15. 2. 1998 zemřela Helena Biháriová, jedna z prvních obětí porevolučních rasových vražd

15. únor je tragickým výročím jednoho z případů série "romských vražd", které se v porevoluční česko-slovenské společnosti 90. let objevily jako novodobý "fenomén".

Helena Biháriová, matka čtyř dětí, se tehdy, v roce 1998, po setkání s opilými klatovskými mladíky Jiřím Neffem a Petrem Klazarem utopila v rozvodněném Labi, do něhož ji dvojice sympatizantů hnutí skinheads po předchozí verbální a fyzické agresi zahnala.

Ženu volající o pomoc se pokusila zachránit novinářka Eliška Pilařová, Heleně Biháriové, která byla neplavkyně, však už pomoci nedokázala. Tělo utonulé se našlo až dva dny poté. Zachránkyně skončila v nemocnici s podchlazením, později byla vyznamenána za statečnost tehdejším prezidentem Václavem Havlem.

Případ Heleny Biháriové je mimo jiné též hořkým dokumentem tehdejší bezzubosti porevoluční justice, která si s rasově motivovanými vraždami neuměla adekvátně "poradit".

Na rozdíl od případu Tibora Danihela, Roma, který se v roce 1993 taktéž utopil v řece po předchozí štvanici skinheads a jehož skon byl, byť po neúměrně dlouhé době a jen díky enormní snaze zainteresovaných aktivistů, českým soudnictvím nakonec kvalifikován jako vražda, zůstala smrt Biháriové trestně kvalifikována pouze jako vydírání s následkem smrti a výtržnictví.

Přestože psychologové i trestní rejstříky pachatelů potvrdily předchozí konflikty s Romy i kriminální minulost obviněných, na prokázání rasového motivu to podle soudu nestačilo. Pachatel Jiří Neffe byl odsouzen za vydírání s následkem smrti na osm a půl roku odnětí svobody, Petr Klazar byl odsouzen za výtržnictví na 15 měsíců odnětí svobody.

Jak je tomu v české společnosti zvykem, záhy se začaly šířit "zaručeně ověřené" informace o vadném morálním profilu oběti; poskytovala prý sexuální služby, její děti byly v kojeneckém ústavu, její druh měl problémy s gamblerstvím a podobně. Jako by "škraloup" na představě o řádném životě nějak ospravedlňoval útok samotný - mnozí se spokojili s nepodloženými pomluvami s tím, že je "zase o jednoho kriminálníka méně". (podobně se ostatně část české společnosti zachovala po vraždě Tibora Danihela, když se začala šířit pomluva, že se oběť de facto utopila sama poté, co se nadýchala Toluenu.)

„Stále platí základní poselství, které karvinský soud vyslal Romům: spravedlností si v této zemi nemůžete být jisti. Vždycky se najde vyšetřovatel, státní zástupce či soudce, který bude podle svého nejlepšího svědomí ochoten považovat surovou vraždu mladé ženy v ledové, divoké vodě za nešťastnou nehodu,“ napsal tehdy v reakci na rozsudky ve vraždách Tibora Danhiela, Heleny Biháriové a Milana Lacka v komentáři pro týdeník Respekt novinář Jindřich Šídlo.

Jedním z mála, kdo byl od začátku přesvědčen, že jde o vraždu s rasovým motivem, byl tehdy čerstvě jmenovaný ministr bez portfeje, Vladimír Mlynář. Svůj odpor k rasismu přišly v den pohřbu Heleny Biháriové vyjádřit na Staroměstské náměstí také zhruba dvě stovky lidí. Sociální akademie také zřídila konto sloužící k podpoře čtyř pozůstalých dětí zavražděné.