romea - logo
17. října 2021 (neděle)
svátek má Hedvika

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Saša Uhlová: Mně nemusíš nic vykládat

Praha, 13.2.2013 11:40, (ROMEA)

Konsenzuálnost a snaha o dialog patří k demokracii. Na druhé straně nemůžeme úplně zahladit konflikt, ktrerý ve společnosti probíhá. Co je tedy lepší, své formulace v rozhovoru s názorovými protivníky mírnit, nebo jít do konfliktu?

„Mně nemusíš nic vykládat, já jsem v pražský kavárně vyrostla,“ slyšela jsem se říct při jedné živější výměně názorů před druhým kolem prezidentských voleb. Variace na ujištění, že já mám s těmi, které se mi oponent snaží popsat či spíše pomluvit, zkušeností dost. Často tu větu používají antirasisti při diskuzích s anticiganisty: „Mně nemusíš nic vykládat, já jsem z Ústí nad Labem,“ říkávají mí přátelé z Ústí. A tak by se dalo pokračovat různými městy. Prostě všichni „víme svoje“. My i oni.

Napadlo mě při té příležitosti, že bych mohla sepsat všechno, o čem „mně nemusí nikdo nic vykládat“, aby všichni věděli, že už všechno vím, a že se tedy nemusejí obtěžovat s nějakými zbytečnými informacemi. Jenže tak to není. Když zrovna nejsem v ajfru a nehádám se do krve, dobře vím, že dokud živa budu, budou mě lidé překvapovat svými názory, zkušenostmi, postřehy i životními osudy a tím, jak se vyvíjejí. A proto jsem šťastná. Odpusťte ten patos, ale tak to cítím.

O to víc mne mrzí, že žiju v silně polarizované společnosti. Namátkou: Pražáci vs. zbytek republiky, etničtí Češi vs. Romové (popř. další), bohatí vs. chudí, a taky samozřejmě levice vs. pravice. Prezidentské volby rozdělení společnosti snad neposílily, ale odhalily v celé jeho obludnosti. A já cítím ve svém nejbližším okolí rostoucí nechuť s těmi „druhými“ vést dál dialog.

Jsou chvíle, kdy taky ztrácím naději, že je další dialog možný. Třeba když se znova a znova pokouším vysvětlit, proč mi vadí antikomunismus a setkám se při tom s obviněním, že obhajuju totalitu. Možná to ale vysvětluju špatně. Nebo to špatně pojmenovávám. Protože vlastně nejde až tak o komunismus, ale o tom zase někdy jindy. A tyhle moje pochyby a tahle „možná“ jsou asi tím důvodem, proč většinou dobře vycházím i s lidmi, kteří mají odlišný světonázor.

Nevyčerpala jsem všechny možnosti konstruktivního dialogu a vím, že jednou přijde ten den, kdy se aspoň vzájemně pochopíme, byť spolu stále nebudeme v mnoha ohledech souhlasit. Kromě samotné radosti z výměny názorů a debaty jako takové mě motivuje ještě obava z toho, co nás čeká. A že chceme-li žít v demokracii, je diskuze nutná a potřebná. To je můj postoj.

Alternativní postoj však vnímá konflikt jako nutnost. Jako něco, co se musí postupně vytěžit, jako cestu ke katarzi, bez které společenská změna, která nás čeká, i když si to mnozí ještě nechtějí připustit, nebude pozvolná, ale nabude rozměrů krvavé revoluce.

Pokud nepochopení jednotlivých částí společnosti, sociálních a názorových skupin, nevyústí v konflikt teď, vybublá prý s o to větší intenzitou později. Neřešený konflikt Čechů a Slováků vyústil v rozdělení republiky. Češi si nechtěli připustit, že by existoval jakýkoli problém, a proto se Československo muselo nakonec rozdělit. Příklad uvádím při vědomí toho, že zůstane možná nepochopen, „protože jsme se přece rozdělili proto, že si Slováci pořád něco vymýšleli.“

Ti, kteří historii vnímají jinak než já, mohou zabrousit do oblasti svých vztahů a vzpomenout si na hádky, které pročistily vztah a na vztahy, ve kterých se problémy neřešily, ale odsouvaly a vztahy proto skončily konfliktem tak velkým, že to vztah neunesl – rozchodem.

Ale proč to píšu: Můj milý kolega Vráťa Dostál potkal minulou neděli svého souseda. Mluvili spolu o prezidentské volbě a peripetiích, před kterými stojí sociální demokraté. Vráťa poznamenal, že by případná koalice ČSSD s TOP 09 byla zradou sociálnědemokratického programu. Soused reagoval větou: „Nejradši mám v DR Sašu Uhlovou, je taková nestranná a neagresivní...“ Za kompliment samozřejmě děkuju, potěšil mě. To je asi normální, všichni jsme rádi, když nás mají rádi. Zároveň mě však nutí postavit se konečně čelem vstřícnosti „zprava“, které se těším.

Není to poprvé, co mě při tom, když mě chválili coby „slušného levičáka“, napadla analogie se „slušným Cikánem“. Každý aspoň částečně integrovaný Rom slouží etnickým Čechům ve svém okolí jako důkaz toho, že oni nejsou rasisti. Úvaha se ubírá zhruba tudy: Ostatní „Cikáni“ jsou strašní, ale já předsudky nemám, protože Gejza Horváth ten je dobrej a já to klidně uznám. Je to nepříjemná pozice, protože v hloubi duše Gejza dobře ví, že není lepší než ostatní Romové. Jen se mu podařilo získat obdiv gádžů, protože to s nimi nějak umí, měl štěstí, neztratil práci, nebydlí v ghettu...

I já bych nerada sloužila jako důkaz toho, že konflikt (levice s pravicí, Prahy se zbytkem republiky, lidí zajištěných s lidmi v existenčním stresu...) není nutný, protože je možné se se mnou domluvit. Nechci svou vstřícností potvrzovat, že problém je vlastně v tom, že je levice sektářská, neschopná dialogu, uzavřená, ufňukaná a já nevím co ještě, protože to není pravda. Respektive v každém názorovém uskupení se najdou lidé, kteří dialog zabíjejí, ale na levici jich není víc než jinde. Jen byla levice dlouhá léta po převratu v roce 1989 zaháněna do kouta a jaksi apriorně podezřelá. Vím o čem mluvím, protože se tam i onde pohybuju. (Další variace na „mně nemusíte nic vykládat“).

Dva a půl roku jsem vedla názorovou rubriku Deníku Referendum. Přečetla jsem všechny komentáře a sloupky, které za tu dobu vyšly, a dobře vím, že prostředí, které se tu vytvořilo, představuje opravdu široké spektrum názorů od křesťanského středu až po radikální levici. A že je to prostředí v mnoha ohledech otevřené dialogu. Také jsem si nemohla nevšimnout, že když mi při výběru textů vynechal unavený mozek, radostně se slétli kritici s tím, že je zde další důkaz toho, jak je DR (a s ním i celá levice) sektářský, totalitní, antidemokratický, a tak dále, a tak podobně.

Konflikt, který - spíš pracovně - nazývám pravolevý, se snažím tlumit. Možná je to špatně. O to větší se totiž zdvihá konflikt ve mně. Klidným tónem diskutuju s každým, kdo o to stojí, někdy i s těmi, kteří mě pro moji levicovost napadají. Agresi se snažím přebít tu vtipem, tu seriózní argumentací, a v zoufalosti pak ironií. A v duchu se mi honí hlavou, zda to celé k něčemu je. Často mám při obzvlášť povedených debatách, když třeba můj názorový oponent projevuje dojemnou starost o stav sociální demokracie a dokazuje mi, jak strašně strašná je, chuť odpovědět: „Tak jo, když je tak strašná, tak já budu teda volit komunisty,“ nebo něco podobně nepatřičného.

Ale nakonec to neudělám. Dál se budu bavit přátelsky s každým, kdo o to projeví zájem. Budu konsenzuální, i přes to, že třídní nenávist pro mě není abstraktním pojmem, ale zažívaným pocitem. Budu pečlivě zvažovat, které své postoje dokážu srozumitelně vysvětlit, a o ostatních budu mlčet.

Konflikt má totiž očistný smysl jedině tehdy, když jsme schopni ho řešit. A zdá se mi, že tohle umění nějak neovládáme. Nebo je to možná jen výmluva. Obelhávám sebe sama, protože jiná být neumím. A tak mi nezbývá než doufat, že tím nepřispívám svým nepatrným dílem k oddálení konfliktu a tím i k jeho následnému výbuchu.

Článek vyšel v Deníku Referendum.

Přečteno: 1303x
 

Kam dál:

Štítky:  

Komentář, Anticiganismus, Diskriminace, Diskuze, Názory



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo