Blog Julia Zajace o neochotě Čechů zabývat se svou temnou minulostí

Před několika dny se český vicepremiér a předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek setkal se zástupci sudetských Němců a uctil památku věncem. Takto to alespoň popisují média. Kdybych nevěděl nic o historii, pravděpodobně bych krok Bělobrádka chápal tak, že pokládá věnec pouze nuceně odsunutým, vyhoštěným, nikoli zavražděným lidem. Tzv. “divoký odsun“ byl velmi krutý. Provázelo ho znásilňování a vraždění.

Pan Peter Klepsch, který byl účastníkem spolu s několika tisíci německými muži tzv. pochodu smrti do Postoloprt, pro Idnes.cz vzpomínal na bičování a zastřelení pěti německých chlapců ve věku 12 až 13 let. Jejich rodiče se na to museli dívat…

Ale i přes běsnění davu se někteří zachovali jako lidé. Např. vychovatel pan Přemysl Pitter, který bral německé děti do svých ozdravoven, které vybudoval pro děti vracející se z koncentračních táborů.

Myslím si, že Češi si neradi přiznávají svojí temnou minulost. Dokonce ani po sedmdesáti letech se nedovedeme shodnout na počtu obětí sudetských Němců. Jak tu bývá zvykem, společnost se většinou rozdělí na dva tábory. V případě položení věnce na ty, kteří tvrdí, že zavraždění nevinní Němci byli bohužel obětí poválečné pomsty a na ty, kteří s věncem (nikoli omluvou) souhlasí.

Nedávno jsem četl knihu Paula Polanského Tábor smrti Lety. Tomuto badateli velmi děkuji za jeho trpělivost k odhalení pravdy o táboře v Letech, který spravovali čeští četníci. (tento fakt přiznal veřejně ve svém projevu Václav Havel) Mučili v něm a zabíjeli převážně Romy. Posílali je do Osvětimi. Nutili je k otrocké práci, za kterou dostala zaplaceno správa tábora. Dle přeživších Romy mučili hladem, mrazem, někdy je jen tak umlátili k smrti, děti topili v rybníku, nebo v sudu s dešťovou vodou.

Paní Barbara Richterová, která Lety přežila a další 4 koncentrační tábory včetně Buchenwaldu i Osvětimi, vyprávěla stejně jako pan Klepsch o vraždách dětí před zraky jejich rodičů. Podle ní byly Lety horší, než Osvětim. Tato paní měla i po padesáti letech strach o Letech vypovídat. Konkrétně strach ze státní moci i z té demokratické. Její výpověď si můžete přečíst právě v Polanského knize.

Pan Polansky měl se svým záměrem -zveřejnit náhodně nalezené záznamy o táboře v Letech veliké problémy ze strany české vlády. V ČR ho dokonce kvůli pravdě několikrát sledovala policie. Podotýkám, že se tak dělo po roce 1989. Nicméně komunisty skrytá pravda se více než hodila i politikům v 90. letech. Ještě dnes v české společnosti převládají názory na Lety založené na komunistickém pokřivení pravdy o tyfu, počtu mrtvých a národnosti správců tábora.

Hlavní bod zamaskování toho co se v Letech stalo, byl a dodnes je vepřín. V roce 1995 Polansky upozorňoval, že vepřínem na místě bývalého tábora ČR neplní Helsinské dohody. V té době měl na starosti památník v Letech ministr Igor Němec. Polansky mu osobně sdělil kritiku ukazatelů a přístupových cest k táboru. Němec mu odvětil údajně toto: „Jestli Cikáni chtějí cedule a příjezdovou cestu, ať si je zaplatí ze svého.“

Názor tehdejšího ministra Němce sdílí dle mého odhadu většina občanů ČR. Příčinou toho může být neinformovanost, nezájem, nebo nenávist.

Za tábor v Letech u Písku byl odsouzen pouze jeden četník důtkou. Paul Polansky byl zděšen svým objevem, byl zděšen z toho, jak může některý národ vraždit své vlastní lidi, ale později pochopil, že Romové pro většinu Čechů Češi nejsou a nikdy nebyli.

Jsem si jist, že budu některými pranýřován kvůli tomu, že jsem si dovolil kritizovat český národ za vyrovnávání se s temnou minulostí. Pravda je ale jen jedna a vepřín na místech jako jsou Lidice, nebo Terezín, by jistě dlouho nevydržel.