romea - logo
18. září 2018 (úterý)
svátek má Kryštof
Loading
rozšířené vyhledávaní

V Ostravě ji chtěli poslat do zvláštní, v Anglii se chystá na druhou vysokou

25.4.2018 11:25
Adriana Rácová (Zdroj: HateFree)
Adriana Rácová (Zdroj: HateFree)

Adriana Rácová pochází z romské rodiny z Ostravy, je z pěti sourozenců a dětství prožila na hospodářství ve venkovském prostředí. Stejně jako její sourozenci chodila v Ostravě na základní školu, tam se ale třídní učitelka podle jejích slov snažila rodiče přesvědčit, aby ji přeřadili do zvláštní školy, že to pro ni bude lepší. Ti to rázně odmítli a Adriana školu úspěšně vychodila. Při povodních v roce 1997 přišla rodina o dům i pozemky a tísnila se následkem katastrofy v malém ostravském bytě. I proto později rodina odjela do Anglie. A Adriana v sobě objevila vášeň pro čtení a studium. Po dokončení střední umělecké školy vystudovala vysokou se zaměřením na zubní zdravotní sestru, v září nastupuje na další univerzitu, aby mohla být zubní terapeutkou. Není to však snadné. Od pondělí do pátku ve svých 34 letech pracuje jako zdravotní sestra v zubní ordinaci, o víkendech pečuje o seniory. Studuje tedy dálkově, po večerech. Na otázku, jak to zvládá, se směje a říká: „Mám křídla, stíhám všechno.“

Adriana Rácová vyrostla v Ostravě v Nové vsi. Na vesnici, jak ona sama říká. Pochází z pěti sourozenců. Dětství popisuje jako idylické, v obci byli dlouho jedinou romskou rodinou, bydleli tam už její prarodiče a vztahy s okolím byly přátelské, sousedé si vzájemně vypomáhali. „Vůbec jsme nevěděli, co je to rasismus. Nikdy jsme se tam s tím nesetkali,“ poznamenává. V roce 1997, kdy bylo Andrianě čtrnáct let, ale o dům i hospodářství přišli při ničivých povodních. „V Nové vsi jsme měli dům, velké pozemky i zvířata, ale už jsme se tam nemohli vrátit,“ vzpomíná. Museli se přestěhovat do města do bytu 1+1 na ostravském sídlišti Dubina. A změnily se také zkušenosti s okolím v prostředí, kde rodinu nikdo neznal. „Byl to šok pro mě i pro sourozence,“ říká Andriana. „Odsuzovali nás ve škole, v obchodech i na ulici,“ přidává její sestra Denisa.

Jako sardinky

Pro sedmičlennou rodinu s dospívajícími dětmi se bydlení v malém bytě stalo neúnosným. „Nebyli jsme na to zvyklí,“ říká Adriana. Současně se potýkali s finančními problémy. „Když o všechno přijdete a nemáte žádné peníze do začátku, je to těžké.“ V Ostravě totiž podle jejích slov bylo pro rodiče najít odpovídající práci v té době těžké, otec se potýkal s předsudky zaměstnavatelů. Byl vyučeným zámečníkem, léta fáral a později pracoval jako údržbář na úřadu práce. Matka byla zdravotní sestrou. Otec se proto záhy rozhodl zkusit postavit rodinu opět finančně na nohy a odjel na rok pracovat do USA, kde si vydělával jako obsluha v restauracích nebo v golfových klubech.

Po jeho návratu se rodina domluvila, že odjedou do Anglie. „Táta poznal v Americe lepší život a už se mu v Česku nelíbilo, nedařilo se mu tu najít práci. V té době řada Romů jezdila do Kanady nebo Anglie,“ vypráví Adrianina sestra Denisa. Právě ona byla spouštěčem. V té době se totiž rodina Denisina přítele rozhodla do Anglie odjet a ona přítele následovala. Rodiče ji však nechtěli pustit samotnou. „Řekli, že když jedu já, oni pojedou taky,“ směje se. „Jsme taková rodina, co drží pohromadě. Kam jde jeden, jdou všichni,“ pokračuje.

Nikdo za Vámi v obchodě nechodí

Po příjezdu do nové země se Rácovi snažili co nejrychleji začlenit. Děti začaly chodit do školy, rodina docházela na intenzivní jazykový kurz a následně si našli práci. Adriana šla studovat art design na South Essex College. Sestra Denisa vzpomíná na nadšení, které v prvních měsících v Anglii zažívali. Dokázali si z vydělaných peněz našetřit, současně si dopřát to, čeho se jim v Česku nedostávalo. „Když jsme tu vyšli ven, byli jsme překvapení, že je tu tolik národností a vycházejí spolu. Jdete do obchodu, nikdo za vámi nechodí, nikdo se neotáčí. Bylo to úžasné,“ hodnotí. „Bydlím tu přes 18 let a už je to můj domov,“ pokračuje Denisa a dodává řadu úspěchů, kterých její sourozenci dosáhli. Mladší sestra dokončuje univerzitu, bratr vystudoval sociální práci a působí jako učitel fyziky. Ona sama si udělala dvě střední školy a pracuje jako sociální pracovnice s mladými lidmi, přivydělává si k tomu jako servírka. „Pracuju s britskými dětmi, které mají různé rodinné nebo sociální problémy,“ vysvětluje. „Naše děti žádný rasismus nepociťují. Když jim povídáme, jaké to bylo v Česku, tak jsou v šoku. Nemůžou tomu uvěřit,“ říká.

Paní Hitlerová

Přes počáteční potíže s angličtinou se Adriana rychle ve škole zorientovala. Velkou měrou k tomu přispěli spolužáci, kteří jí v počátcích pomáhali. A Adriana začala být úspěšnou studentkou. To i přesto, že při nástupu na základní školu v Ostravě řešila situaci, která nebyla výjimečnou pro řadu dalších romských rodin. „Byla tam učitelka, říkali jsme jí Hitlerová, která neměla ráda Romy, a posílala romská děcka do zvláštní,“ říká Adriana. Snažila se přesvědčit také její rodiče, aby s přeřazením souhlasili. Ti to razantně odmítli. „Mamka jí tehdy řekla, že její generace chodila na základní školu, tak nevidí důvod, proč by jedna z jejích dcer měla jít do zvláštní,“ říká. Přestoupila tedy z jedné třídy do druhé, kde se naopak setkala s podporou učitelky.

Na South Essex College byl podle ní přístup jiný. „Tam nás všechna děcka brali jako sobě rovné. Nedělali žádné rozdíly. Když někdo potřeboval pomoc, nebo byl pomalejší, zavolali asistenta a ten mu to vysvětlil nebo pomohl,“ říká. Přesto jí nějakou dobu trvalo, než se s novým prostředím sžila. „Já jsem to tu první půlrok nesnášela,“ přiznává Adriana. V Česku na základní škole se totiž učila německy, po příchodu do Anglie proto nikomu nerozuměla. A cítila se velmi osaměle. „Nechala jsem své kamarády na základní škole, rodinu. Protestovala jsem,“ říká.

A zase ta Ostrava

Po usazení se a vytvoření si nových sociálních vazeb přišel asi nejtěžší z momentů, když otec vážně onemocněl. Adriana se spolu s rodiči a mladšími sourozenci vrátila kvůli vyšetřením a lékařské péči do Ostravy. „Byla jsem z toho zničená. Už jsem si tu zvykla,“ poznamenává.

Přerušila studium a snažila se v něm pokračovat v Česku. Šla se proto přihlásit do jedné z ostravských uměleckých středních škol. „Nikdy nezapomenu na to, když jsem přišla do ředitelny. Ředitel si myslel, že jsem cizinka. Vysvětlila jsem mu, jak to se mnou je a že bych chtěla studovat na jejich škole. A on se mě snažil různě odradit. Bylo to divné,“ vzpomíná. „Pak mi to došlo. A tak jsem se ho napřímo zeptala, jestli je problém, že jsem Romka. A on řekl, že ano. Otočila jsme se a odešla,“ pokračuje. „Byla jsem z toho v depresi. Nelíbilo se mi ani, jak se ke mně chovali lidi na ulici. A tak jsem se prostě jednou naštvala a odjela jsem zpět do Anglie. Bylo mi přes dvacet,“ dodává. Po více než roce ji následovali také rodiče, kteří nechtěli v Česku zůstat bez starších potomků.

Cílevědomá studentka

Adriana po návratu z Česka dokončila přerušené studium a rozhodla se ve vzdělání pokračovat – a to v různých oborech. Dokončila například tříleté studium zdravotní a sociální péče, na Anglia Ruskin University vystudovala na zubní zdravotní sestru a od září se chystá na University of Essex, aby se mohla stát zubní terapeutkou. S lehkostí to však úplně nejde. Ve svých čtyřiatřiceti letech pracuje od pondělí do pátku jako sestra v zubní ordinaci, o víkendech pak pečuje o seniory. Studium dělá dálkově při zaměstnání a péči o domácnost formou večerní školy. „Já mám křídla, stíhám všechno,“ směje se. Dodává však, že bylo nutné vytvořit si striktní denní rozvrh. „Po páté přijdu z práce, mezi šestou a sedmou uvařím, uklidím a od 7 do 9 sedím u knížek, čtu si a učím se,“ vysvětluje.

Před třemi ledy Adrianu potkalo další životní štěstí, když se vdala za Inda žijícího v Anglii. „Každý máme jiné náboženství – on je hinduista, já křesťanka. Nic si navzájem nevnucujeme a funguje nám to,“ popisuje. „On má doma svůj malý chrám a já zase fotku Panny Marie,“ doplňuje.

Doma se dnes cítí v pobřežním městečku Southend-on-Sea v Anglii. Do Česka jezdí ráda na návštěvu za svou širší rodinou, vrátit by se ale už nechtěla. Domnívá se totiž, že by její manžel mohl mít v Česku problémy s rasismem, protože je tmavší než ona sama. „Byl z toho velmi překvapený, nedokázal to pochopit,“ říká. Přiznává však, že se od doby jejího odjezdu mnoho změnilo. „Když jsem byla nedávno v Ostravě, překvapilo mě, že to tam bylo lepší než dříve. Když jsme šli do kavárny, normálně nás obsloužili,“ uzavírá.

Článek byl napsán pro server HateFree

Přečteno: 6085x

Kam dál:

Štítky:  

HateFree Culture, Romové, Velká Británie, Migrace, Vzdělávání



HLAVNÍ ZPRÁVY

Monika Mihaličková (FOTO: Jan Mihaliček)

Monika Mihaličková: Soske ME DŽAV?! Zastavme politickou žumpu!

13.9.2018 18:35
O Romech se pořád šíří lži a polopravdy. Například, že Romové nechodí volit nebo dokonce, že se nechtějí zapojovat do politiky. Já dobře vím, že Romy politika zajímá hodně. Vypovídá o tom i počet kandidátů romského původu v letošních komunálních volbách. V celé České republice je jich přes 150.
 celý článek

--ilustrační foto--

Mária Lendelová: Maminka se bála, abych nás svým pláčem neprozradila

12.9.2018 12:35
Vyprávění paní Lendelové je dalším z mnoha životních příběhů, který byl natočen v rámci projektu Paměť Romů. Ten se snaží mapovat osudy Romů žijících v současné době na území České republiky a představit tak historii Romů od válečných dob po současnost jejich vlastníma očima.
 celý článek

Monika Berkyová, kandiduje z 2. místa za Piráty ve Stříbře

Monika Berkyová, Piráti, 2. místo, Stříbro: Je potřeba, aby Romové v politice neřešili jen otázky týkající se Romů

12.9.2018 12:06
Server Romea.cz vám až do voleb postupně představí více jak desítku vybraných romských kandidátů, kteří mají šanci dostat se do zastupitelstev a možná i vedení měst. Jako první představujeme třiačtyřicetiletou kandidátku za Českou pirátskou stranu Moniku Berkyovou.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo