí

9.10.2018 12:40
Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo češství, nebo čechipen, pokud bychom hledali ekvivalent k romipen. Pokračujeme rozhovorem s Olgou Fečovou.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo