Jednadvacetiletá Anna Siváková se narodila a vyrostla v Chanově. Po vychození tamní základní školy se na rozdíl od mnoha spolužáků rozhodla pro pokračování a vystudovala střední školu se zaměřením na sociální práci v Mostě. Sama říká, že to vždy nebylo jednoduché – ať už kvůli obavám rodiny, tak kvůli stigmatu prostředí, ze kterého pochází. Spolužáci na střední škole i učitelé jí však vždy byli velkou oporou. Dnes pracuje v Domě romské kultury v Chanově jako terénní sociální pracovnice a chystá se na přijímačky na vysokou školu.
Anna vychodila základní školu situovanou přímo uprostřed sídliště Chanov několik kilometrů za Mostem. Už ve škole měla řadu koníčků a snažila se dělat věci navíc. Věnovala se například tradičnímu romskému tanci, se kterým také spolu s dětskou taneční skupinou Sam Roma sam objížděla za podpory školy Česko, psala také do dětského časopisu Romano voďori a docházela pravidelně do chanovského komunitního centra. To podle jejích slov sehrálo v jejím životě klíčovou roli. Přestože patřila mezi úspěšné žačky, začala mít v pozdějších ročnících problémy s českým jazykem. I když jí pomáhaly starší sestry, bylo to právě komunitní centrum, kam Anna začala chodit na systematické doučování. „V komunitním centru byli prostě lidi, kteří se o mě starali a když jsem něčemu nerozuměla, pořádně mi to vysvětlili a do té hlavy mi to vtloukli,“ vzpomíná s nadhledem.
Rozhodný moment
Touha po dalším vzdělávání se v Anně podle jejích slov probudila při setkání s Ivetou Millerovou, taktéž rodačkou z Chanova, která zřejmě jako první tamní žena vystudovala vysokou školu a následně se věnovala vzdělávání chanovských dětí a rozvoji tamní komunity. Její příběh Annu inspiroval a chtěla být jako ona. „Nechtěla jsem zůstat celý život na dávkách, ale pracovat. Myslím, že to v sobě má každý člověk, ale musí to v něm někdo probudit,“ říká Anna.
Člověk se v demotivovaném prostředí, kterým Chanov pro řadu jeho obyvatel bezesporu je, cítí bez jakékoliv perspektivy. „Spolužáci a kamarádi nevěřili, že to dodělám. Holky, se kterými jsem tančila v souboru, mě ale podporovaly. Ostatní vrstevníci se mi smáli: ‘Ty to stejně nedoděláš! Vykašli se na to!’ Ale já jsem si prostě řekla, že to chci dokázat,“ dodává rozhodně. O to víc je podle mnohých důležitá podpora v rodině. Není však samozřejmostí, protože rodiče mají mnohdy o své děti pro někoho až iracionální obavy týkající se nepřátelského prostředí nebo nástrah daleko od blízkých. Jak Anna říká, podporu u svých nejbližších našla. Maminka byla přesvědčená o tom, že dcera přechod do jiného prostředí zvládne a k podání přihlášky ji pobízela. Naopak tatínek měl o dceru strach. „Taťkovi se to zpočátku moc nelíbilo, bál se, že otěhotním,“ směje se. Mamince a sestrám se ho však podařilo zpracovat.
První neromští kamarádi
„Hodně jsem se bála, že jim nebudu rozumět a bála jsem se odtažitosti,“ popisuje své obavy z prvního dne v nové škole Anna. Jak říká, neměla do té doby žádné neromské kamarády. Všechny její sociální kontakty se odehrávaly v rámci romského sídliště. „Do školy jsme nastupovaly tři Romky, všechny jsme byly kamarádky. Ty ale ze školy po půlroce odešly,“ říká. Zatímco Anna se po příjezdu domů z učení věnovala dále studiu, aby přechod na střední školu zvládla, spolužačky dávaly podle jejích slov přednost zábavě venku, a to se jim vymstilo.
Závažnější problémy se spolužáky kvůli svému romskému původu Anna neměla. „Naopak jsem měla docela sebevědomí. Říkala jsem si, že jsem z Chanova a že to prostě zvládnu, že na to mám. Chtěla jsem to dokázat. Proto mi vůbec nedělalo problém říct na plnou pusu, odkud jsem,“ říká. Zmiňuje ale, že se stávalo, že měli spolužáci narážky na obyvatele sídliště, které se jí dotýkaly. „Občas jsem musela poslouchat řeči o tom, jak se v Chanově oblíkáme. Na to jsem jim vždycky říkala, že jsme přece jako oni. Že nenosíme žádné dlouhé sukně a luky a šípy za opaskem,“ směje se. Dodává ale jedním dechem, že jim to nezazlívá, spíše šlo podle ní o nevědomost, než o záměr jí ublížit. Jiná prý občas byla situace mimo třídu, kde se sem tam s nepochopením a předsudky setkávala: „Jednou, když jsme přecházeli do jiné učebny, začal některý ze studentů z jiné třídy počítat Romy v naší třídě s tím, že si tu brzy budeme moct založit úřad. To mi přišlo strašné. Ale já takové věci hážu za hlavu,“ říká a doplňuje, že se jí tehdy zastali její neromští spolužáci.
Podpora okolí je klíčová
„Někteří romští rodiče svým dětem říkají, že z nich stejně nic nebude a škola nemá smysl. Myslím, že by právě oni měli přístup změnit. Měli by motivovat své děti k tomu, aby se měly líp,“ vysvětluje Anna. Rodiče podle ní často ve vzdělání svých dětí perspektivu nevidí, protože se domnívají, že kvůli předsudkům práci beztak nenajdou. „Je to hlavně o tom jedinci. Jestli má vůli a chuť to dokázat, tak to dokáže. Stejně důležitá je ale podpora jeho okolí. Bez té to bohužel moc nejde,“ dodává.
Důležitá podle Anny je ale také podpora ze strany většinové společnosti. To, že bude romské děti konfrontovat se svými předsudky, je může zlomit a jejich touhu po tom se někam posunout, pošlapat. Právě v jejím případě podpora ze strany učitelů a spolužáků, kteří ji přijali mezi sebe, byla jedním z důvodů, proč do školy chodila ráda a snažila se být úspěšná. „A co bych vzkázala romským dětem, jako jsem byla já? Aby si už na základce uvědomily, že za to, že to zkusí, nic nedají. Naopak se jim může žít líp a nebudou muset strávit život na dávkách,“ uzavírá.
Převzato z www.hatefree.cz
