Zastřel si svého Roma: Na okraj usnesení státního zástupce v tanvaldském případu

Státní zastupitelství vyneslo první verdikt v jednom z mnoha trestních případů
za posledního půl roku, jejichž oběťmi byli Romové. Závěry ale vzbuzují pochyby
o nezaujatosti vyšetřování.

Během posledního půl roku došlo v České republice k nejméně pěti násilným úmrtím
Romů za zatím nevyjasněných okolností. Loňského prosince zemřel po policejním
zásahu ve svém bytě v Děčíně muž, jenž trpěl těžkou formou schizofrenie. Nový
rok začal zastřelením Ladislava Tatára a postřelením jeho bratra Patrika v
Tanvaldu. Další obětí byla bezdomovkyně, kterou v lednu na pražském Jarově
zkopal a ubil k smrti místní mladík. Koncem dubna ve slezské Chotěbuzi zastřelil
místní muž otce dvou dětí šípem z kuše. Ľudovít Kašpar, otec tří dětí a zatím
poslední oběť, zemřel začátkem května ve věku třiatřiceti let po zásahu místních
policistů v Kynšperku nad Ohří.

V tak krátké době nelze považovat nezvykle vysoký počet násilně zemřelých Romů
za náhodný. Šluknovské a břeclavské protiromské demonstrace vyhrotily atmosféru
ve společnosti, která bere domnělou spravedlnost do svých rukou, toleruje
nesnášenlivost vůči Romům a k pachatelům trestných činů, jejichž obětí je Rom,
je naopak shovívavá.

Tyto události jsou průvodním jevem sílících projevů xenofobie a rasismu v
celé Evropě, deptané krizí a nejistými vyhlídkami do budoucnosti. Ochota
postavit se jim na odpor je u nás chabá – demonstrace, kterou iniciativa
Nenávist není řešení uspořádala 23. června v Sokolově jako výzvu k řádnému
objasnění smrti Ľudovíta Kašpara, skončila naprostým debaklem, za neúčasti
veřejnosti, médií i většiny samotných Romů.

Z uvedených případů známe zatím výsledky vyšetřování pouze z Tanvaldu a rovnou
je nutno říci, že dojem z nich je minimálně rozpačitý. Liberecká pobočka
Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem vydala dne 7. června
usnesení, kterým se odkládá věc pro podezření ze spáchání zločinu těžké újmy na
zdraví s následkem smrti, jehož se 1. ledna údajně dopustil Jan Sieber, když z
legálně držené zbraně zastřelil Ladislava Tatára ml. a postřelil jeho bratra
Patrika.

Státní zástupce rozhodl, že se nejednalo o trestný čin, ale o nutnou obranu.
Bohužel odůvodnění usnesení vzbuzuje podezření z účelové manipulace s fakty ve
prospěch střelce. A možná jde přímo o návod, jak beztrestně zabíjet Romy.

Důkazy a „důkazy“

Závěry státního zástupce jsou v rozporu s důkazy, zjištěnými fakty i svědeckými
výpověďmi. Posuďme sami. Očitý svědek, Nerom Petr Prouza, o jehož výpověď se
státní zástupce opírá, nejprve uvedl, že podezřelý Jan Sieber a zastřelený
Ladislav Tatár ml. při slovní výměně stáli čelem proti sobě, zápasili na zemi a
teprve pak zazněly tři výstřely. Posléze sice upravil výpověď ve smyslu, že muži
stáli čelem proti sobě, ale kdo koho porazil, nebyl schopný určit, a nakonec po
„upřesňujících“ dotazech uvedl, že pouze muže viděl, jak padají a perou se, a
nikoliv ve chvíli, kdy stáli proti sobě.

Žádná verze výpovědi nicméně nepodporuje závěr založený na Sieberově verzi,
že se jednalo o nutnou obranu, protože útok byl veden zákeřně zezadu. Sehrál na
změnách svědkovy výpovědi roli přímý nátlak, nebo jen obava, že když se postaví
na stranu Romů, bude militantní částí majority považován za „zrádce rasy“?

Státní zástupce, aniž by se jakkoliv s rozpory v Prouzově výpovědi vyrovnal, bez
výhrad přijímá verzi Jana Siebera. Opírá se o krvavé zranění na hlavě Jana
Siebera, které údajně mohlo vzniknout pouze ranou zezadu, a nůž nalezený na
místě činu, na jehož rukojeti byly zjištěny stopy DNA (ne daktyloskopické)
patřící Ladislavu Tatárovi ml.

Zranění je ale podle lékařské zprávy na spánku nad levým ušním boltcem,
nikoli na zadní straně hlavy, a tudíž mohlo být způsobeno zrovna tak při čelním
útoku, kdy napadený reflexivně uhýbá před úderem. Na údajně použitém noži nejsou
přes intenzivní krvácení žádné stopy krve a navíc se podle znaleckého posudku na
jeho rukojeti nacházejí stopy DNA nejméně tří osob.

Další nesrovnalost se týká zranění bratra zastřeleného. Propouštěcí zpráva z
nemocnice potvrzuje, že poškozený Patrik Tatár byl zraněn při dolním
mezižeberním oblouku a v zadní části vpravo lehce nad úrovní pupku. Závěr
státního zástupce, že střela směřovala z pohledu zasaženého doprava a nahoru,
neodpovídá místům poranění, a naopak se potvrzují slova Patrika Tatára, že na
něj podezřelý namířil zblízka pistoli, když u bratra klečel.

Lze se také ptát, proč podezřelý nestřílel ani jednou na nohy útočníka, jde
-li evidentně o zkušeného střelce, který si musel být vědom účinnosti střelby na
odražení útoku vedeného pěstmi nebo kopy. Navíc z pozice vleže mohl nohy Patrika
i Ladislava Tatára snadno zasáhnout.

Další pochybnosti vyvolává to, co je v usnesení opominuto. Chybí konkrétní výčet
zbraní, které měl Jan Sieber po příjezdu policie u sebe. Pokud byl mezi nimi
obranný sprej či elektrický paralyzér, je tvrzení o nutné obraně použitím
střelné zbraně neudržitelné.

Dvojí metr

Zarážející je také, že ačkoli jsou v případě poškozeného zvažovány všechny
negativní poznatky, včetně záznamů ze školy o impulsivním chování, Sieberovy dva
tresty z minulosti jsou bagatelizovány. Přitom je jinak standardní praxí v
případě dalšího trestního stíhání uvést, pro jaký konkrétní čin byl podezřelý
odsouzen, byť se jinak pro civilní účely považuje trest za zahlazený. Místo toho
je pouze uvedeno, že se nedopustil žádného přestupku v posledních pěti letech.

Jan Sieber má v Tanvaldu pověst neústupného člověka, který podezřívá místní Romy
z krádeží svého majetku a který je připraven při konfrontaci s nimi použít
zbraně. Dle otce poškozených mimo jiné střílel vzduchovkou po romských
patnáctiletých klucích, když kolem jeho pozemku jezdili na motocyklu. Tyto
skutečnosti by za normálních okolností vedly k vypracování
psychologicko-psychiatrického posudku, který by objasnil, zda by podezřelý byl
či nebyl schopný použít zbraně i v neadekvátní situaci.

Zmocněnec poškozených podal proti usnesení stížnost, zatím však bezvýsledně. A
tak se na otázky typu „Jak daleko sahá naše ochota smiřovat se s převládajícími
rasovými předsudky a tolerovat nejrůznější formy diskriminace?“ či „Můžeme věřit
policii, justici a státu vůbec?“ nabízí spíše pesimistická odpověď.. Nepustit
případ k soudu, zahrát ho do autu už ve fázi přípravného řízení, se bohužel
stalo obvyklou praxí manipulátorů s trestním řízením – viz např. případ Čunek.

Text jsme převzali s laskavým souhlasem autora z časopisu A2