Lucie Oračková k smrti Roma v Žatci: Umřel jsem sám od sebe. Nebo?

Smrt mladého Roma v žatecké pizzerii pobouřila nemálo lidí. Ono v podstatě nejde o to, jestli zemřel Rom, Vietnamec, nebo Eskymák. Všeobecně je úmrtí člověka „bez cizího zavinění“ poněkud zvláštní. Určitě se ptáte proč. Denně umírá několik set, možná tisíc lidí bez toho, aniž by jim k tomu někdo dopomohl. V této situaci je to více než prapodivné. Pojďme se na to podívat zblízka.

Onen mladý muž, jehož svíčka dohořela dřív, než by měla, přišel do pizzerie a podle toho, co říkají svědci, byl agresivní. Kdo ví, jestli to bylo tím, že požil nějaké drogy.

Údajně obtěžoval několik dívek u stolu, byl drzý, nepříčetný. Ano, chápu. Takového člověka je potřeba přiměřeným způsobem zpacifikovat a nejlépe vyhodit z podniku. Zdá se, že skupinka mužů měla ale jiný názor. Na adresu Roma začali padat rasistické urážky, mladík schytal pár ran pěstí, sesbíral několik kopanců. Podle očitýho svědka tohle vše probíhalo dokonce i po příjezdu naší slavné PČR. Drželi ho na zemi a skupinka mužů mohla ve svém počínání vesele pokračovat dále.

Podle kamerového systému momentálně nezjistíme nic. Pokud policie zveřejní záznamy, budeme chytřejší. A nebo také ne. Však co je na tom, policie má „pomáhat a chránit“, tak byla banda mužských pod jejich stoprocentní ochranou.

Abych vám pravdu řekla, vůbec si nejsem jistá, jestli tato akce měla správné řešení, zda se policie zachovala tak, jak by měla. To musí posoudit nadřízené orgány, ale dá se jim věřit?

V každém případě tento svět opustil mladý člověk, který podle prvotní pitvy zemřel bez cizího zavinění. Údajně.

Repete: Zabili člověka. A ten zemřel bez cizího zavinění. Nesmysl. Rodině zesnulého nechtějí ukázat tělo. Kdo ví proč?

Mnoha z nás na tom něco nehraje. A všichni víme, že se určitě nepřejedl pizzou nebo že nezemřel na následky alergické reakce vůči PČR.

Jak už jsem se zmiňovala výše, opravdu nejde o to, jestli zemřel Rom či zástupce jiné národnosti. Jde o člověka, živou bytost. A pokud se v dnešní době zachází s lidmi tak, jako v téhle kauze, nezbývá nám nic jiného, než se modlit za lepší zítřky, pokud se nechceme bát o naše životy, protože policie nám je nezachrání. Z mé vlastní zkušenosti určitě ne.

V roce 2015 jsem s kamarádkou byla při blokádě neonacistů zahnána do davu, policie začala vytvářet nátlak. Nasedli na koně, ale jako rytíři se rozhodně nechovali. Vytvořila se obrovská davová psychóza, přičemž jsme skončili na zemi a asi přes 300 lidí se po nás krásně prošlo. Když jsem se zachytila příslušníka PČR, prosila jsem ho, ať mi pomůže, setřásl mě na zem. Zaregistrovala jsem ránu pěstí do hlavy a poznala jsem, že dávka pepřáku do očí z blízkosti 10 centimetrů není moc příjemná. Nebýt pár členů anarchistického hnutí, kteří se doslova pod nás nacpali, aby nám drželi hlavy, jistě bychom na tomto světě již nebyly. Asi po dvaceti minutách mě kdosi vytáhl z davu a v tom zmatku jsem ani nevěděla, jestli jsem celá, či mi nechybí ruka nebo noha. Pár dobrých duší se mě ujalo, vypláchli mi oči a já hledala kamarádku, kterou také někdo vytáhl z toho děsivého davu. Naše cesta vedla rovnou na pohotovost, kde jsme strávily asi tři hodiny.

Z této situace jsme vyvázly s pár naraženinami, oděrkami a modřinami, děkujeme Pánu Bohu za to. Ale co ten mladý muž? Kdyby ho vyvedli z restaurace, odvezli na záchytku nebo ho nechali jen tak na ulici, mohl tu ještě být.

Dá se s tím něco dělat? Můžeme my, obyčejní lidi, změnit přístup členů policie? Oni mají „pomáhat a chránit“. Ne „dokopat a zabít“.

My se nechceme bát, nechceme se bát ani o naše děti.

Celé rodině zesnulého z celého srdce vyjadřuji upřímnou soustrast.