„Pravděpodobně neexistuje žádná jiná skupina, ke které by měli Norové větší předsudky,“ říká nám Balder Hasvoll, poradce pro romskou menšinu norského hlavního města Oslo. Domluvíme se výborně česky – před časem studoval a pracoval v České republice. O životě Romů v Norsku si povídáme v jeho kanceláři, doma na návštěvě u jeho romských kolegů, cestou po městě, na schůzkách, na které nás doprovází – a také na unikátní výstavě o původních norských Romech v městském muzeu.
Kromě Romů, kteří ve Skandinávii žijí od 16. století, takzvaných „Tatere“ – travelerů, jejichž počet se odhaduje do 10 000, vedle sebe v Norsku existují ještě další dva odlišné romské světy. Skupina „původních“, norských Romů a komunita přistěhovalců z Balkánu, především z Rumunska, Bulharska a bývalé Jugoslávie. Původní skupina jsou olašští Romové, kteří v Norsku žijí téměř 150 let – hovoří se zhruba o pěti až sedmi stovkách lidí. Přistěhovalců je více, odhadem do dvou tisíců. Do země začali přijíždět zhruba před osmi lety.
Pro ně jsme všichni stejní
Romové byli v Norsku jako jedna z pěti národnostních menšin uznáni až v roce 1999. V roce 2008 bylo oficiálně uznáno označení Romové – namísto dřívějšího „Cikáni“. Dnes je část norských Romů takzvaně integrovaná, další se potýkají s nemalými problémy.
„Mnoho norských Romů neumí dobře číst, psát, někteří se nevyznají v tom, jak fungují úřady, mají problém s diskriminací,“ přibližuje svou práci poradce pro romskou menšinu Hasvoll. Někteří norští Romové také často cestují – způsob jejich života tak ovlivňuje i školní docházku dětí – pozdější nástup do výuky po prázdninách, střídání škol. Hasvollův kolega, romský mediátor Robert Lorentsen, se setkává i s odebíráním dětí od rodin.
„Stává se, že učitelé si špatně vyloží něco, o čem se děti baví, nerozumí tomu, jak to v romské kultuře chodí – a místo snahy o vysvětlení hned začnou jednat se sociálním úřadem. Zabýval jsem se třeba případem, kdy učitelka zaslechla od dětí něco o domlouvání sňatků, zavolala sociálku a dosáhla toho, že děti byly na několik týdnů rodině odebrány. Nakonec se ukázalo, že o žádné domlouvání sňatků nešlo, že to byla jen dětská fantazie, prostě si děti mezi sebou něco povídaly. Do rodiny se pak vrátily a jediné, co z toho měly, byl obrovský stres z odloučení od rodičů,“ říká Lorentsen.
“Děti se pak do rodiny vrátily a jediné, co z toho měly, byl obrovský stres z odloučení od rodičů”.
Romská komunita však sama o sobě není zcela homogenní a jednotná – v Oslu například operuje „mafiánská“ skupina, která své vyděračské a násilné aktivity zaměřuje do vlastních řad. „Policie vás pak neochrání, protože nerozlišuje, kdo je útočník a kdo je oběť, pro ně jsme všichni stejní. Řeknou, ať si to vyřešíme sami a kolikrát ani na zavolání o pomoc nepřijedou,“ přibližuje Lorentsen.
Výstava o Romech bez Romů
Pochyby o zastání ze strany státu jsou znát i v části výstavy o norských Romech v oselském muzeu „Norvegiska romá – norske sigøynere“. „Nikdo neposlouchá to, co říkáme – dělají jenom své věci podle vlastních myšlenek. Není to reálný dialog,“ vysvětlují popisky. „Proč jsou Romové tak skeptičtí k různým projektům od státu?“ ptá se jedna cedulka druhé. „Protože nás neberou vážně,“ zní odpověď.
„Výstava ukazuje život původních norských Romů v historii a dnes, víceméně jejich pohledem – autoři dělali mnoho rozhovorů s různými Romy, vytvořili archivy ze zpráv v tisku, rádiu i televizi,“ říká Hasvoll.
Ani výstava samotná se však skeptickým pohledům nevyhnula. „Autoři dopředu slibovali, že nechtějí dělat výstavu o Romech bez nich. Chtěli je zapojit jako průvodce, protože jsou ti nejpovolanější, kteří mají ke své historii a situaci co říct. To se však ve výsledku – zřejmě kvůli nedostatku financí – vůbec nestalo,“ dodává.
FOTOGALERIE
Co je dobré a co je zlé
Robert Lorentsen a jeho paní, Maria Flamros, původem Romka ze Slovenska, se v Oslu starají o nízkoprahový klub pro děti a mládež.
„S dětmi šijeme, zpíváme a tancujeme, čteme a učíme se jazyky, norštinu a španělštinu. Věnujeme se i starším dětem a mládeži po škole – aby poznali město a jeho okolí, udělali si řidičák, mohli se účastnit různých volnočasových aktivit,“ vysvětluje Flamros. Sama dává dohromady knížku pohádek pro děti a chystá další. Plánuje s dětmi a pastorem nazpívat cédéčko písní, které by lidem pomáhaly poznat, co je dobré a co zlé. „Někdo to neví,“ usmívá se.
„Mám respekt a úctu ke všem, na původu přece nezáleží,“ odpovídá na otázku, jak spolu vychází norští Romové s těmi, co do Norska přijeli z balkánských zemí. „Všichni lidé se musí respektovat. Když je potkám a když mám peníze, něco jim dám. Někteří tvrdí, že jsou to bohatí žebráci, jsou lidé, kteří na ně mají velký vztek a chtějí, aby zmizeli, aby tady nebyli. Podle mého názoru to je špatná věc – jsou to přece taky lidé.“
Romové z Balkánu
Posedávají v ulicích Osla, zahalení v kabátech a šátcích, osamoceni nebo ve skupinkách, s papírovými kelímky čekají na drobné. Podle jedněch imigranti chudoby, podle druhých komunita s byznysplánem žebrat a krást. Pouliční způsob života jitří u většinové společnosti emoce. Letos v létě ho projednával i norský parlament – pokud poslanci schválí zákaz žebrání na veřejných prostranstvích, bude za jeho porušení hrozit pokuta a až tři měsíce ve vězení.
K příznivcům zákazu patří i norský ministr spravedlnosti Anders Anundsen, který na jeho obhajobu tvrdí, že žebrání přímo souvisí s kriminalitou, zejména kapesními krádežemi. Kritici zákona poukazují na to, že zákon není namířen proti žebrání, ale proti samotným Romům a snaží se nepřímo omezit imigraci.
Norští Romové
Ani původní, norští Romové neměli v zemi během historie na růžích ustláno. Předchůdci dnešních olašských rodů přijeli do Norska okolo roku 1880. V roce 1927 přijalo Norsko imigrační zákon se zvláštním odstavcem, který Romům zakazoval vstup do země.
O sedm let později, v roce 1934, nebyla díky tomuto zákonu do země vpuštěna skupina 68 norských Romů. Tím se spustila série událostí, které pro ně měly fatální důsledky. Druhou světovou válku z této skupiny přežilo pouze 12 lidí. Svědectví o „Porajmos“ – romském holocaustu, zachycují například nahrávky z vyprávění těch, co jeho hrůzy přežili – Miloše Karoliho a Franse Josefa v expozici „Norvegiska romá – norske sigøynere“ – výstavě o norských Romech v hlavním městě Oslu.
„Cikánský paragraf ” byl po velké vlně kritiky z domova i zahraničí v zákoně zrušen v roce 1956,“ přibližuje Hasvoll. V praxi se však zacházení s Romy v dobré příliš neobrátilo – v roce 1972 Norsko například deportovalo do Dánska 30 Romů, kterým se nepodařilo prokázat státní příslušnost.
“Romové byli v Norsku jako jedna z pěti národnostních menšin uznáni až v roce 1999. V roce 2008 bylo oficiálně uznáno označení Romové – namísto dřívějšího Cikáni”.
Integrační snahy a Velký švindl
Ještě na začátku šedesátých let žilo i v zimních měsících mnoho Romů ve stanech a karavanech. „Bydleli ve strašných poměrech, Norové se na ně chodili dívat jako do ZOO, bylo to pro ně exotické,“ říká Hasvoll.
Situace byla neudržitelná – norská vláda proto rodinám nabídla bydlení. Snaze pomoci však chyběl vzájemný dialog se samotnými Romy – brzy se ukázalo, že adaptace na nový způsob bydlení není vůbec snadná. Na první krok od roku 1972 navázala systematická integrační kampaň v Oslu, která se Romům snažila pomoci s trvalým bydlením, zaměstnáním, vzděláním a zajistit jim rovný přístup k zdravotním a sociálním službám. O rok později vznikl úřad pro romské záležitosti.
V roce 1989 se členové jedné romské rodiny zapojili do velkého podvodu s diamanty. „Velký švindl“, jak se mu začalo říkat, patří k největším podvodům norské historie. Do života norských Romů se zapsal tak hluboce, že jeho následky trvají v podstatě dodnes. Stín členů rodu Karoli, kteří se podvodu účastnili, padl na celou romskou menšinu bez rozdílu. Podle některých názorů byl dokonce rozhodujícím faktorem pro zrušení veškeré vládní péče o Romy v roce 1991.
„Po Velkém švindlu se v Norsku náhled obyčejných lidí na Romy hodně změnil. I samotní členové rodiny si raději změnili jména – bratři i synové účastníků,“ říká dnes Hasvoll. „Pravděpodobně neexistuje žádná jiná skupina, ke které by měli Norové větší předsudky. Jako menšina jsou však velmi známí, i díky podvodu s diamanty – od té doby si většina majority myslí, že takoví jsou všichni,“ dodává.
Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a
Norska v rámci EHP fondů.
www.fondnno.cz a
www.eeagrants.cz
