Gwendolyn Albert: Cesta ke spravedlnosti pro ženy, jež byly nuceně sterilizovány, je dlouhá

Bude to již více než deset let, co jsem se poprvé dozvěděla o ženách, které byly v bývalém Československu nuceně sterilizovány, i o tom, jak stejná praxe pokračuje i ve 21. století. Už je to téměř deset let, co jsem se poprvé setkala s Elenou Gorolovou a mnoha dalšími ženami, kterým se to skutečně stalo. Když si představuji, jaká je jejich cesta ke spravedlnosti, vidím je všechny uvnitř jedoucího vlaku. Ten se občas na kolejích nečekaně zastaví, avšak nikdo nikdy nevysvětlí ani cestujícím ani nám ostatním, kdy přesně se jeho dveře otevřou.

Nedávné rozhodnutí české vlády nepřiznat těmto ženám žádné vyrovnání je právě takovým okamžikem, kdy se vlak se skřípotem brzd náhle zastaví. Občas, když k tomu dojde, znamená to, že se někomu podaří vystoupit (obvykle jen jedné osobě). Zákon navržený ministrem pro lidská práva Dienstbierem vypadal jako poměrně slušný klíč k otevření dveří všem cestujícím. Vláda se však bohužel rozhodla jej v tuto chvíli nepoužít.

Česká republika není jedinou zemí, kde došlo k tomuto porušení práv žen. Děje se to po celém světě. Příběh se v detailech liší místo od místa, avšak – jak nám v roce 2013 ozřejmil zvláštní zpravodaj OSN pro otázky mučení a spolu s ním v loňském roce také sedm agentur OSN – z pohledu lidských práv jde o stále stejné týrání. Nabádání nebo nucení někoho k tomu, aby se nechal sterilizovat, je nelidskou a nepřípustnou metodou sociální kontroly, která porušuje důstojnost jedince.

V minulosti jsme měli štěstí vidět, jak bylo několika našim cestujícím umožněno z vlaku vystoupit. Jde o hrstku těch několika málo žen donucených ke sterilizaci, které dostaly svou „šťastnou jízdenku“ – podařilo se jim totiž získat právníky a zavčas se obrátit na soud. Řidič je vysadil na zvláštních nástupištích určených právě pro jednu osobu, která jim vybudoval soud. Získaly svobodu jít dál.

Tímto vlakem však ujíždí stovky žen. Vlastně je to tak, že čím dál po kolejích člověk dohlédne, tím více vagónů uvidí. Když se před svou smrtí k otázce množství žen, kterým byla od 60. let na území celého bývalého Československa sterilizace provedena, vyjádřil pro český tisk bývalý ombudsman Otakar Motejl, přiznal, že jejich počet by mohl být až 90 000.

Tyto ženy do jedoucího vlaku nenastoupily ze své vlastní vůle. Byl to stát, kdo celý tento systém vybudoval, a opět jedině stát má moc odemknout jeho dveře a pustit je ven. Stát samozřejmě vůbec nehlídal počet těch, které byly do tohoto vlaku násilím vtlačeny. Ani netuší, kolik žen bylo proti své vůli sterilizováno. To však není problémem cestujících. Je to problém státu.

Některé z cestujících, jako například Elena Gorolová, se situaci samozřejmě snaží postavit, spočítat sebe i ty ostatní kolem a předat řidiči vlaku zprávu o tom, kolik malých „nástupišť pro jednu osobu“ je třeba na to, aby se vlak vyprázdnil. Pohybovat se mezi jednotlivými vagóny tohoto vlaku nebo komunikovat s jeho okolím však není vůbec snadné.

Procesy odškodnění nejsou v České republice ničím neznámým. Stát zde odškodnil církev za vyvlastněné kostely, kterých se zmocnil komunistický režim. Odškodnil členy protikomunistického hnutí za jejich utrpení. Česká a Slovenská Federativní Republika odškodnila osoby, které byly během vojenské služby internovány v táborech nucených prací pro svou údajnou politickou nespolehlivost.

V roce 2009 se česká vláda obětem nucených sterilizací oficiálně omluvila. Bylo to jakoby cestujícím tlampačem oznámili: „Omlouváme se, že vám všem někdo dal lístek na tento vlak“, avšak jeho dveře zůstaly uzavřeny. A komu by si tyto cestující měly stěžovat, že jsou v něm zaseklé, když jim nikdo ani nepohlédne do tváře?

Pokud víme, hlavní námitkou proti tomu, jak s tímto vlakem naložit, je, že český stát neví, kolik v něm cestuje osob a jak nákladné bude pustit je ven, kolik „nástupišť pro jednu osobu“ bude třeba postavit. Existuje však jediná možnost, jak to zjistit: podívejte se do vlaku, který jste vypravili, a spočítejte je.

Nedávno podaný návrh vládě nebyl dokonalý. Například skutečnost, že by jeho program měl řídit ministr zdravotnictví, pravděpodobně nebyla ideálním řešením. Byl by to ale ohromný krok směrem vpřed nechat cestující, strojvůdce vlaku a vůbec nás všechny, kdo cestu tímto vlakem sledujeme, abychom mohli jeho jízdu ukončit.

Tyto ženy trpěly mučením, které by zajisté mělo být považováno za srovnatelné, ne-li dokonce za nesrovnatelně důležitější, než potřeba vrátit vyvlastněný majetek jeho vlastníkům. Je třeba, aby tato cesta skončila v bezpečí a zajistila spravedlnost pro všechny osoby po ní jedoucí.