Robert Tonelli: Teroristický Islámský stát musí být zničen, na druhou stranu - ne každý muslim je terorista

Robert Tonelli, mladý úspěšný Rom, student politologie, reaguje na anketu serveru Romea.cz Romové a islám. Hovořili jsme s ním na témata: nebezpečí ze strany Islámského státu, pohledu majoritní části společnosti na muslimskou komunitu a situaci syrských uprchlíků v Česku.

Jak vnímáte radikální Islámský stát?

V první řadě mi dovolte, abych zmínil podstatný fakt spojený s Vaší otázkou. „Islámský stát“ (IS) je pouze název radikální teroristické organizace, která má své cíle a poslání. Nejedná se však o skutečný stát, který by se opíral o „suverenitu rovnosti“, tedy o legitimitu „uznaného státu“ ostatními aktéry v mezinárodním systému. Osobně vnímám IS jako velkou možnou hrozbu lidstva. Mám pocit, že tato organizace má dvojitou roli. Role první, která se tváří co by spasitele islámu, a nárokuje si tak náboženskou autoritu nad všemi muslimy s cílem ovládnout onen konkrétní stát a území. Druhá role, co by mocného bojovníka, který se snaží o politický převrat v celosvětovém měřítku. Tedy vytvořit strach, chaos a zastrašit své politické protivníky. Svým jednáním a fanatickými činy chtějí dosáhnout politické změny, a to i v a zahraniční politice. Bohužel IS k těmto krokům využívá bezbranné lidi, kteří se sami stali obětí Islámského státu, což osobně považuji za nepřijatelné. Je potřeba pomoci arabským státům a společně čelit hrozbám a nátlakům této fanatické organizace.

Myslíte si, že i České republice může být bezprostředně ohrožena útoky Islámského státu?

Domnívám se, že ano! Myslím si, že konat musí hlavně bezpečnostní složky, jako je například Bezpečnostní informační služba a Europol. Útok, který se odehrál v Paříži, je vlastně útok na celou Evropskou unii a je na místě, aby k tomu členské země řádně a velmi odpovědně přistupovaly. Na druhou stranu musím konstatovat, že Francie celou situaci dost podcenila. Mám pocit, že redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo si neuvědomovala, do jaké míry může být „svoboda slova“ přípustná. V okamžiku, kdy někdo zesměšňuje a vysmívá se jinému, odlišnému náboženství, bych to možná považoval za politický útok na státy, kde je islám považován za „možnou“ součást politického vládnutí. Islám je univerzální víra a spojuje přibližně jeden a půl miliardy lidí různé barvy pleti, kteří pochází z národů celého světa. Jsem přesvědčen o tom, že vykreslovat karikatury, které zesměšňují Mohameda, není správné. Autoři karikatur musí vědět, kde je morální a etická hranice. Žádná karikatura, která dehonestuje politika nebo představitelé církevní moci, do politiky prostě nepatří!

Je nutno říci, že v Česku žije několik tisíc muslimů, kteří sami neuznávají a odsuzují Islámskou organizaci. Nesouhlasím s názorem, že každý muslim musí být teroristou.. Otázka různorodého náboženství je velmi složitá a těžká. Přesto všechno si myslím, že Česko musí být ve střehu, dokud radikální hnutí Islámský stát nebude zničeno a pokořeno.

Změní se společenský postoj k muslimské komunitě v Česku?

Jsem přesvědčený, že ano. Myslím si, že změnu pocítí celá Evropa, kde mimo jiné tato komunita žije.

Muslimové budou společensky vnímáni jako Romové, budou částečně diskriminováni, společensky hanobeni a pro společnost budou kulturně a společensky nepřijatelní. Bude na ně pohlíženo, jako na možné potencionální teroristy a společenské klima se velmi radikálně a prudce změní. Již dneska máme petici s názvem „Islám v ČR nechceme“, kterou podepsalo více jak sto tisíc lidí. To je důkazem, že společenská nálada v Česku není příliš přívětivá k muslimské komunitě. Xenofobní postoj majority a určitá neznalost této skupiny, přilívá olej do už tak velmi rozpáleného kotle.

Jsme dokonce svědky toho, kdy někteří političtí představitelé úmyslně manipulují s veřejností s cílem ovlivnit veřejné mínění o této komunitě. Vnímám to jako lacinou snahu získat politické body. Je zřejmé, že populismus jako určitý nástroj k dosažení politického cíle, se více či méně stává součástí demokratického systému a ničí tak skutečnou demokracii, která je položena na společenských hodnotách a principech této společnosti. Myslím, že společenská nevraživost vůči Romům, je stejná jako teroristický útok. Takovou situaci je třeba změnit.

Souhlasíte, aby Česko přijalo několik tisíc syrských uprchlíků?

To je otázka velmi složitá a neexistuje na ní jednoduchá odpověď. Pokud se mně ptáte na závazek, který ČR přijala v poskytnutí humanitární pomoci 15 dětem a jejich rodinám, pak jednoznačně říkám ano! Jedná se o děti a rodiny, které potřebují lékařskou pomoc a tady není o čem diskutovat. Syrští uprchlíci jsou obětmi války, humanitární pomoc je tedy na místě. Spíše mě zaráží diskuze nad podmínkou přijmout pouze křesťany! Lze z toho vyvodit, že i náboženství, může hrát velkou roli při politickém a občanském rozhodování. Není to diskriminující? Pokud se nepletu, tak Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod hovoří poněkud jinak, ale to nechám na naší politické reprezentaci. Migrace a emigrace jsou problémem celého světa, ale domnívám se, že náboženství by nemělo být kritériem pro udělení vstupenky a klíčem pro nový život. Jsme součástí Evropské unie, z čehož vyplývají naše práva, ale také povinnosti a závazky. Samozřejmě musíme rozlišovat, zda se jedná o humanitární pomoc nebo běžnou azylovou politiku. Mám pocit, že při vyšším počtu uprchlíků, by Česká republika nebyla schopna přijmout větší počet než ten, který uvedl ministr vnitra Milan Chovanec. Řada uprchlických táborů byla zrušena. Z bývalých osmi táborů je nyní šest táborů majetkem soukromých firem.

Tady bych si dovolil položit otázku, jak je to možné? Dostáváme se do situace, kdy nás někdo žádá o pomoc, a my nejsme schopni adekvátním způsobem podat pomocnou ruku. Co se stane v okamžiku, kdy humanitární pomoc budeme potřebovat my a země, která nám bude ochotna pomoci, si bude nárokovat podmínku, že pomůže pouze muslimům? Jaká bude naše reakce? Nestavme bariéry a zkusme být více otevření multikulturní politice a společnosti, ve které nebudou zakořeněny xenofobní postoje a názory, ale bude postavena na solidaritě, odpovědnosti a multikultuře. Odhoďme pocit kolektivní viny, nestavme zdi na základě etnicity, náboženského vyznání, sexuální orientace nebo společenského postavení a skutečně pomáhejme lidem, kteří to potřebují.