Květoslava Podhradská: Sametová revoluce z pohledu obyčejné romské ženy

Na jaře v roce 1989 jsem se přestěhovala s rodinou a svým tehdy ještě manželem z Ostravy do Svitávky. Žilo se nám poměrně dobře, bydleli jsme v prostorném bytě a jak se říká, měli jsme to svoje.

Na podzim nám opět začaly předškolní povinnosti. Děti doprovodit do školky, pospíchat do práce, z práce do obchodu, z obchodu domů, uvařit a tak pořád dokola. Ale jednou to bylo jiné... Zrovna jsem se vracela z práce, když hlouček lidí postával venku před domem a debatoval o tom, že v Praze jsou nějaké nepokoje. Zeptala jsem se sousedky, o jakých nepokojích to vlastně mluví a co to znamená. Nerozuměla jsem tomu ani za mák.

Kdosi z hloučku odpověděl, že nějací chuligáni v Praze utočí na veřejnou bezpečnost. Prý všechno rozbíjejí a s každým jdou hned do potyčky. Lekla jsem se. „Říkáte chuligáni? Proboha! A proč je nechají?“ zeptala jsem se a zařadila se do hloučku sousedů z našeho domu. „Je to velké, napadají policajty i lidi a všechno kolem sebe rozbíjejí, je jim to jedno, chuligánům jedněm,“ odpověděl soused a přendal si síťovku plnou lahváčů do druhé ruky.

Zašla jsem do domů a ze sousedových slov jsem moudrá nebyla. Manžel doma ještě nebyl. Zapnula jsem televizi, zrovna běžely zprávy. V televizi skoro nic nebylo, jen kratičká zpráva, že protisocialistické živly a různí chuligáni vyvolávají v Praze provokace a policie proti nim v pátek 17. listopadu zakročila. Byla jsem obyčejná ženská, co všechno dělala, jak režim stanovil. Práce, rodina, povinnosti. Bylo mně tehdy osmadvacet let a syn měl na druhý den oslavit své třetí narozeniny.  

Následující den jsem brzo ráno jela do Boskovic koupit synovi dárek. Ale stejně jako den předtím i tady se lidé shlukovali, rozdávali trikolory a na všechny strany křičeli různá hesla. Svobodu! My chceme svobodu! Svobodu! Dostala jsem strach. Bála jsem se. Lidí v ulicích bylo na Boskovice nebývale mnoho. Vystoupila jsem ze zaparkovaného auta a kousek popošla směrem k hračkárně. Najednou mi kdosi zastoupil cestu a do ruky mi strčil trikoloru se slovy, „připněte si to“ a znova se z plných plic rozkřičel: „Svobodu! Konec vlády jedné strany! Svobodu!“ A nekřičel jen on. Postupně se k němu přidávali další lidé, davy lidí.  

A pak jsem už i já, obyčejná ženská od dětí, pochopila, co že se to v té Praze vlastně děje. Chuligáni nebyli žádnými chuligány, tak jak se nám snažila podsouvat tehdejší komunisty ovládaná Československá televize, ale byli to studenti. Normální mládež, která nad hlavami mávala vlajkami a přála si jediné, aby lidé konečně pocítili svobodu a demokracii. A kromě nás, obyčejných lidí a občanů této země, vyzývali taky vědce, umělce a herce, aby se k nim připojili.

Mladí lidé začali sbírat podpisy pod petici požadující odstoupení socialistické vlády. I já jsem je ten svůj přidala. Celé Československo intenzivně bojovalo za svobodu, pravdu a lásku. Lidí k sobě měli blíž. Gádže měli blíž k Romům a Romové ke gádžům. Od té doby, tedy od revolučního týdne, který začal 17. listopadu 89, už jsme k sobě vzájemně tak upřímnou cestu nikdy nenašli.

Mrzlo, ruce mě zábly, trikoloru v dlani jsem vsunula do kapsy a hledala známé tváře. Nikoho jsem v tom davu nenašla. Vzdala jsem to. S cigaretou jsem se na chvilku opřela o oprýskaný dům a pozorovala to šílenství v ulicích. Potáhla jsem si a najednou jako bych se s vdechnutým kouřem vrátila o jednadvacet let zpět.

Tehdy v roce 1968 mi bylo sedm let. Bydleli jsem v Ostravě kousek od řeky Odry a pod ní měli Rusové svůj tábor. Strážili se samopaly v ruce. Viděla jsem je, jak pochodují podél řeky, a když mě zahlédli, rychle jsem utíkala pryč, takový strach jsem tehdy měla. Ruská invaze trvala přes 20 let. A teď je konec. Sametová revoluce byla v plném proudu a lidé se navzájem ujišťovali, že teď je čekají jen změny k lepšímu.

A ty byly obrovské, rok 1990 byl pro Československo rokem velkých změn a nebývalé svobody. Mně osobně to přineslo jen ztrátu zaměstnání a ztrátu jakési jistoty. Našetřené peníze už pomalu docházely, když se na mě po dvou měsících intenzivního hledání usmálo štěstí a já si našla místo v zahradnictví.

Život se opět odvíjel ve stejně zajetých kolejích – práce, děti, škola. Změna nastala až po ukončení střední školy mé dcery, to už se přehoupl rok 2004. Zuzka se rozhodla, že odjede se svým přítelem na dovolenou do Anglie. A už tam zůstala. Tehdy jsem si uvědomovala, že takovou možnost odcestovat by za totality nikdy mít nemohla. Po půl roce jsem se za ní mohla podívat i já, aniž by mě kdokoliv vyslýchal nebo mě perzekvoval.

Vstup do schengenského prostoru umožnil bez jakýchkoliv omezení cestovat po víc jak dvaceti evropských státech. To byla pro mnoho Romů z bývalého Československa obrovská výzva. Touha zkusit život v zahraničí byla víc než lákavá.

Ale porevoluční doba nepřinesla jen svobodnou možnost volného pohybu. Romové byli často nuceni odcestovat kvůli vzrůstajícímu násilí a nepokojům vůči nim. A ti, co tady zůstali, ti si doslova vyžrali anticiganismus v plné parádě. Nikdo na to tehdy nebyl připravený, ale ani se nikdo na nic neptal.

Segregace ve školách tady v Ostravě běžela i po pádu komunismu na plné obrátky. Problémy s bydlením. Nezaměstnaností. Pogromy. Rasistické vraždy, které otřásly důvěrou Romů v to, že je tento stát dokáže ochránit, přinutily mnoho z nich odcestovat kamkoliv, kde jim nikdo nebude jejich barvu pleti a romský původ omlacovat o hlavu.

I já zůstala v zahraničí pět let, ale nedávno jsem se rozhodla, že žít venku už nechci, a to i přesto, že jsem si vědoma toho, že život pro Romy v České republice jednoduchý není. Vrátila jsem se tam, kde cítím své kořeny a především svůj domov.