romea - logo
6. prosince 2019 (pátek)
svátek má Mikuláš
Loading
rozšířené vyhledávaní

Zdeněk Daniel: Do třinácti jsem měl šťastné dětství, pak rodiče odvezli...

2.8.2019 10:22
Zdeněk Daniel při natáčení vzpomínek pro Paměť Romů (FOTO: František Bikár)
Zdeněk Daniel při natáčení vzpomínek pro Paměť Romů (FOTO: František Bikár)

Zdeněk Daniel se narodil 9. září 1929 v Oslavanech u Brna do rodiny koňského handlíře a vajdy Jana Daniela a zde strávil podle svých slov šťastné dětství. Zlom nastal, když mu bylo necelých čtrnáct let. Do jednoho z transportů do Osvětimi byli zařazeni jeho rodiče a bratři. Zdeněk zůstal u tety Amálie Danielové a dva roky do konce války žil ve strachu, zda se jeho blízcí vrátí domů. 

Oslavany jsou malé město nedaleko Brna a vyjma vinařství a hornictví sehrály významnou roli také v historii moravských Romů. Na konci 18. století totiž probíhalo na příkaz Josefa II. usazování Romů a Oslavany se měly stát domovem dvou romských rodin. Ty zde sice přečkaly zimu, ale s příchodem jara se vrátily ke kočování. Nicméně rodina Danielových se začala pohybovat především po okolí Oslavan a v následujících letech sem byla čím dál častěji posílána zpět, až se postupně stalo jejím zvykem zde zimní měsíce trávit dobrovolně. Devatenácté století přineslo rozvoj průmyslu i další tlak monarchie na usazování Romů, což zapříčinilo, že některá tradiční romská povolání přestala být konkurenceschopná. Následkem toho se v Oslavanech začali Romové zabydlovat trvale. Stany a vozy nakonec našly své místo v dnešní Letkovské ulici. Usazený způsob života doprovázelo i vylepšování příbytků. Stany vystřídaly takzvané verdy, obytné vozy hrající barvami a stojící na podezdívce či kamenných sloupcích. Vynikal mezi nimi vůz Františka Daniela zdobený vyřezávanými koňskými hlavami. František Daniel se živil jako koňský handlíř, což bylo velmi výnosné, a tak mezi oslavanskými Romy představoval elitu a příslušel mu i titul vajdy. Stejnému povolání se věnoval i jeho syn Jan Daniel. Dcera Amálie začala s hauzírováním – podomním prodejem. Látky nakupovala u velkoobchodníků v Brně a následně obcházela domy v okolí. Stejně se živila i druhá manželka Jana Daniela, Růžena. I tato profese byla velmi rentabilní, a tak v meziválečném období vznikaly v okolí romského sídliště první zděné domky. Baráček č. p. 682 patřil Janu Danielovi a jeho manželce Růženě. Těm se 9. září 1929 narodil Zdeněk Daniel. 

PAMĚŤ ROMŮ

Projekt Paměť Romů se snaží mapovat osudy Romů žijících v současné době na území České republiky, a představit tak historii Romů od válečných dob po současnost jejich vlastníma očima.

Projekt realizuje ROMEA, o.p.s., za finanční podpory Bader Philanthropies.

www.pametromu.cz

Se Zdeňkem vyrůstali dva starší bratři z otcova prvního manželství. Jak sám říká, vždy je považoval za vlastní. V době Zdeňkova dětství se prodeji látek věnoval už i otec. Na to, jak jejich živnost vypadala, vzpomíná: „Dřív nebylo jako teď, že jdete do krámu a koupíte si oblek. Byli krejčí, kteří šili. Tak maminka s otcem jezdili na Zlínsko, kde lidi vydělávali. Nakupovali v Brně, kde byly obchody s látkami. To většinou byli Židé, to byli slušný lidi. Maminka z toho, co si od nich vzala, měla vždycky nějakých 15 až 20 %. Nakupovali to za velkoobchodní ceny a prodávali za maloobchodní. Za první republiky se nám žilo dobře. Ale zase vedle ty rodiny, ty neměly co jíst.“ 

Na konci 20. let se v Oslavanech také postupně měnil přístup Romů ke vzdělání a romských žáků přibývalo. Někteří se sice ve třídách objevovali jen zřídka, ale stále více dětí se výuky účastnilo pravidelně. Při sčítání lidu v roce 1930 žilo v Oslavanech 85 Romů a 14. září samého roku se v Oslavanech konaly první Cikánské hody v ČSR, jejichž výtěžek šel na podporu Romů v nové měšťanské škole. Tak trochu výjimku tvořila Zdeňkova rodina. Někteří jeho příbuzní studovali již před první světovou válkou, takže mezi bratranci měl například důstojníka, švadlenu nebo později učitele Antonína Daniela. Jan Daniel, Zdeňkův otec, vzdělání neměl a velmi se styděl, že neuměl psát. I kvůli tomu dbal na to, aby jeho synové do školy chodili. Jeden z bratrů se učil zámečníkem a druhý kovářem. Zdeněk se měl původně ubírat jiným směrem: „Mně bylo třináct roků. Vyšel jsem ze čtvrtý měšťanky a připravoval jsem se už asi dva nebo tři roky na konzervatoř. Ale z toho nakonec sešlo. Protože pak rodiče odvezli do Osvětimi. A to už nešlo. Potom jsem jel dělat do Brna zkoušky a ty jsem neudělal, tak mě nevzali.“ Zdeněk se vyučil instalatérem, čemuž se později profesně věnoval.

Začátek války se Zdeňka nijak zvlášť nedotkl. Přesto se na protektorátní politické scéně daly věci do pohybu. V únoru 1940 se měly na základně předpisu ministerstva vnitra četnické stanice postarat o usazení Romů a podávat hlášení o zaměstnávání, školní docházce a dalších aspektech života. Několik Romů bylo vzápětí odesláno do pracovního tábora v Hodoníně u Kunštátu a poté, co v červenci 1942 vydal velitel neuniformované protektorátní policie rozkaz o potírání cikánského zlořádu, bylo 71 oslavanských Romů zařazeno do nově vzniklého tzv. cikánského tábora v Hodoníně. Mezník představoval předpis ministerstva vnitra z 16. prosince 1942, podle kterého měli být protektorátní Romové odesílání do tzv. cikánského úseku  BIIe koncentračního tábora Osvětim II – Březinka. 

V prvním transportu z Brna do Osvětimi, 7. března 1943, se nacházeli i někteří oslavanští Romové. Druhý transport byl vypraven 7. května 1943 a týkal se i Zdeňkovy rodiny: „Dostali jsme nařízeno, že si máme vzít nejnutnější věci a stravu na dva dni. To už jsme věděli, co se děje, protože to dělali na dvě etapy. Nás, co jsme chodili do školy a tak, nechali až na druhou etapu. Jedni šli v březnu a nás vzali až v květnu. Eskorta nás vlakem přivezla do Brna a odtud nás odvezli do ‚robotárny‘, kde dřív bývali trestanci. Tam jsme pak přicházeli na gestapacáké velitelství, kde nás rozdělili. Naši a tetčinu rodinu určili, že nepůjdeme. Ostatní, že půjdou. Ale někdo z brněnských Romů se ozval: ‚No jo, ty co mají peníze, tak ty nebudete brát. Jenom nás, ty obyčejný,‘ a tak velitel řekl, že všechny. Ale jeden četník z Oslavan se zasadil o tetku a ta si vzala mě a ještě dvě děcka k sobě. Maminka nemusela, ale měla tátu ráda a řekla: ‚Když jde manžel, já jdu taky.‘ A tak šla taky, no... To si pamatuju přesně, 5. května nás propustili. Ale já už taky nasedal do ereny [Praga RN,nákladní auto] protože já nevěděl, já chtěl s rodičema. A přišel někdo z těch tajných v civilu a vzal mě, že já tam nepatřím. Já jsem řval, že chci taky, ale on mě ještě vytáhl ven.“ Z transporty byly vyňaty dvě ženy: Anna Hájková, jejíž druhý manžel Cyril Daniel byl Rom, a Amálie Danielová, teta Zdeňka. Kromě něj si mohla vzít i svých pět dospělých dětí a dvě další mladší. 

VIDEO

Po propuštění se Zdeněk nastěhoval k tetě. Jejich vlastní dům byl zapečetěný. Záhy ve městě proběhla dražba majetku transportovaných Romů. Z věcí Jana Daniela bylo prodáno vybavení jako postele a stoly a také dva koně s postroji a dva povozy. Teta Amálie se mezitím snažila uživit děti a získat i něco pro příbuzné do Osvětimi: „Tetička vždycky něco vyšmelila. Řezník nám vždycky dával koňskej salám uzenej a to jsme vždycky posílali do Osvětimi. Teta všechno zařizovala. Už před tím naši věděli, že něco přijde, a tak dali nový nábytek k mistrovi, u kterého se bratr učil, a k obchodníkovi, kde jsme kupovali potraviny, dali zase látky. A tak teta i za války chodila prodávat. Tak takhle nás, ty tři děti, živila.“

Matka Růžena se z Osvětimi dostala do koncentračního tábora v Ravensbrücku a psala dopisy až téměř do konce války, a tak Zdeněk doufal, že se vrátí domů. O tom, co ji potkalo, se dozvěděl, až když do Oslavan přišla jedna Romka bez ruky: „Maminka a devět ženských chtěly koncem dubna nebo začátkem května utéct domů. Dostaly se až na hranice, ale tam stoupla maminka na minu. Dodnes nevím, kde je přesně pochovaná.“ Naopak o otci neměl zprávu několik měsíců, takže nevěřil, že ho ještě uvidí. V červenci 1945 však přišel do Oslavan: „Při pochodu smrti je chtěli oddělat, aby nebyli svědci. Říkal, že už si kopal hrob a že se stmívalo. Němci na ně řvali: ‚Los! Los!,‘ aby dělali. On se rozehnal a praštil toho Němce rýčem. Jak to viděli ti ostatní, tak taky utíkali. A tak se zachránil, ale některý tam postříleli.“

V koncentračním táboře zemřela většina Zdeňkovy rodiny. Holokaust přežil ještě jeden z bratrů, který v Osvětimi dělal pomocného kuchaře. Druhý bratr nepřežil. Otec Jan se znovu oženil a Zdeněk zůstal u tety, než se vyučil a poté se přestěhoval do Litvínova za prací. Věřil, že komunisté mohou něco změnit a v 50. letech vstoupil do strany. Po vojně se vrátil do Litvínova, kde se seznámil se svou ženou. Během práce na stavebním oddělení si dodělal střední průmyslovou školu. Ovšem to, co v dětství prožil, si s sebou stále nese a dvakrát se ocitl v psychiatrické léčebně. Jeden ze spouštěčů jeho zhroucení představoval i rok 1968. Nesouhlasil s příjezdem sovětských vojsk a vystoupil ze strany. A následovalo propuštění z práce. „Já jsem to nedokázal. Už jsem něco prožil a teď znovu. Tak jsem radši rovnou zavolal doktorce.“ Druhá hospitalizace skončila, když si našel práci v Jablonci na Nisou, kam se s rodinou přestěhoval. V 70. letech se rozhodl podívat na místa, kde byli jeho rodiče věznění. Navštívil Osvětim a Ravensbrück. V současné době říká, že je spokojený, přesto ovšem nezapomíná: „Když někdo prodělá takovou hrůzu, tak to pořád v člověku je.“

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.

Jana Hejkrlíková ml., Vyprávění zachytila Markéta Hajská
Přečteno: 1183x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Historie, Romano voďi, Paměť Romů



HLAVNÍ ZPRÁVY

Vánoce na turistické základně Myšinec v Budišovicích u Hrabyně prožily děti z dětských domovů z Čeladné, Příbora, Liptálu, Býchor a Uherského Ostrohu. (FOTO: Vladislav Sobol)

videoZÁZNAM: Situace je zoufalá, děti z dětských domovů končí i po 30 letech rozvoje ústavní péče na ulici

25.11.2019 11:33
V České republice vyrůstá v dětských domovech a dalších typech zařízení pobytové péče přes 8 000 dětí, z toho několik stovek ročně odchází do dospělosti.
 celý článek

Dalibor Karvay

Vídeňský symfonický orchestr jmenoval houslistu Dalibora Karvaye prvním koncertním mistrem

22.11.2019 11:15
Vídeňský symfonický orchestr jmenoval 34-letého slovenského houslistu Dalibora Karvaye svým prvním koncertním mistrem. Informoval o tom hudebníh časopis The Strad.
 celý článek

Druhý ročník ocenění od romských organizací a nezávislých osobností Lúč z tmy (Foto: Facebook Lúč z tmy)

videoZÁZNAM: Slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy

22.11.2019 0:01
Přímý přenos slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy, které každoročně udělují romské organizace a nezávislé osobnosti těm, kteří se dlouhodobě zasazují o zlepšení postavení Romů v různých oblastech života nebo se významným způsobem podílejí na budování mostů mezi Romy a většinovou společností. Záštitu nad 2. ročníkem ocenění Lúč z tmy převzala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Přenos z bratislavského Caffe Berinka odvysílá ROMEA TV od 19 hodin.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo