Kdo se stane největším hrdinou, který bojoval proti bezpráví,
nespravedlnosti, neférovému jednání? Lidé mohou hlasovat v anktetě Hrdinou může být každý na hrdinou.cz. Server Romea.cz představuje jednoho z nominovaných, Jozefa Mikera.
Jozef Miker: Nenávist není řešení
V zemi jsou obrovské nepokoje,
nesnášenlivost se šíří jako zákeřný virus a ve volbách jasně zvítězila
radikální pravice. Romové se mačkají ve vlacích do táborů smrti, nacisti
berou děti rodičům a ze stran se ozývá: "Cikáni do plynu!" To je smutná část
evropské historie a také noční můra, která straší romského aktivistu Jozefa
Mikera ze severočeské Krupky. Stále ale věří, že se lidstvo poučí.
Prvopočátky aktivistické činnosti u Mikera
sahají dvě desítky let zpátky. "Když začali fašisti znovu vystrkovat růžky a
pochodovali Teplicemi, věděl jsem, že takhle to nechat nemůžu," vzpomíná
muž, který má zálibu v historii. Od té doby mu začaly chodit členské nabídky
do různých romských politických stran a iniciativ. Brzy ale poznal, že s
žádnou z nich nechce mít nic společného. "Šlo jim jen o vlastní prospěch,
nikoliv o zájmy romských komunit," vysvětluje. A tak s kamarádem Mírou
Brožem založili iniciativy vlastní – Nenávist není řešení a Konexe.
Vlna nenávisti se zvedá
Působení organizací hodnotí Miker zatím
kladně. Snaží se pomáhat romským rodinám, které jsou na úplném dně. Romům z
Krupky se to ale moc nelíbí, myslí si, že by se měl Miker starat jen o ně a
pochopení nenašel ani v rodině. "Mám tři malé děti, jsem v invalidním
důchodu, takže peněz moc nemáme. Doma pořád slyším, že by měli spíš druzí
pomáhat nám," říká.
V Krupce podle všeho život není nejsnazší.
Většina lidí nemá práci ani slibné vyhlídky. "Někteří jsou na pracáku a
dělají na černo. Není ale rozdíl v tom, jestli jsou bílí nebo černí,"
upozorňuje aktivista. On sám pracoval celý život jako horník, než ho skolila
Brechtěrevova nemoc. V hornictví navázal na stopy svého otce, který se kvůli
práci přestěhoval ze Slovenska s rodinou i s tehdy třináctiletým Jozefem na
Teplicko.
V roce 2011 protiromskou nenávist posílilo
několik extrémistických demonstrací převážně ve Šluknovském výběžku. Takřka
všechny neonacistické pochody jezdí Miker blokovat, jeden však přijel za ním
přímo do Krupky. Ačkoliv starosta demonstraci zakázal, soud ji povolil. Za
Mikerem proti neonacistům stály ten den řady lidí a čekaly, co řekne.
"Policisté nás vyzvali, abychom ustoupili, ale já nechodím na demonstrace,
abych se schovával. Je lepší mít rozbitou hlavu a zachovat si svou hrdost,
než ji sklopit k zemi a ustoupit fašistům," stojí si za svým Miker. A slova
nevolí náhodně. Extrémisty hozená dlažební kostka na jedné z blokád mu na
hlavě zanechala smutnou památku.
Roma nedonutíte sedět doma
Miker se ale v Krupce nestal autoritou jen
na jeden den. Lidé ho tam již z dálky zdraví, děti ho oslovují "strejdo" a
všichni vědí, že co řekne, platí. Zasadil se taky o zvelebení sídliště, nový
chodník nebo nejnověji o lavičky. Dělnická strana totiž přišla s vyhláškou,
která zakázala vysedávání na schodech, na patnících, zkrátka jinde než na
lavičkách. Nutno dodat, že v Krupce není ani jediná. "Roma nikdo nedonutí,
aby seděl doma. To nedokázal ani Hitler. Tak jsem vybojoval aspoň dvě
lavičky," říká aktivista.
Teď má v plánu prosadit dětské hřiště. Právě
do mladé generace totiž vkládá všechny své naděje a věnuje dětem ze sídliště
spoustu času. Vede pro ně fotbalový a rapový kroužek a v plánu jsou ještě
taneční. "Dělám to proto, abych je dostal ze sídliště. Občas nás někam
pozvou třeba na přátelské utkání a kluci přijdou zcela na jiné myšlenky,"
popisuje Miker. Sedmnáctiletí chlapci tak byli s fotbalovým kroužkem poprvé
v Praze, jiné děti se tam poprvé podívaly při příležitosti pochodu Roma
pride. "Na Roma pride jsem zval i jejich rodiče, ale ti se jen zajímali o
to, zda jim zaplatím cestu a co za to dostanou. Za všechno by chtěli peníze,
proto mám podchycené děti. Abych z nich udělal něco lepšího," usměje se Rom.
Špatnou výchovu považuje za jednu ze
stěžejních překážek pro vymanění Romů z bludného kruhu. V Krupce je podle
slov Mikera spousta dětí, které mají jen základní vzdělání, přitom by mohly
jít klidně na gymnázium. Mnohdy je do učení, které je ve stejné budově jako
základní škola, nepouštějí rodiče. Ti často nemají práci, hrají automaty
nebo fetují.
"Snažím se děti převychovávat a vést jinam
než na pracák. Jen vloni jsem jich zpátky do učení dostrkal šest," vypráví
aktivista. Se svými dětmi má plány jasné. Půjdou studovat nebo se vyučí.
Základní školu zatím opustila jen Mikerova dcera z prvního manželství, která
dnes na Islandu studuje mezinárodní právo a ekonomii.
