Hluboce zakořeněné stereotypy v nazírání na Romy, které se v Evropě formovaly po šest století, stále přetrvávají, ač se je různé režimy snažily odstranit více či méně a všelijakými způsoby. Jedním z nich byla i násilná asimilace, již v bývalém Československu odstartoval na podzim 1958 zákon o trvalém usídlení kočujících osob, podle něhož až do roku 1990 hrozilo za kočování vězení a který z právního řádu zmizel teprve před 15 lety – 30. března 1998.
Důsledky tohoto zákona a dalších opatření řízené asimilace Romů za bývalého režimu jsou patrné dodnes. Právě z násilného přesídlování Romů a jejich segregace v uzavřených čtvrtích měst vznikla řada dnešních problémových lokalit. Snaha režimu o začlenění odlišného etnika do společnosti nakonec prohloubila nevraživost majoritní společnosti. K tomu přispělo popření romské identity a jejich veškerých odlišností, včetně kulturních, ale i cesta hmotných výhod za bývalého režimu.
Zákon z roku 1958 nařizoval Romům usadit se tam, kde byli právě zastiženi a obce jim měly poskytnout náhradní ubytování a přidělit práci. Kdo "pomoc" neakceptoval, ocitl se ve vězení. Koncem šedesátých let dostali Romové poprvé možnost ovlivňovat řešení vlastních problémů, když mohla vzniknout organizace Svaz Cikánů-Romů, která byla ale v roce 1973 opět zakázána.
Na počátku sedmdesátých let byla řízená asimilace nahrazena mírnější formou společenské integrace.
