Časopis Zvoní!: Dobře víme, jak se ve škole cítí mentálně zaostalé děti

Paragraf 16 novely školského zákona by se měl vyučovat na právnických
fakultách jako učebnicový příklad toho, jak vytvořit zákon ohybatelný pro každou
příležitost. Upozorňuje na to na svých stránkách také

organizace Člověk v tísni prostřednictvím článku, který vyšel v

časopise Zvoní.

Poslanci v těchto dnech projednávají novelu školského zákona. Zásadní změnou,
kterou přináší, je způsob posuzování toho, jak přistupovat k dětem, které mají
při výuce nějaké zvláštní potřeby. Je jím takzvaný systém podpůrných opatření.
Zdravotně nebo mentálně hendikepované děti ani děti ohrožené sociálním
vyloučením by podle něj neměly být primárně posuzovány podle diagnóz lékařských
a poradenských zařízení, ale podle toho, jakou potřebují podporu, aby se mohly
vzdělávat, jak nejlépe to dokážou.

To je jednoznačně velký krok dobrým směrem. O to překvapivější bylo, když se
těsně před schválením zákona vládou do druhého odstavce paragrafu 16 mezi
ostatní podpůrná opatření dostává písmeno “i“, v kruzích odborníků, kteří
přípravu novely pozorně sledovali, familiárně nazývané jako “íčko“.

Nevyzpytatelné “íčko“

Toto ustanovení do soupisu podpůrných opatření přináší nečekanou inovaci:
zařazení dítěte, žáka nebo studenta do speciální školy nebo třídy. To přináší
hned dva problémy. Prvním je paradox, kdy se do kategorie opatření, která mají
zajistit, aby nedocházelo ke zbytečnému přesunu dětí z běžných škol do škol
praktických (dříve zvláštních), připojí jako podpůrné opatření samotné přeřazení
dítěte.

Druhým je dopad, který to může mít na středně a těžce zdravotně postižené
děti. Jak totiž náměstek ministra školství Petr Mlsna ubezpečil diváky ČT, bude
tento krok využíván až jako poslední. Ostatní podpůrná opatření uvedená v
seznamu před ním mají zákonnou prioritu. Plánují snad úředníci posílat všechny
děti do běžných škol a teprve až selže individuální plán, asistent pedagoga i
úpravy školního prostředí, budou moci přestoupit do speciální školy? Pro těžce
hendikepované děti, které speciální školy opravdu potřebují, je to jistě dobrá
zpráva. A jak si poradit s další legislativní záludností? Podpůrná opatření má
poskytovat škola, ale učitel nemůže „dojít s žákem do poradny“ a podnět k
poradenskému vyšetření může škola dát ze zákona pouze ve výjimečných případech.
Jak to tedy škola udělá?

Opatření určená ke kompenzaci znevýhodnění mají dětem sloužit bez ohledu na
to, zda se vzdělávají v běžné, praktické nebo speciální škole. Zmíněné íčko je
nesmyslné a nepochopitelné, i kdybychom chtěli věřit tomu, že ho tam úředníci
přidali, aby se omezilo přeřazování zanedbaných dětí do praktických škol – vždyť
je přeci až na konci seznamu. Nabízí se i druhá interpretace, že je tam právě
proto, aby takové přeřazení mělo podporu v zákoně. Zdá se to přitažené za vlasy?

Podle poslední statistiky je v praktických školách stále 28% romských dětí a
školský ombudsman Eduard Zeman se v rozhovoru s novinářem Martinem Veselovským
nechal slyšet, že: „umísťování dětí na základě jazykové nevybavenosti do
praktických škol je logické.“ Je podle něj na místě zařadit žáka, který neumí
dobře česky do nějakého jiného, ne zcela běžného systému. Uznává, že jazyková
nevybavenost sice neznamená nižší inteligenci, ale komplikuje podle něj běžnou
docházku. Pokud z úst představitelů školského systému zaznívají podobné názory,
je tento druhý výklad “íčka“ nutné brát vážně. Nahrává tomu i znalost poměrů v
lokalitách, kde žijí děti ohrožené sociálním vyloučením.

Inkluze pro vyvolené

A také další problematické místo v paragrafu 16. V § 16a se píše, že:
„Posouzení mentálního postižení dítěte nebo žáka pro účely tohoto zákona vždy
vychází z hodnocení rozumových a adaptivních schopností dítěte nebo žáka v
souvislostech jeho vývoje a jeho sociálního a kulturního prostředí.“ Podobná
formulace se v připravované novele objevila už v létě na jiném místě, aby po
kritice organizací zabývajících se vzděláváním zmizela a zakotvila v
„šestnáctce“.

Můžeme si představit optimistickou verzi, ve které tato formulace znamená
skvělou zprávu. Zanedbané děti, které se mohou někdy projevovat až jako mentálně
hendikepované, dostanou příležitost vzdělávat se v běžné škole, čímž se jim
přiblíží možnost dohnat ostatní i naděje získat v budoucnu lepší zaměstnání a
uspět v dalším životě, protože v poradnách přece přihlédnou k jejich rodinnému
zázemí, díky kterému mohou být v některých oblastech slabší.

Jen nesmíme zároveň pustit ke slovu známá klišé jako „Romové jsou
nevzdělatelní a o vzdělání nestojí“, nebo “mentálně hendikepované děti a děti,
které nestačí ostatním, nebudou moci zažít v běžné škole úspěch“. To zaznívá
nejen v komentářích na internetu, podobné sterotypy bohužel slýcháváme i od
některých učitelů. Ani ten sebelepší soupis podpůrných opatření nepřinese do
škol zlepšení, pokud nedojde zároveň ke změně toho, jak vnímáme děti, které mají
nějaký hendikep.

Samozřejmě je ve školách i řada pedagogů, kteří se v současných podmínkách
snaží děti skutečně podporovat. Jim samotným pro jejich práci ale jakákoli
podpora chybí. A nedá jim ji ani připravovaná novela, když s koncepční změnou
nepůjde ruku v ruce i financování. Tomu ale zatím nic nenasvědčuje. Na otázku
financování kroků, které novela přináší, totiž nedokázal ministr Chládek při
prvním čtení zákona v Poslanecké sněmovně odpovědět. Kde není společenská
poptávka a ohlas získávají výše zmíněné výroky, těžko se budou politici snažit o
změnu.

Vyhlídky do budoucna? Spíše pesimistické …

Otázka však ani tak nezní, do jaké míry brát při přípravě legislativy v potaz
zkušenosti z praxe, nálady ve společnosti a zažité stereotypy. Tou otázkou
daleko spíš je, zda může školský zákon zavádět novou metodu v diagnostice dětí a
určovat míru jejich mentálního postižení. Měla by mít školská poradenská
zařízení možnost „onálepkovat“ děti, které se pohybují v inteligenčních testech
v rozmezí 70 – 90 bodů jako mentálně hendikepované? Zvlášť když na neutěšený
stav školských poraden upozorňuje ministerský dokument Strategie vzdělávací
politiky v ČR do roku 2020, kde se píše, že poradny pomáhají udržovat
selektivitu vzdělávacího systému místo, aby dětem umožňovaly kompenzovat jejich
znevýhodnění.

Vyhlídky těchto dětí jsou v současné situaci tedy spíše pesimistické.
Formulace toho, že posouzení mentálního postižení vždy vychází z hodnocení
„rozumových a adaptivních schopností … v souvislostech jeho vývoje a jeho
sociálního a kulturního prostředí“, se totiž dá vykládat dostatečně široce.
Záleží pouze na tom, jestli chceme takové děti do běžné základní školy pustit,
nebo ne.

Článek vyšel v

časopise Zvoní.