Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen.
A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na
to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům
romipen potažmo čechipen. Pokračujeme s Markem Hilšerem…
Rozhovor s Markem Hilšerem
Marka Hilšera znám jako většina populace z předvolební kampaně. Všeobecně se o
něm ví, že vystudoval medicínu a mezinárodní vztahy, je ale zároveň aktivista.
Během rozhovoru jsem ho poznala jako člověka, který se nebojí zamýšlet nad
složitými tématy a pečlivě je zkoumá. Prozradil mi, že v rámci předvolební
kampaně zvažoval i týdenní pobyt v jedné z tzv. vyloučených lokalit, pak od toho
ale upustil. Přestože se necítí být expertem na soužití menšinové a většinové
populace a dokáže to o sobě i otevřeně říct, je ochoten se zamýšlet nad tím, jak
spolu fungujeme. A toho si moc cením….
Co pro vás znamená čechipen a v jakých situacích ho zažíváte?
Já v těchhle věcech vycházím z Masaryka, který říká, že nemůže být jen takové to
češství pro češství, ale že by v něm mělo být obsaženo něco univerzálnějšího,
hodnoty, které platí univerzálně. A češství by bylo krásné, kdyby nebylo
uzavřené do sebe, ale neslo něco, čím by mohlo přispět celému světu. A Masaryk
měl v tomhle ohledu na mysli humanitu, lidskost, které pak promítal i do
politiky. Nebo na ní chtěl politiku respektive demokracii stavět. A to je pro mě
ideál češství. A když mluvíme o humanitě, tak ji vnímám ve smyslu respektovat
jeden druhého, být ochoten něco obětovat pro druhého. A takové Čechy já bych
chtěl.
Zažíváte tohle někde?
Myslíte něco hezkého, co by mě vzalo u srdce? No je pravda, že se setkávám spíš
s opakem, což je asi dáno tím, že se pohybuji hlavně v politice. Tam naopak
zažívám vyvolávání nenávisti a rozdělování. Nálepkování lidí je teď bohužel
politika plná a jsou toho plné i sociální sítě. A už to zní asi jako klišé, ale
je pravda, že jsem se setkal s lidmi, kteří chtěli pomáhat lidem v nouzi,
syrským ženám s dětma, který jezdí do utečeneckých táborů a snaží se jim tam
pomáhat v jejich těžkých a složitých situacích. To je možná to pozitivní, byť
jsou tito lidé menšinou v tom, co populace dnes představuje, tak to je možná
nějaký paprsek lidství a snahy někde někomu pomoct.
Je zvláštní, že právě v politice zažíváte tohle rozdělování? Politika by přece
měla spíše spojovat?
Ne že by všichni v politice nesplňovali mojí představu čechipenu, v tomhle se
nesmí zobecňovat a myslím, že je tam řada lidí, kteří se snaží obhajovat
hodnoty, které by se daly spojit s tím, co představoval Masaryk. Nebo co se i on
snažil dát státu do vínku, na co odkazoval. To si člověk může přečíst třeba ve
Washingtonské deklaraci. Ale myslím i na takové to primitivní češství,
primitivní nacionalismus, který je vlastní nejen Čechům, ale setkáváme se s ním
všude v každém národě.
To dobré je vést člověka k respektu, k úctě k tomu druhému. A to negativní je
pravý opak – povyšovat se.
Vysvětluju si to tak, že v lidech jsou dvě složky duše –
jedna je pozitivní a pak je i ta negativní, někdo tomu říká ďábelská a andělská
a někdy může vyhřeznout ta negativní složka duše v tom, že se člověk snaží
vymezovat proti okolí negativním způsobem. Často to dělají zakomplexovaní lidé,
kteří mají problém, a tak útočí na svoje okolí. Mám takový pocit. A to se může
projevovat u jednotlivce i u nějaké skupiny. Takže to negativní češství bych
viděl v povyšování se nad někoho jiného a je to vlastně opak toho, co jsem
říkal. Nebo se to dá říct ještě tak, že to dobré je vést člověka k respektu, k
úctě k tomu druhému. A to negativní je pravý opak – povyšovat se…
Měl byste přece jen nějakou konkrétní zkušenost dobrého čechipenu i z politiky?
Člověk potkává drobný hezký věci. O víkendu jsem byl s lidmi, kteří se sjeli a
povídali jsme o občanské společnosti a o politice, byli to fajn lidi, fajn
atmosféra, fajn lidský kontakt, kdy se s lidma naladíte na stejnou notu a
rozumíte si, ale jestli je to čechipen, to vlastně nevím. To češství vyhřezne
spíš, když vyhrajeme nějaký zápas nebo získáme zlatou medaili, ale přiznám se,
že v každodenním životě…možná si to člověk spíš neuvědomuje, nepřemýšlí o tom.
Možná, že kdybychom vyjeli do zahraničí, tak bychom si to uvědomovali. Myslím
třeba smysl pro humor, máme velký smysl pro ironii, což jinde třeba nemají, ale
nevím, jestli je to to pozitivní, ale rozhodně je to naše.
Ale taky se člověk
setká s tím, že má člověk tendenci říkat – my to děláme dobře a ti jiní jsou ti
špatní. A to je právě o těch zakomplexovaných lidech. Takže je důležité, abychom
měli být na co hrdí v tom pozitivním slova smyslu a uměli to najít. A to často
souvisí i s nějakou znalostí kultury. A myslím tím znalost nejen dějin, ale i
české kultury, hudby, dobré literatury, politických dějin, to je podle mě
důležité i pro budování zdravé hrdosti.
A myslím si, že to je důležité i pro
Romy – vědět, na čem stavíme a v čem jsme vlastně dobří. Protože to je důležité
pro zdravé sebevědomí. Ale setkávám se často s tím, že k primitivnímu
nacionalismu se hlásí lidé, kteří kulturu neznají a neumí ani dobře něco napsat
svým jazykem. Teď jsem viděl, že na sociálních sítích mi napsal někdo, že jsem
debil a napsal to s tvrdým y a pak jsem zjistil, že to je volič SPD, kteří si
často zakládají právě na češství a primitivním nacionalismu. Ta strana stojí na
vyvolávání primitivního nacionalismu a pak zjistíte, že někteří její voliči
neznají dobře ani svůj jazyk. Zkrátka myslím, že pro zdravé sebevědomí je
důležité vědět, co bylo to dobré a taky co bylo špatné.
Co pro Vás znamená romipen a v jakých situacích jste ho zažil nebo zažíváte?
To jsou věci. No já se přiznám, že s Romama nepřijdu moc do kontaktu, ale já
bych to viděl podobně. Myslím si, že ty dobrý hodnoty by měly být univerzální a
měly by být vlastní jak Čechům, tak Romům tak Němcům, tak Francouzům a to je to,
co zajištuje porozumění mezi lidmi, takže mě čechipen a romipen trochu splývá.
Pro někoho to může být překročení národního cítění, ale to jediný může vést k
tomu, že si budeme rozumět. Když budeme naopak hledat to, co nás rozděluje, tak
se budeme odcizovat. Ale tím nechci samozřejmě stírat kultury, to taky není
možný. Samozřejmě každý národ ať je postaven hodně na jazyku, evropské národy
jsou postavené na jazyku, protože každá komunita si musí nějak rozumět a rozumí
si na základě jazyka, zvyků a tradic a to je dobře, to není možné nějak
potlačovat, naopak bychom to měli rozvíjet. Ale nesmí se zapomenout, co stojí
nad tím jako univerzální hodnota. Protože to, že někdo má nějaký kroj a jiný má
jiný kroj může vést k tomu, že se ti dva můžou štengrovat, mohou mít tendenci
říkat – ten to dělá hůř a ten to dělá líp, ale když zůstaneme u tohohle, tak si
vlastně nikdy nebudeme moc rozumět.
Podobná otázka jako v případě čechipen – měl byste nějakou konkrétní situaci,
která vás napadne u romipen?
Když jsem v druhém kole voleb jel do Sokolova podpořit pana Drahoše, tak jsem se
tam setkal s paní, která byla ve volební komisi a ta mi popisovala situaci, kdy
k volbám přišel Rom a říkal, že by chtěl volit toho doktora. A ona se ptala
kterého, že je tam víc doktorů. Tak se ptala, jestli myslí pana Hilšera. A on na
to – jo, jo, toho chci, jaký má číslo? Tak to mě potěšilo, že nejsem jen ten
kandidát, kterého bude volit pár hipsterů v Praze. Já jsem měl naopak stabilní
výsledek přes celou republiku.
Během kampaně jsem se také seznámil s panem Miko, který vozí pomoc lidem do
uprchlických táborů a je napůl Rom. A on byl hrozně sečtělý, což mě překvapilo,
když to je obyčejný kamioňák.
A můj tatínek měl příhodu s Romama, protože byl zubař a pracoval na chomutovském
sídlišti a lidi ho tam měli moc rádi. A jednou přišel do ordinace a slyšel, že
mu v čekárně někdo hraje na trubku. Vylezl ven a zjistil, že mu tam někdo přišel
zahrát jako poděkování za to, že mu pomohl. Můj táta si toho cenil. Romové tam
měli problém, aby se o ně vůbec někdo postaral a všude je odmítali a on je tam
ošetřoval. Ale říkám – jak žijeme odděleně, tak mám málo osobních zkušeností….
Je a může být romipen/čechipen něco, co nám v soužití pomáhá (a v jakých
situacích) nebo nás naopak spíš odděluje?
Já bych to cítil tak, že by nám to mělo pomáhat. Protože každá dobrá vlastnost
by měla být vlastní každému dobrému člověku. Říkám – můžeme se lišit v našich
zvycích, jazycích, můžeme se lišit v tom, jak fungujeme v životě z hlediska naší
kultury, ale myslím, že ty dobrý vlastnosti – humanita – by měla být blízká
každému člověku a to je to, co nás spojuje.
Kdybychom se mohli v čase přesunout do budoucnosti a mohl jste si vysnít, jak by
se pochopení těchto slov mělo posunout, kterým směrem by to bylo? Jak by to
vypadalo?
Jak říkám, mluvím o univerzálních hodnotách, které jsou platné i v čase. To, co
byla podle mě humanita před 3000 lety, kdy o ní mluvili Řekové, tak je humanitou
i dál. Já bych si spíš přál, aby víc lidí tíhlo k univerzálním hodnotám lidství,
abychom méně zdůrazňovali to, co nás rozděluje a víc to, co nás spojuje. A
abychom těm hodnotám byli nějak věrní. Je otázka, jestli se hodnoty nějak
prolínají, když jsme z rozdílných kultur, ale myslím si, že ty lidský potřeby
jsou i třeba nějaká potřeba dobra, a ta je vlastní všem kulturám. Ostatně vidíme
to i v náboženství, které se odlišují ve formách, ale přesto v nich ten základní
obsah najdeme podobný. Takže víc čechipenu a víc romipenu mezi lidmi a míň toho,
co je jejich opakem.
Děkuji za rozhovor.
