Markus Pape: Švýcarský parlament schválil zákon o solidární pomoci obětem sterilizace

Místo odškodnění „solidární příspěvek“

Celá desetiletí se švýcarské lidsko-právní organizace snaží prosadit, aby byly oběti protiprávných sterilizací státem odškodněny na základě zákona. Pak by si už nemusely brát často drahé advokáty, kteří by je zastupovali před soudem, a čekat na pravomocný rozsudek. Zdá se, že jejich letité snahy se konečně dočkaly úspěchu.

Koncem září Federální shromáždění Švýcarské konfederace nakonec schválilo zákon o finanční pomoci obětem různých forem státní diskriminace. Podle něho žadatel, který prokáže, že se stal obětí diskriminace na základě úředních rozhodnutí schválených do roku 1981, obdrží až 25 tisíc švýcarských franků (více než 600 tisíc korun). V zákoně se ovšem nevyskytuje slovo odškodnění, řeč je jen o „solidárním příspěvku“, což je z právního hlediska významný rozdíl. Zákon nabude platnosti na jaře, pokud nebude zrušen případně vyhlášeným referendem.

Nejen obětem sterilizace, ale i dalších různých forem diskriminace

Hlavním cílem zákona je „uznání a náprava křivd způsobených obětem sociálně-právních donucovacích opatření a nuceného umístění“ mimo vlastní rodinu. V jeho znění Švýcarsko výslovně uznává, že „obětem byla způsobena křivda, která měla následky na celý jejich život.“ V zákoně jsou nejdříve definovány různé formy diskriminace, za které vznikne nárok na finanční pomoc. Nucená sterilizace nebo vynucený potrat jsou jen jedny z nich. Finančně podpořit hodlá švýcarský stát například i lidi, kteří byli jako děti protiprávně odebráni svým rodičům a umístěni do dětských domovů či vydáni k adopci, nebo kterým bylo dítě odebráno.

Zákon se tyká i těch, kteří se v rámci úředních opatření stali obětmi fyzického nebo psychického násilí, sexuálního zneužívání, nucené škodlivé medikace nebo lékařských experimentů bez informovaného souhlasu, hospodářského vykořisťování nebo nucené práce bez přiměřené odměny. Solidární příspěvek mají obdržet dokonce i ti, kterým bylo prokazatelně „bráněno v jejich osobním vývoji“, nebo kteří byli „sociálně stigmatizováni“. Tohle jsou však velmi vágní pojmy, díky jejich nejednoznačnosti budou moci rozhodující úřady namítat, že něco takového se dá sotva jasně prokázat. Příjemci finanční pomoci mohou být i partneři dotčených, jejich děti, rodiče nebo další blízké osoby.

Bez dokumentů není šance uspět

Důkazní břemeno je podle schváleného znění zákona na žadateli. To znamená, že právě ten musí prokázat svůj status oběti. Proto zákon podrobně upravuje povinnou archivaci a poskytování dokumentů potřebných na prokázání případné diskriminace, aspekty nahlížení do příslušných spisů, poskytování poradenství a podporu dotčených i vědecké zpracování celé problematiky.

Zřízena mají být i regionální informační střediska, na které se budou moci obrátit zájemci o radu. Granty na pomoc žadatelům mají získat i neziskové organizace. Počítá se i s financováním osvětových mediálních projektů, které budou informovat případné žadatele o tom, jaké mají možnosti a jakým způsobem postupovat, aby získaly nabízenou finanční pomoc. Příslušný úřad bude povinen vyřizovat žádosti nejpozději do čtyř let ode dne podání žádosti. V případě zamítnutí žádosti bude moci žadatel podat odvolání.

Odškodnění českým obětem stále ve hvězdách

Nový švýcarský zákon, stejně jako podobné již dávno schválené zákony v jiných zemích, by se mohl stát vzorem pro už více než deset let chystaný český zákon o odškodnění osob, které byly sterilizovány pod tlakem nebo bez informovaného souhlasu. I v této zemi, od devadesátých let 20. století, žádají oběti takovýchto křivd spolu s lidsko-právními organizacemi vládu o schválení podobného zákona. Před rokem předložil vládě vlastní návrh Jiří Dienstbier, český ministr pro lidská práva, ve kterém se hovoří o odškodnění ve výši 300 tisíc korun. Vláda ho však obratem smetla ze stolu.

V Rakousku probíhá odškodnění obětí protiprávní sterilizace od roku 1995. Podle studie Evropského střediska pro práva Romů (ERRC) v Německu obdrželo na základě výnosu Spolkového ministerstva financí z roku 1980 jednorázovou částku více než 13 tisíc obětí sterilizace, kolem devíti tisíc osob pak dostalo měsíční příspěvek na důchod ve výši necelých 300 eur (podle údajů poskytnutých německým parlamentem na začátku roku 2012). Ve Švédsku, které provádělo protiprávní sterilizace až do roku 1976, bylo na základě zákona z roku 1999 poskytnuto odškodnění více než 1600 obětem, vždy ve výši 175 000 švédských korun.

V České republice – podobně jako v dalších postkomunistických zemích – prozatím chybí politická vůle k plošnému odškodnění obětí zákonnou cestou. Vlády těchto zemí si zřejmě chtějí počkat, až bude počet případně oprávněných osob tak malý, že celková částka vyplaceného odškodnění bude představovat zcela minimální zátěž pro státní rozpočet a žádný volič jim nebude moci vyčítat, že výrazně pomohly příslušníkům neoblíbených menšin.