19. března zveřejnil Nejvyšší kontrolní úřad zprávu o proběhlé kontrole na Ministerstvu práce a sociálních věcí, Generálním ředitelství Úřadu práce a v Agentuře pro sociální začleňování. Kontrola se týkala hodnocení dopadů státních politik proti sociálnímu vyloučení.
Zpráva neobsahuje žádná fantastická zjištění, ani pochybení. Tisková zpráva tomu ale neodpovídá. Neodpovídají tomu ani reakce některých občanských sdružení a aktivistů, kteří na tiskovou zprávu nahlížejí jako na potvrzení toho, že se dělá všechno špatně a stát vynakládá obrovské množství peněz na nic, nebo jinam, než by měl. Není však od věci podívat se na realitu trochu střízlivěji a odborným pohledem.
Kontroly a hodnocení dopadů politik státu jsou důležité. Problémem ale je, pokud kontrolor neuvádí, jakou metodu pro posouzení dopadů hodnocených politik využívá. Nedozvídáme se, proč byly vybrány zrovna politiky a nástroje, kterých se kontrola týká a jaké ukazatele byly posuzovány. Konstatovat, že se vydalo 60 miliard korun a sociální vyloučení se prohlubovalo je příliš zjednodušující. Vedle toho je třeba se také ptát, co by se mohlo stát, kdyby stát tyto finanční prostředky nevynaložil. Kolik lidí by přišlo o bydlení nebo se jim snížila životní úroveň, pokud by nebyl vyplácen příspěvek na bydlení? A kolik lidí by bylo na ulici, kdybychom omezili azylové domy. I to je otázka, kterou si musí lidé, kteří hodnotí dopad politik pokládat.
Když NKÚ tvrdí, že zhoršení problému sociálního vyloučení dokazují tzv. Gabalovy mapy, není to úplně přesné. Studie se v metodologii odlišují, i když nejde říct, že by sociální vyloučení v ČR nebylo. Právě naopak. Jsme sice zemí, která se může pyšnit tím, že “v průměru” jsme na tom v oblasti chudoby dobře, ví se ale, že jsou zde skupiny, které jsou na tom ve srovnání s ostatními zeměmi extrémně špatně – samoživitelky a samoživitelé, nezaměstnaní, lidé předlužení a v exekucích a mohli bychom pokračovat. Gabalova studie určitě některé trendy ukazuje – ano, roste počet sociálně vyloučených lokalit, ale zmenšují se, stěhují se totiž do menších obcí. Sociálně vyloučené lokality bohužel stále více zasahují předeším Romy. O tom se už ale v tiskové zprávě nedočteme.
Zpráva bohužel opomíjí fakt, že sociální politika v České republice působí nejen preventivně, ale také zmírňuje dopady jiných politik. A jednou z takových oblastí je i vývoj na trhu s bydlením a v oblasti bydlení vůbec. Příspěvek na bydlení je v současné době z hlediska prevence ztráty bydlení velmi dobře nastaven, mohou ho využívat vlastníci i nájemníci. Nepokrývá jen nájemné, ale i energie. I díky tomu není v ČR tak alarmující problém energetické chudoby. NKÚ volá po časovém omezení dávky. Otázkou ale je, jak by toto opatření zasáhlo lidi, kteří ho využívají, především ty v ohroženém postavení – seniory, mladé rodiny s dětmi nebo nezaměstnané. Určitě může docházet k pochybení, možná i podvodům. Ale obecně lidé nedostávají víc, než kolik platí. Služby se každoročně vyúčtovávají. Příspěvek na bydlení opravdu není dávkou, která se zaměřuje na sociální vyloučení a na řešení příčin problému. Je prevencí pádu do chudoby a do její extrémní podoby sociálního vyloučení.
Chudobu a chudé lidí v České republice máme. Máme i problém s cenou bydlení a bytů. Ale příspěk na bydlení, Agentura pro sociální začleňování, ani sociální služby za to nemůžou. Myslím, že by občanská společnost měla být přemýšlivější, i když ne nutně méně kritická, při hodnocení sociální politiky. Hrozí, že se vylije vanička i s dítětem.
