Filip Borev, Británie: Jiné jméno pro genocidu? Asimilace a „romská otázka”

"Musíme změnit chování a kulturu romské komunity, jinak situace exploduje.
To víme všichni."
David Blunkett, bývalý ministr vnitra, nyní poslanec Labour party (levicová
Strana práce).

Změnit kulturu – co to znamená? Předpokládám, že asimilaci. V posledních
měsících je "otázka Romů" centrem politických diskusí, mediálních kampaní a
televizních debat.

V dnešní době, kdy se uvažuje o omezení svobody pro občany
Rumunska a Bulharska žít a pracovat kdekoliv v Evropské unii, se pozornost
upnula na společenství Romů. Není překvapením, že osoby jako Nigel Farage
(představitel pravicové protimigrační strany UKIP) či bulváry jako Daily Mail a
Express využily této situace k podpoře protimigrantských a anticiganistických
nálad. Když však tato slova padají i z údajně levicové části spektra, z úst
labouristického poslance, nastal čas ke znepokojení.

Romové vědí, co znamená nesnášenlivost – ta definuje naši minulost,
současnost a jistě i budoucnost. Na naši historii nehledíme zpět s nostalgií,
jelikož jsme po dlouhou dobu byli ostouzeni. Pět století zotročení ve Valašsku
(oblast v Rumunsku),  snaha o naše vypuzení nejen
z Anglie, datovaná od 15. století (a trvající dodnes), či porajmos (genocida)
500 000 Romů nacisty. Je jasné, že anticiganismus definoval "gadžo".

Proč? Tuto otázku si pokládám celý život. Proč jsme tak těžce nenáviděni po
tolik století? Jistě, byli jsme mysteriozními cizinci, když jsme do Evropy
přišli ve 14. století. Nikdo nemůže říct s jistotou odkud, jestli z Indie,
Egypta nebo z Měsíce. Víme však, že od té doby jsme zůstali. Již nejsme cizinci,
700 let jsme součástí Evropy. A přeci jsme pořád stejně nedůvěryhodní,
opovrženíhodní a záhadní, jako když jsme přišli. Mám podezření, že Blunkett nebo
Farage k ospravedlnění naší diskriminace označí naši národnostní příslušnost (etnicitu)
jako dědičně vadnou, stejně, jako to dělal Hitler. Co však ona "dědičná vadnost"
znamená, zůstává tajemstvím. Projevuje se to, jak prohlašuje Blunkett, naší
náchylností se shlukovat na ulicích a tam společensky žít? Nebo měl Hitler
pravdu, že jsme rasově nečistí?

Podezřívat "cizáky" je pravděpodobně neodmyslitelná složka myšlení lidské
rasy. Bojíme se neznámého a jedině poznáním se našeho strachu zbavujeme. Před
dávnými dobami jsme věřili, že svět je plochý a báli jsme se, že spadneme přes
jeho okraj. Nicméně poznáním jsme zjistili, že je kulatý. Můžeme možná určit,
proč se Evropa bála Romů, když přišli z neznámé krajiny ve 14 století.
Uskutečnily se pokusy zmapovat náš původ – jazykové rozbory ukazují na severní
Indii, ale naše historie není psaná, a tak teorie o našem původu je jednoduše jen
odborný odhad. Neexistuje zde skutečná znalost, která by snížila strach a
podezření. A přes 700 let přítomnosti v Evropě zůstáváme cizinci z neznámé
země.

Jsme považováni za neznámé a přesto Evropany. Nejsme Bulhaři, Rumuni nebo
Britové a nemáme přisouzenu žádnou národní identitu. Jsme jednoduše Romové –
přivandrovalci z vnějšku Evropy, kteří vandrovali přes hranice evropských
teritorií. Nikdy jsme nebyli považováni za plnohodnotné obyvatele. To umožnilo
Evropě nepřiznat nám stejná práva, jinak darovaná těm "správným" a "pravým"
občanům. Občanům s historií a s vlastí. Čelíme stoletým persekucím, protože
nejsme dost evropští. Je to však právě persekuce, která nás izolovala od
hlavního kulturního proudu.

Romská kultura zůstala po celá staletí nezměněná. Změnila se jenom díky
politice útisku, která dominuje našim životům. Jak se integrovat do společnosti,
která nás od začátku odmítá? Řadu našich kulturních tradic jsme nuceně opustili.
Kočování, pro příklad, bylo postaveno mimo zákon. A tak jsme byli nuceni se
nastěhovat do domů. Jde pravděpodobně o proces asimilace. Z mé osobní zkušenosti
tento proces však nezměnil diskriminační přístup, kterému jsme podrobeni.
Cizinci v karavanu zůstali cizinci v sousedství ne-Romů. Kočování není vítáno,
ale stejně tak nejsme vítáni jako sousedé z vedlejšího domu.

Romské enklávy můžeme najít v blízkosti všech velkých měst napříč Evropou.
Politici říkají, že jsme se segregovali sami, je to ale dáno tím, že nejsme
nikde přijati. Proto jsme po staletí budovali řetězce vzájemné spolupráce
komunit, v nichž žijeme. Spojovacím tmelem byla naše kultura, etnicita a naše
sdílená zkušenost z útisku. Čím delší útlak, tím pevnější byla naše identita. Ve
společnosti, která nám odepírá základní práva, je naše kultura jedinou zbraní.
Byla nám odepřena rovnost a naše práva nám byla odňata, co nám vzít nemohou, je
naše identita.

Moje babička je bulharská Romka, která přijela do Velké Británie v 80. letech
za lepším životem. Bolševické Bulharsko uskutečňovalo politiku násilné asimilace
na všechny národnostní menšiny. Romský způsob života, jazyk a dokonce i příjmení
– to vše bylo zakázáno. Politika usedlého života nás donutila opustit
kočovnictví a okleštila možnosti našich tradičních povolání.

„Chtějí nás vymýtit“ řekla mi babička. „Nechala jsem v Bulharsku celou
rodinu. Tehdy jsme mysleli, že Anglie je země svobody, zemí možností. Nyní je to
podobné, jako v dobách temna. Nejdřív nám vezmou naše domy, s licencemi na sběr
odpadu vezmou naši obživu a nyní nás chtějí vykázat z ulic. Zakážou nám
shromažďování na ulicích a v parcích jako to zakázali Židům?“

Po pádu komunismu se podmínky pro Romy nezlepšily. Komunismus nám vzal naši
dovednost, naši tradiční řemeslnou výrobu. Když zanikl, nebyly žádné pracovní
příležitosti a Romové byli ponecháni v ghetech, bez práce, bez peněz na vodu
nebo elektřinu.

Takové jsou podmínky pro život většiny z 12 milionů evropských Romů. Jako
moje babička přišli do Anglie hledat lepší život. Místo toho našli netoleranci.
Přišli z bídy v Anglii nepředstavitelné a jsou kritizováni, že „nám kradou naši
práci a naše podpory“. Rodiny žijí v přeplněných bytech, což určuje i způsob 
života, a přesto nás chtějí trestat za uplatňování práva na svobodu
shromažďování mimo budovy. Romové se neshromažďují venku, aby zastrašovali své
sousedy, přitom je tento neškodný akt posuzován za hrozbu společnosti, která je
zatracuje jen proto, že jsou Romové.

Jak píši v tomto článku, vicepremiér Nick Clegg podpořil Blunkettův
útok na Romy. „Máme právo říci, že když jste v Británii a chcete tady žít,
musíte brát ohled na náš způsob života. Když děláte věci, které lidi zastrašují,
jako jsou velké skupiny Romů na ulicích, musíte brát ohled na to, že to druhým
vadí.“

Nebyl bych šokován, kdyby toto přišlo z ultrapravice, ale je stále více
zneklidňující vidět jak se anticiganistické postoje a šíření poplašných zpráv
infiltrují do hlavního politického proudu. Ve slovech Davida Blunketta je něco
děsivého. Poznámka, že musíme změnit naši kulturu pro blaho celé společnosti je
dobře zamaskovaná nacistická idea. Změnit naši kulturu, asimilovat se, zatratit
to, co nás drží dohromady po staletí útlaku, je jen jiný výraz pro genocidu.

Nacisté se chtěli zbavit kultury Romů jejich vyhlazením. V Anglii nám po
sedmdesáti letech chtějí vzít místo toho naši duši. Kdyby nám vzali naši
kulturu, není důvod nás zabít, protože by nám vzali to jediné, co máme. Romové
mají přísloví:  "nezapomeň na 500 000".

Jak ale můžeme zapomenout, když genocida stále trvá.

O autorovi článku

Filip Borev je 18ti letý britský romský publicista. Jeho blogy, zejména o
životě a problémech Romů v Británii, jsou čerstvým a nejzajímavějším hlasem v
současném Spojeném království v tomto směru. Během dvou let si díky svému
inteligentnímu, vtipnému a přesvědčivému stylu získal mnoho příznivců a pomohl k
rozptýlení některých pověr o životě a historii Romů.

V roce 2012 se mu dostalo pozornosti masmédií, když napsal otevřený dopis
britské televizní stanici Channel 4, v němž polemizoval s rasistickými
stereotypy uváděnými v populárním programu

Moje velká tučná cigánská svatba (Big Fat Gypsy Weddings).

V říjnu letošního roku napsal pro deník The Guardian článek o "aféře Maria"

Byl jsem vždycky světlé romské batole – starý rodinný vtip, že mne ukradli.

Je také spoluautorem reportáže o neziskové organizaci Služby pro Romy a
britské a irské travelery, s názvem

Náš život, náš boj, náš třetí sektor.

Filip pravidelně twituje na @pipogypopotamus a
jeho blog můžete najít zde.

Jeho článek z blogu, který přinášíme, poukazuje na povážlivý trend, v němž jsou
anticiganistické postoje zastoupeny nejen v pravicových denících jako je The
Daily Mail nebo The Express, ale vstupují do každodenní britské politiky, jak
vidíme nejen na vystoupeních lidí jako představitel pravicové protiimigrační
strany UKIP Nigel Farage, ale také ve vystoupeních bývalého ministra vnitra,
nyní poslance Davida Blunketta nebo vicepremiéra Nicka Clegga.

Bernie Higgins

(Bernie Higgins, která na Filipa Boreva upozornila, žije v České
republice. Jako dobrovolnice učí angličtinu, je jednou z pořadatelek každoroční
akce Den poezie, který se postupem doby rozrostl na deset dnů poezie po celé ČR)