Výstava fotografií ukazuje, jak kvůli segregaci přicházíme o další generaci

O segregaci na českých školách a o romských dětech, které byly a – co je horší –
stále jsou neoprávněně vřazovány do zvláštních, dnes praktických škol, které
jsou určené pro děti s lehkým mentálním postižením, toho bylo napsáno poměrně
hodně, ale pořád ne dost. Alespoň ne natolik, aby se velká část rodičů prvňáčků
neděsila při pomyšlení na to, že jejich dítě sedí v lavici s romským spolužákem
či spolužačkou. I jim je určena putovní fotografická výstava uznávané americké
fotografky Stephanie Sinclair s názvem Jak ztratit další generaci.

Letos uplynulo 15 let od chvíle, kdy byl zaběhnutý diskriminační systém
napaden 18 ostravskými dětmi u Evropského soudu pro lidská práva. Rozsudek,
který v této věci následoval, dráždí mnoho lidí dodnes. Evropský soud totiž v
případu, známém jako „D. H. a ostatní proti České republice", v roce 2007
skutečně potvrdil, že romské děti jsou v České republice diskriminovány a je jim
upíráno základní právo – právo na vzdělání.

Od té doby byly přijaty různé akční plány a strategie proti diskriminaci,
vytisklo se mnoho papírů, řeklo se mnoho slov … A z dětí, které stály v centru
této kauzy, mezitím vyrostli dospělí lidé a mnozí z nich již mají vlastní děti.
Jejich tváře a současný život zachytila svým citlivým objektivem fotografka
Stephanie Sinclair.

Jaká čeká potomky dětí z případu D.H. a ostatní proti České republice
budoucnost? Budou se muset potýkat s tím samým, za co bojovali jejich rodiče?
Každý další rok, kdy se v našem státě přihlíží segregaci ve vzdělávacím systému,
totiž znamená bitvu romských prvňáčků za stejnou startovní čáru. Každá mince má
dvě strany – a pokud se volá po stejném metru, musí se stejně tak volat po
rovném nediskriminačním začátku.

 A nejedná se jen o nějaké snění sluníčkových lidí, ale o praktické zájmy,
o které by mělo jít nám všem. Vždyť neodůvodněné nadměrné obsazování lavic
praktických škol romskými dětmi má jediný jasný důsledek. Rozšiřující se řady
lidí, kteří se na pracovním trhu uplatňují s obtížemi, případně neseženou práci
vůbec. Návštěvu fotografické série sledující příběhy 18 statečných bych proto
rozhodně doporučila nejen lidem, kterým se v hlavách převalují otázky nad
kontextem širších společenských problémů a vystrašeným rodičům malých prvňáčků,
ale především těm, kteří v sobě nosí vykřičník „Cikáni do práce“.

Omezenost vzdělání, které se dětem v praktických školách dostane,
předurčuje jejich osud. Je to ale osud, který – jak říká Julius Mika – by nepřál
ani nejhoršímu nepříteli. Ví, o čem mluví. Je totiž jedním z osmnácti dětí,
které se proti svému údělu vzbouřily.

Na základě údajů vzešlých z
Výzkumu
veřejného ochránce práv k otázce etnického složení žáků bývalých zvláštních škol
za rok 2011 a 2012 vycházejí jasná a stále zneklidňující čísla. Asi třetina
všech žáků praktických škol je tvořena romskými dětmi. Přitom dětí s lehkým
mentálním postižením je v každé populaci zhruba jen kolem 3%. Odlišné vzdělávací
potřeby jsou tak u romských dětí jsou důvodem pro to, aby jim bylo odepřeno
právo na kvalitní vzdělání, což je následně udržuje mimo vrstvy obyvatel, které
mohou efektivně zasahovat do dění společnosti.

Obrazy dalších aktérů kauzy doprovázené jejich výpověďmi se do knihoven a
veřejných prostor po České republice dostávají pod záštitou Nadace Open Society
Fund. K vidění byly například na půdě Rady Evropy ve Štrasburku, ale také v
Městské knihovně v Jihlavě, Vítkovické knihovně v Ostravě či nejnověji v Centru
celoživotního vzdělávání v Hradci Králové.

Výstava fotografií přitom není jen o „dívání se“, ale vyvolává prudké
reakce a hýbá žlučí těm, kteří speciální školství reprezentují. Ředitel
královéhradeckých speciálních škol Pavel Svoboda o expozici dle informací

serveru hradecky.denik.cz dokonce uvedl, že je to zrůdnost. Není divu.
Nahlédnutí do onoho pověstného zrcadla bolí.

Nakouknout do něj budete moci i vy. Nadace Open Society Fund Praha v
současné době totiž dojednává další výstavní místa po České republice …