24. října 2012 byl v Berlíně slavnostně odhalen památník romským obětem nacismu. Je umístěn v blízkosti spolkového parlamentu a slavnostního odhalení se zúčastnili ti nejvyšší politici. Odpověď na otázku, zda se s tímto památníkem změnil i postoj spolkové vlády k aktuální situaci Romů, však už tak jednoznačně pozitivní není.
Cesta ke zřízení památníku evropským Romům a Sintům zavražděným během období nacismu byla dlouhá a trnitá – od prvotního návrhu ke konečné realizaci uplynulo plných dvacet let. Romani Rose, předseda Centrální rady německých Romů a Sintů se zpočátku pokoušel o společný památník všem obětem holocaustu. Novinářka Lea Roshová však tenkrát přesvědčila vládu, že musí židovským obětem věnovat samostatný objekt. Následovala bolestivá diskuze o hierarchii a „hodnotě“ jednotlivých skupin obětí a o oprávněnosti jejich nároku na pietní místo. Německá spolková vláda ukončila tento spor 24. dubna 1992, kdy schválila návrh vytvořit památník druhý, romský. Na podzim roku 1994 berlínská starostka Christine Bergmannová neformálně přislíbila, že město pro pomník poskytne pozemek mezi budovou německého parlamentu a Braniborskou bránou.
Narozdíl od památníku židovským obětem chyběla však tomu romskému jednoznačná podpora napříč politickým spektrem. Následující starosta, Eberhard Diepgen, se pokusil památník „uklidit“ do zchudlé čtvrti Marzahn na kraji Berlína, kam ovšem eufemisticky řečeno jen tak někdo nezavítá. Argumentoval tím, že se zde dříve nacházel internační tábor, kam byli před olympijskými hrami v Berlíně v roce 1936 pozavíráni Romové z celého města – Hitlerův Berlín měl být k této příležitosti „od Cikánů osvobozen“.
Diepgen se svou snahou nezůstal sám. Článek německého prestižního týdeníku Der Spiegel ze dne 26. června 1995 cituje například Eberharda Jäckla, historika a přítele Ley Roshové, který prohlásil, že pokud budou mít svůj památník Romové, může být rovnou podpořen i pomník proti zabíjení velryb. Až když Romani Rose v létě roku 2000 sepsal petici za zřízení památníku, kterou podepsala řada významných osobností z Německa i zahraničí, musel Diepgen ustoupit.
Nicméně, sotva byla vybojována bitva o stanoviště pomníku, rozhořel se další spor, tentokrát mezi jednotlivými zástupci nacistických obětí. Příčinou sváru byl nápis, pojmenovávající ty, kterým bude památník věnován. Romani Rose požadoval, aby byl na památečním kameni citován bývalý německý prezident Roman Herzog. Ten prohlásil, že ke genocidě Romů a Sintů došlo ze stejného, rasově motivovaného důvodu jako v případě židovských obětí. Tento nápis ovšem odmítla druhá největší romská organizace, Aliance Sintů. Tehdejší předsedkyně, nedávno zesnulá Natascha Winterová, podporovala znění navržené německými politiky: „Obětem, pronásledovaným coby Cikáni“. Německý rozhlas její odůvodnění cituje následovně: „Tento památník nepatří Sintům a Romům, tento památník je pro všechny Cikány. Já se hrdě definuji jako Cikánka, protože moji rodiče, prarodiče a příbuzní byli jako Cikáni pronásledováni. A toto označení nosíme s hrdostí.“ Centrální rada ale pojem „Cikáni“ odmítla jako hanlivý. Ke smíru došlo až v roce 2007 – místo citátu prezidenta Herzoga i slova „Cikáni“ byla historiky a odborníky na nacismus sepsána chronologie romského holocaustu. Doplňuje ji báseň italského Roma Santina Spinelliho s názvem „Osvětim“.
Místo, kde nic není
V prosinci 2008 se konečně mohlo začít stavět. Úkolem vytvořit koncept památníku byl pověřen izraelský umělec Dani Karavan. A jeho dílo má rozhodně potenciál kolemjdoucí oslovit. Po dalších drobných sporech o hloubku nádrže a použitý materiál vznikla nízká, široká studna, přes jejíž okraje volně stéká voda a z jejíhož středu lehce vyčnívá trojúhelníkový hranol, připomínající symbol, kterým byli Romové v koncentračních táborech označováni. Každý den na něj má být položena čerstvá květina. Studna je tmavá, takže voda v ní vypadá jako černá a působí nekonečně hlubokým dojmem. Utrpení tisíců lidí připomíná na sedmdesát názvů koncentračních táborů, vytesaných do kamenných desek zasazených do země kolem studny. Do ticha se line jen smutný, táhlý a osamělý tón houslí.
Dani Karavan si v krátkém textu o svém díle kladl otázku, zda je vůbec schopen vytvořit místo niterné osobní účasti na bolesti, místo vzpomínání. „Je takové místo vůbec možné? Představuje ho snad prázdnota, nic? Mám v sobě sílu vytvořit místo ničeho? Místo, na kterém nic není. Žádná slova, žádná jména, žádný kov, žádné kameny. Jen slzy, jen voda, obklopená těmi, kteří přežili a kteří vzpomínají na uplynulé události, těmi, kteří znají tu hrůzu, a těmi, kteří ji neznají,“ píše.
Také spolková kancléřka Angela Merklová chválila Karavanovu práci. Ve svém projevu před odhalením pomníku vyzdvihla fakt, že voda odráží každý obličej, který se do ní zahledí: „Toto místo nám napovídá, že utrpení má jednotlivé individuální tváře. Každá krutě ukončená životní cesta mluví sama za sebe. Byla jedním životem. Životem jednoho člověka. A v tomto pomníku také spatřujeme tuto jedinečnou bytost, tento jeden život.“
Důležití a ještě důležitější
Účast kancléřky na slavnostním ceremoniálu byla významným gestem, obzvlášť vzhledem k složité historii vzniku pomníku. Je jednoznačným důkazem toho, že je německá politika v porovnání se situací na počátku 90. let mnohem ochotnější uznat vinu na utrpení Romů za druhé světové války. Při slavnostním odhalení navíc nechyběl ani spolkový prezident Joachim Gauck, ministr kultury Bernd Neumann, starosta Berlína Klaus Wowereit – a samozřejmě Romani Rose. Bohužel, a možná právě kvůli účasti tolika prominentů, byla tato slavnostní chvíle přístupná pouze relativně malému počtu lidí. Ani oficiální pozvánka zaslaná poštou kupodivu nebyla zárukou, že se daný host bude moct ceremoniálu zúčastnit přímo. Velkou část pozvaných pořadatelé odkázali mimo ohrazený prostor k nainstalovanému plátnu, na které byla slavnost živě přenášena. Hosté tak byli ještě před zahájením ceremoniálu rozděleni do dvou kategorií – na ty důležité, kteří obdrželi pozvánku, a na ty důležitější, kteří obdrželi pozvánku a jejichž jméno navíc stálo na seznamu těch, kteří skutečně směli být vpuštěni do areálu památníku. Před vstupem a bezpečnostní kontrolou proto bylo možné slyšet zklamané hlasy – starší pán ve světle šedém obleku si stěžoval, že přijel až z Holandska. Dalšího osobně pozval Romani Rose. Ani jednomu to nebylo nic platné, spolu s veřejností museli čekat venku a k památníku byli vpuštěni až o dvě hodiny později, po ukončení slavnostní části dne.
Ceremoniál probíhal přesně podle daného plánu, čemuž bohužel odpovídala i velmi oficiální, a tím pádem poměrně neosobní atmosféra. O půl dvanácté pronesl zahajovací proslov spolkový ministr kultury Neumann, který vyjádřil svůj dík všem, kteří se na vzniku památníku podíleli – především Romani Rosemu, ale také umělci Dani Karavanimu, který uprostřed Berlína vytvořil velké dílo vzpomínání a napomínání: „Sám jste řekl, že je tento památník jeden z nejdůležitějších, ne-li ten vůbec nejdůležitější.“ V závěru své řeči ještě jednou podtrhnul, že toto místo ztělesňuje nejen vzpomínky na minulost, ale je také upomínkou a výzvou k boji proti diskriminaci Romů a Sintů v budoucnosti, za dodržování lidských práv a za toleranci v Německu i za jeho hranicemi.
Následující projev berlínského starosty Klause Wowereita se nesl v podobném duchu. Wowereit připomněl historické události, které vedly k romské genocidě. Vzpomínal na boxera Johanna Trollmanna, který 9. června 1933 vyhrál německé mistrovství v polotěžké váze. Avšak osm dní později mu byl titul z rasistických důvodů odebrán – Trollmann se narodil do rodiny Sintů. Později sloužil dokonce i u německé armády, než byl v roce 1944 zabit v koncentračním táboře Wittenberge. Také Klaus Wowereit však připomněl, že romský památník nemá být jen místem, na kterém vzpomínáme na minulost, ale také živoucím místem pro setkávání různých osob a vyrovnávání se s historií a znamením boje proti současné diskriminaci Romů.
Ani projev třetí zástupkyně německé politiky, kancléřky Angely Merklové, se od předchozích dvou příliš nelišil. Kancléřka mluvila o hlubokých ranách, které za sebou holocaust zanechal. Mluvila také o významu lidskosti, o schopnosti dívat se na svět očima druhých a zodpovědnosti každého z nás – což označila za prameny civilizace, kultury a demokracie. Poznamenala, že i dnes Romové trpí vyčleňováním ze společnosti a odmítáním. Je proto německou a evropskou úlohou je podporovat, lhostejno kde žijí, řekla.
Pan Romani Rose krom upozorňování na šířící se rasismus především děkoval všem, kteří ho při vyjednávání o romském pomníku podporovali. Bývalému prezidentu Richardu von Weizsäckerovi poděkoval za sympatii vůči Romům, kterou z jeho strany cítil vždy, když se s ním setkal. Dočkal se od něj přátelského úsměvu a milého pokynutí rukou z publika. Své díky Romani Rose vyjádřil také Dani Karavanimu za nasazení, s jakým se vypořádal s oběťmi holocaustu a jejich utrpením.
Poučila se společnost?
Také publikum mělo být zanedlouho přímo konfrontováno s osudem muže, kterému bylo dáno holocaust přežít – za mikrofon se postavil nizozemský Sinto, pan Zoni Weisz. Jako první také promluvil opravdu od srdce – a kriticky. Holocaust označil za nesmyslnou, průmyslově provedenou vraždu bezbranných a nevinných lidí, pečlivě vykonanou fanatickými nacisty a snad ještě fanatičtějšími byrokraty. A co hůř, společnost se podle pana Weisze z těchto událostí téměř nepoučila, jinak by prý dnes s Romy zacházela jiným způsobem. Romský holocaust dále označil za „zapomenutý“. Díky novému památníku snad konečně získá pozornost, jakou si zaslouží, doufá.
Zoni Weisz si své publikum získal a jeho nemalou část také přivedl k slzám, když začal vyprávět o svých zážitcích ze dne 19. května 1944: „Jako sedmiletý jsem stál se svou tetou Muslou na nástupišti a čekal na vlak. Všude byli vojáci a policisté, hluk a křik: »Rychle, rychle, nastupujte!« Pak přijel vlak, ve kterém už byl můj otec, moje matka…“ odmlčel se. Zoni Weisz se snažil spolknout slzy. Do ticha zazněl potlesk, zúčastněné publikum se ho snažilo podpořit.
„… Můj bratříček a sestřička. Hned jsem věděl, kde moje rodina je – otec pověsil modrý kabát mé sestry na mříže jejich dobytčího vagónu. Okamžitě jsem ho poznal. Byl to modrý kabát z jemné látky, a ještě dnes, když zavřu oči, cítím, jak byl krásně měkký. Také my jsme se měli k transportu připojit. S pomocí dobrého policisty, pravděpodobně člena odbojové organizace, se nám povedlo deportaci uniknout. V posledním okamžiku, kdy jsme se viděli, zakřičel můj otec plný zoufalství na mou tetu: »Muslo, Muslo, dávej na mého syna dobrý pozor!« To bylo naposledy, kdy jsem své milované spatřil. Tento obraz se mi vryl do paměti, dámy a pánové. Byl jsem sám, jako sedmileté dítě jsem ztratil všechno.“
Tato srdcervoucí slova jen jaksi podtrhla fádnost a povrchnost projevů přítomných politiků. Ačkoli každý z nich přísahal, že je úkolem Německa chránit Romy kdekoli na světě, zamezovat jejich diskriminaci a podporovat jejich práva, každý z nich také mlčky přihlíží nelidským deportacím, které ve velké míře postihují právě romské uprchlíky, žijící v Německu i přes dvacet let. Tak byla například z oficiálních televizních záběrů vystřižena chvíle těsně po projevu spolkové kancléřky, kdy jeden z romských aktivistů z publika upozornil Angelu Merklovou na skutečnost, že i pro deportované Romy, kteří si nepřáli nic jiného než povolení zůstat v Německu, platí první článek německé ústavy o nedotknutelnosti lidské důstojnosti.
Pozornosti médií unikl také otevřený dopis, který kancléřce po přesunu k památníku těsně před jejím odchodem vtiskl do ruky Kenan Emini, předseda sdružení Roma Center Göttingen. Toto sdružení vede kampaň za právo romských uprchlíků zůstat v Německu s názvem „alle bleiben!“, tedy „všichni zůstaneme!“. V tomto dopise, přístupném na stránkách kampaně, je Angela Merklová upozorněna na skutečnost, že v zemích, které Romové opouští, „částečně panují poměry, které připomínají situaci Romů na začátku nacistické vlády“. Například rasismus v Kosovu, Srbsku a Černé Hoře je popsán jako natolik rozšířený, že „ohrožuje samotnou existenci Romů. Romové jen sotva nachází stálé pracovní místo, nemají přístup ke vzdělání, státní podpoře ani ke zdravotnictví.“ Závěr dopisu je kritický: „Přesto jsou Romové momentálně měsíc co měsíc do těchto zemí deportováni.“
Že se nejedná o ojedinělý názor několika aktivistů, potvrzuje například i jednání bývalého ministra pro poštu a telekomunikaci a bývalého zvláštního zástupce Evropské unie v Bosně a Hercegovině, profesora Schwarze-Schillinga. Ten na protest proti deportacím romských uprchlíků celou ceremonii bojkotoval. Ve svém tiskovém prohlášení sice vřele přivítal, že si Německo díky památníku připomíná svou historickou zodpovědnost, velmi ho ale pobuřuje, že z toho v denním životě nevyvodilo důsledky. „Zde politika opět selhala,“ zní jeho poslední věta.
Hlubší pohled
Jsou tedy všechny přísliby boje za práva Romů, které v den slavnostního odhalení památníku romským obětem nacismu zazněly z úst nejvýznamnějších německých politiků, prázdnými slovy? Jistě nikoli, o tom konec konců svědčí i samotný pomník. Věrohodné vysvětlení tohoto zdánlivého rozporu německé politiky ve vztahu k Romům nabízí nově vydaná publikace německého novináře Norberta Mappes-Niedieka s německým názvem „Chudáci Romové, zlí Cikáni“. Tento expert na oblast východní a jihovýchodní Evropy po podrobné analýze životních poměrů Romů a jednání západoevropských politiků došel k lehce jízlivému názoru – jakmile je řeč o Romech žijících za hranicemi Německa, mluví se o nich tradičně jako o „chudácích“, trpících diskriminací. Jen co se ale Romové objeví v západních velkoměstech, stávají se hrozbou, „zlými Cikáni“, kterých je lepší se opět co nejrychleji zbavit. Jak říká autor této provokativní knižní novinky, oba pohledy jsou příliš povrchní a opomíjí opravdové příčiny problémů.
Spolková republika, přeživší holocaustu a jejich blízcí, ale i Romové v celé Evropě se 24. října 2012 dočkali velmi důležitého pomníku. Pomníku, jehož hloubka se zdá být nekonečná. Slavnostní projevy byly proneseny, první květina byla položena, také minuta ticha za romské oběti holocaustu byla uctěna. Z této významné události je stále možné se radovat, příklad by si z ní koneckonců mohla vzít i česká politická reprezentace. Zároveň si nelze přát víc, než aby se politici v Německu pokusili o hlubší pohled. A to nejen do temné vody nového památníku, ale také na problémy, kterým Romové v současnosti čelí na mnohých místech světa a za něž dle prohlášení Angely Merklové nese zodpovědnost i Německo.
