romea - logo
18. července 2018 (středa)
svátek má Drahomíra
Loading
rozšířené vyhledávaní

Zdravotní sestra Eva Berkyová: K životu patří nemoc i smrt

10.7.2018 13:12
Eva Berkyová (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)
Eva Berkyová (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Na zdravotní škole v Lučenci byla EVA BERKYOVÁ vůbec první romskou studentkou a zároveň i první středoškolačkou v rodině. Dnes pracuje na jednotce intenzivní péče v neratovické nemocnici a zároveň působí v Německu jako zdravotní ošetřovatelka. Vychovala dvě úspěšné děti a zároveň je, jak sama říká, babičkou na plný úvazek.

V Čechách pracujete jako zdravotní setra v nemocnici, v Německu zase docházíte přímo k pacientům. Jaké rozdíly vidíte mezi domácí péči a péči v nemocnici?

Domácí péče je vždy u pacienta, který nemá až tak závažný zdravotní stav, výhodou. Jednak je to tím, že se léčí ve svém prostředí, rodina má na něho daleko víc času, odpadá dojíždění a dodržování návštěvních hodin. Na druhou stranu, když se jeho stav znenadání zhorší a jde doslova o minuty, musíte velmi rychle jednat. Než přijede záchranka s lékařem, může se stát cokoliv, i když je u pacienta školená zdravotní sestra. Navíc u sebe nemusíte mít prostředky, kterými byste pacientovi pomohla. Nemocnice je v tomto ohledu vhodnější, protože lékařská pomoc je tam okamžitá.

Eva Berkyová (1964) vystudovala střední zdravotní školu v Lučenci na Slovensku. Pochází z pěti sourozenců. Ve zdravotnictví pracuje od roku 1984. V současnosti pracuje jako sestra na jednotce intenzivní péče v neratovické nemocnici a zároveň je zdravotní ošetřovatelkou v Německu. Má dlouholetou praxi z interního a neurologického oddělení. Pracovala na Slovensku, v Rakousku Německu i v Čechách.

K práci zdravotní sestry patří i smrt. Vzpomenete si na svůj první případ, kdy vám na oddělení zemřel pacient?

Na to si vzpomínám velmi dobře. Pracovala jsem na Slovensku na neurologii. Jednalo se o pacientku, která byla po operaci mozku a v nemocnici byla už na dožití. Velmi jsme si spolu „padly do oka“. Vždy čekala, kdy budu mít směnu, a oceňovala mou snahu pacientům naslouchat a pomáhat. Jednou se mi svěřila, že nechce zemřít sama, a tak když jsem měla službu, poprosila mě, abych u ní zůstala, protože cítila, že přišla její chvíle. Seděla jsem u ní celou tu dobu a držela ji za ruku, zemřela ve spánku.

Jak se s něčím takovým člověk vyrovnává, když si zároveň uvědomuje, že to není první ani poslední zkušenost se smrtí?

Těžko. I doma jsem na tu pacientku myslela, ale těšilo mě, že jsem jí splnila její poslední přání a ona nezemřela opuštěná. Za ty roky praxe jsem se snažila obrnit a nepřipouštět si k srdci každou smrt na oddělení. Patří to k životu. Jenže, teď se v Německu starám o těžce nemocnou paní, ví, že zemře. Občas se stane, že se rozbrečí a já potom brečím s ní. Přestože se snažíte nepřipouštět si k srdci bolest ostatních, pokaždé se to nepovede. Ale dnes jsem již na smrt pacienta připravená lépe než ve svých začátcích a dokážu se s tím vyrovnat. Vím, že svůj pracovní a osobní život musím oddělovat, jako bych žila ve dvou světech. A když přijdu domů, musím vše z hlavy vymazat a užívat si svoji rodinu.

O jaké pacienty se v zahraničí momentálně staráte?

Teď v Německu především o vážné případy. Má současná pacientka je ochrnutá, má sklerózu multiplex, tracheostomii i výživovou sondu. Starám se o ni přímo doma, kde má veškeré přístroje, které ji udržují při životě. V Rakousku jsem pečovala o méně závažné případy, mí pacienti byli po mozkových příhodách nebo třeba ochrnutí.

Změnil se za ta léta strávená ve zdravotnictví váš pohled na pacienty?

Dřívější doba nám dávala prostor pro přímou práci u pacientů. Měli jsme víc času si s pacienty povídat, vyslechnout si je, pomáhat jim. Dnes jsou sestry zahlceny papírováním, při veškeré administrativě, kterou sestry musí zvládat, je to časově velmi náročné. U nás na jednotce intenzivní péče, kde jsou většinou pacienti, kteří nevnímají, je to oproti interně, kde s pacienty přímo komunikujete, velký rozdíl. Nová generace zdravotních sestřiček musí studovat daleko déle než za mých let. Na vzdělání současných sester je kladeno mnohem více nároků. Už nestačí studovat čtyři roky, což byla dříve dostatečná doba pro to, aby mohla pracovat v nemocnici jako kvalifikovaná sestra, dnes by byla pouze asistentkou. A to je i jeden z důvodů, proč ubývá kvalifikovaných sester ve zdravotnictví.

Na Slovensku se mezi Romy říkalo, že jim lékaři a zdravotní personál neposkytují dostatečnou péči. Dokonce se často mluvilo o úplatcích ve zdravotnictví. Mnoho Romů hospitalizovaných v nemocnicích i odcházelo na revers, protože měli pocit, že jim není věnovaná dostatečná zdravotní péče. Vnímala jste něco podobného v době, kdy jste na Slovensku pracovala?

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz

Z takových situací jsem byla vždy smutná a zklamaná, bohužel já sama jsem proti tomu nemohla nikterak bojovat. Pokud podobná situace nastala, že rodina měla pocit, že ta péče není dostačující a zdravotní stav pacienta nebyl až tak vážný, radila jsem jim, aby si vzali pacienta domů, pokud vážný byl, snažila jsem je přesvědčit, aby pacient v nemocnici zůstal. Snažila jsem se ze všech sil se o všechny pacienty starat tak, aby se jim dostalo dobré zdravotní péče, ale i já si všimla, že když přišel chudý Rom, chudě oblečený, neměl peníze, tak o něho bylo i chudě postaráno. S takovými kolegy se mi potom velmi těžce pracovalo, jenže svému nadřízenému nemůžete nic vytýkat. I proto jsem ráda, že jsem nakonec odešla do Čech a mám kolegy, kteří na něco takového nehledí.

Odejít ze Slovenska do Čech vás přiměly vaše děti, které tu pracují a žijí.

Přesně tak, obě děti začaly studovat v Praze a my jsme zůstali s manželem na Slovensku. Před čtyřmi lety jsme se rozhodli, že půjdeme za dětmi. Syn Pavel je módní návrhář a dcera Renáta vystudovala romistiku a působí jako básnířka. Naše cesta do Prahy se nám zpočátku komplikovala, protože se manželovi nedařilo sehnat práci ošetřovatele, musel absolvovat ještě sanitářský kurz, který je o stupeň vyšší než ošetřovatelský, protože kurz absolvovaný na Slovensku zde neplatil. Situaci komplikovalo i manželovo onemocnění leukemií. Pro mnohé nemocnice byla jeho diagnóza problém. Nakonec se mu ale podařilo najít zaměstnání v nemocnici v Neratovicích, kde mu i přes nemoc vyšli vstříc. Já tehdy dojížděla do Německa. Asi po roce se manžel v nemocnici zmínil, že i jeho manželka je zdravotní sestra, a díky tomu jsem začala vedle své práce v Německu pracovat na interně a později na JIP.

Určitě se při své práci setkáváte i s agresivními pacienty, občas i pod vlivem alkoholu. To asi musí být obzvlášť pro ženu těžké.

S agresivními pacienty musíte komunikovat opatrně, pokud možno nesmíte na ně reagovat stejně agresivně jako oni na vás, jinak se jejich agresivita vystupňuje a situace se o to zhorší. Ale stává se, že pacient sám o sobě je v pohodě, zato příbuzní vykazují známky agresivity a vulgarity. V takovém případě je vždy odkážu na primáře nebo ošetřujícího lékaře.

Setkáváte se i s negativními reakcemi, od pacientů nebo jejich příbuzných, na váš romský původ?

Setkávám. Poprvé se mi to přihodilo těsně po škole, kdy jsem začínala pracovat v nemocnici na Slovensku. Pacient odmítl nechat si ode mě píchnout injekci, protože jsem Romka. Kolegyně, která se mnou sloužila, se zachovala velmi korektně, pacientovi oznámila, že když si injekci nenechá píchnout ode mě, tak ji nedostane vůbec, protože jsem stejně jako ona zdravotní sestra. Pacient se nakonec umoudřil. Ale i po pěti letech po mém nástupu jsem se dozvěděla přímo od primáře našeho oddělení, že mě tehdy kvůli mému původu nechtěl přijmout. Nakonec jsem tam pracovala dlouhých devatenáct let, než jsem odešla do zahraničí. Ale i v Rakousku jsme měla podobné zkušenosti. Když jsem přišla do rodiny a oni zjistili, že nemám tu správnou barvu pleti, zavolali do agentury, že mě nechtějí, protože jsem Romka, a poslali mě ještě ten stejný den, co jsem přijela, domů. Byl to pro mě šok, v tu dobu jsem ještě neuměla tak dobře německy, takže jsem se nemohla ani bránit. Později jsem po agentuře požadovala, aby rodinám říkali dopředu, že jsem Romka, abych se podobným situacím vyhnula.

Setkala jste se s něčím podobným i v Čechách?

A víte, že ne? Já na Česko nedám dopustit.

V posledních letech nemocnice zaznamenávají, že jim odchází zdravotní personál do zahraničí. Láká je zkušenost nebo vyšší plat?

Jednoznačně finance. Já jsem ve čtyřiceti letech také odešla pracovat do zahraničí kvůli financím. V Čechách pracuji tři týdny na částečný úvazek v nemocnici v Neratovicích a tři týdny jsem v Německu. V zahraničí se dá vydělat až dvakrát více než v českých nebo slovenských nemocnicích.

Proč tedy pendlovat mezi Neratovicemi a Německem, když máte za hranicemi finančně dobře ohodnocené zaměstnání?

Práce zdravotní sestry v nemocnici je jiná, více se dostanete do styku s pacienty a jste součástí pracovního kolektivu. I samotné zákroky jsou u pacienta v nemocnici jiné, než je tomu u péče v domácím prostředí. A to by mi chybělo. V nemocnici jsem více sestřička než ošetřovatelka. Zároveň mám možnost se neustále něco nového naučit, protože zdravotnictví jde neuvěřitelně kupředu.

Umístila byste svého blízkého do pečovatelského domu?

Rozhodně ne, to bych neudělala. Sestra v nemocnici nemá dostatek prostředků a času, aby se mohla postarat o pacienta, v tomto případě mého člena rodiny, tak jak bych to dokázala já v domácím prostředí. Nikdy nezapomenu, jak moje máma umírala v nemocnici. Tehdy jsem byla ve druhém ročníku a bydlela jsem v Lučenci na internátě. Žili jsme bez otce, nejmladšího bratra, kterému byly teprve čtyři roky, vychovávala moje teta. Tohle období bylo šílené. Těsně předtím, než odešla, mi řekla, že jsem si vybrala jedno z nejtěžších zaměstnání.

Romové se prakticky nevyskytují v žádných pečovatelských institucích. Čím si to vysvětlujete?

Romové jednoznačně jako rodina drží spolu víc, než je tomu u majority. To je to romství. Nikdy bychom své příbuzné nedali někam, kde by o ně měl pečovat někdo cizí. To se týká i domova důchodců. O své seniory a nemocné se staráme vlastními silami a přijde nám to přirozené, prakticky s tím počítáme už jako mladí, že jednou se postaráme o své nemohoucí rodiče.

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz

Jsou zahraniční pacienti náročnější než ti v Česku?

Rozhodně. Když pracuji v Čechách, tak jsem u pacienta dvanáct hodin a starám se o několik pacientů. V zahraničí sice také pracuju dvanáctky, střídám se s kolegyní, ale veškerý ten čas věnujeme jenom jednomu pacientovi. Záleží i na rodině pacienta, některé vyžadují péči až nad rámec našich povinností, jiní nad vámi stojí a kontrolují vše, co a jak děláte. Jiní vás komandují, abyste to či ono dělali podle jejich představ. Od kolegyň třeba vím, že pokud pacient zemře, zůstávají s rodinou až do pohřbu.

Obě vaše děti se vydaly úplně jiným směrem. Syn je umělec a dcera romistka a básnířka. Nechtěla jste, aby třeba vystudovali medicínu?

Ne, nechtěla. My jsme moderní romská rodina, oceňuju, že se oba ubírají vlastním směrem. Pamatuju, že už od školky jsme je s manželem vedli k samostatnosti, dceři bylo osmnáct, když odjela studovat do Prahy, stejně tak nám brzo vylítl z hnízda i syn Pavel.

Jak na vás reagují romští pacienti poté, co vás vidí v uniformě sestřičky? Mají k vám jiný vztah než k ostatnímu personálu?

Toho si docela všímám, že mají. Když je u nás hospitalizován romský pacient, jeho příbuzní se častěji obrací víc na mě než na sestřičky z majority. Říkají, že ke mně mají větší důvěru, a jsou rádi, že na oddělení vidí i Romku. Prosili mě, ať na pacienta dám pozor a pomůžu mu, pokud to bude potřeba. Samozřejmě příbuzným vyjdu vstříc, stejně tak jako všem.

V souvislosti s tím, jak se v budoucnu bude zvyšovat počet lidí v důchodovém věku, začíná být otázka pečovatelských služeb a domovů důchodců stále více palčivým tématem. Politické strany zatím na tento problém dostatečně nereflektují a přitom zlepšení situace by pro ně mělo být jednou z priorit.

Péče je stále pro mnohé nedostupná, protože nemají dostatek peněz na to, aby si platili pečovatelskou službu. Oproti tomu v Německu veškerou péči a zdravotnický materiál a přístroje hradí pojišťovna, což v Čechách ani na Slovensku zatím nefunguje. Situace se trochu mění k lepšímu, přibývá neziskových organizací a agentur, které se lidem s potřebou neustálé zdravotní péče věnují.

S péčí o seniory jde v ruku v ruce i paliativní a bazální péče. Nevyléčitelně nemocným a jejich blízkým to umožňuje zvládnout poslední životní chvíle důstojným způsobem. Proč je podle vás paliativní a bazální péče pro pacienty nenahraditelná?

Je to skutečná pomoc v těch nejtěžších chvílích. Někteří pacienti, kteří nemají tak silnou rodinou podporu, potřebují i péči psychologa, aby se se svým zdravotním stavem vyrovnali. Například u nás v nemocnici v Neratovicích na interním oddělení komunikuje s rodinou sociální pracovnice, která s rodinou třeba mluví i o tom, kam pacient půjde po propuštění z nemocnice. Ale to jsou příklady, kdy je pacient propuštěn do domácí péče, ale ne kdy mu zbývají poslední chvíle života. Věřícím pacientům může poslední dny ulehčit i kněz, což pořád mnoho pacientů netuší. Paliativní a bazální stimulace se u nás stále rozvíjí. V zahraničí to má daleko delší tradici, u nás je to stále ještě v plenkách. Ve větších nemocnicích poskytují paliativní péči pacientům mobilní hospici – pacient dožije doma, kde má vše potřebné, do rodiny dochází sestra a lékař. Samozřejmě, že ideální situace by byla, kdyby svým pacientům mohly takovou péči bezplatně poskytnout i malé nemocnice, jenže chybí finance.

Jak moc se za dobu vašeho působení ve zdravotnictví a pečovatelství změnil systém práce se seniory i samotnými pacienty? A v čem jsou zásadní rozdíly oproti zahraničí?

Těžko říci. Pokud rodina nemá finance na domácí péči, nebo na domov důchodců a jedná se o nemocného pacienta, je nemocnice nucena si přesouvat tyto pacienty z jednoho oddělení na druhé, aby bylo o pacienta postaráno. Nemocnice se bohužel dostává do pozice, kdy supluje domov důchodců nebo domácí péči. Stát na to nemá finance, příbuzní stejně tak a samotní senioři mají příliš nízké důchody. To je ten nejzásadnější rozdíl oproti zahraničí. V Rakousku je dokonce systém, kdy za každou pečovatelku dostane rodina příspěvek 250 EUR měsíčně, který připadne přímo rodině. Je to samozřejmě i ekonomikou a politikou daného státu.

Přemýšlela jste někdy o tom, že byste si vybrala jiné povolání?

V těžkých chvílích jsem o tom často přemýšlela, ale kdybych měla volit znovu, tak bych si zvolila stejně. Pomáhat lidem je mým posláním.

FOTOGALERIE

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.

 

Stanislava Ondová, Foto: Petr Zewlakk Vrabec
Přečteno: 12350x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano voďi, Romano voďi 2018, RV 5/2018, Rozhovory, Osobnosti, Zdravotnictví



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ostravská osada Bedřiška

Ostravská osada Bedřiška vyhlásila Dva týdny bdělosti. Obyvatelé protestují proti vystěhování

12.7.2018 11:50
V pondělí 9. července zahájili obyvatelé ostravské osady Bedřiška takzvané Dva týdny bdělosti, obávají se totiž o ztrátu svých domovů. Akce s podtitulem Barvy Bedřišky má upozornit na těžkou situaci místních a představit veřejnosti život v osadě, která již dávno není vyloučenou lokalitou. Na programu jsou workshopy pro děti, diskuze, letní kino a koncerty. Kromě samotných obyvatel Bedřišky se do organizace zapojilo místní komunitní centrum vedené organizací Bílý nosorožec, kolektiv Probuď domy, městská galerie Plato ve spolupráci s PAF Olomouc, kino Cineport, literární iniciativa Harakiri Czurakami a další jednotliví aktivisté a podporovatelé Bedřišky.
 celý článek

Mário Bihári ve videoklipu V uličkách (FOTO: Repro Youtube.com)

videoMário Bihari: Jako slepý řídím ve videoklipu kabriolet

10.7.2018 23:28
Mário Bihari se svou kapelou Bachtale Apsa vystoupili na Festivalu Vítání Pražského jara. Během koncertu Mário promluvil o jejich novém videoklipu "V uličkách", který se odehrává na svatbě nevidomých lidí. Videoklip kapela pojala ve vtipném duchu, například Mario Bihari v klipu řídí kabriolet.
 celý článek

Edita Stejskalová (Koláž: Romea.cz)

Edita Stejskalová: OBSE by měla kvůli pogromům na Romy na Ukrajině vytvořit pozorovatelskou misi a dohlížet na vyšetřování

10.7.2018 19:10
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) by se měla začít zabývat útoky na Romy na Ukrajině. Měla by vytvořit pozorovatelskou misi, která by dohlížela nad vyšetřování pogromů na Romy. Vyzvala k tomu politoložka Edita Stejskalová v pořadu Rómské slovo, které vysílá Slovenský rozhlas.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

 

Další články z rubriky







..
romea - logo