romea - logo
20. září 2020 (neděle)
svátek má Oleg

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Pedagožka Lada Červeňáková: Romská máma miluje svoje dítě bez výhrady

3.4.2018 8:30
Lada Červeňáková
Lada Červeňáková

Za svůj život potkáte řadu vážně dobrých pedagogů, ale mě osobně pedagožka Lada Červeňáková ovlivnila nejvíce a dál dva roky ještě bude. Když nás učí o romské menšině, jen září, čerpá totiž z vlastních zkušeností.

Učíte předměty, které se vztahují k sociální práci, mimo jiné i romský jazyk. Ovládala jste romštinu, nebo jste se ji učila až kvůli zaměstnání?

Když bych to měla brát z pohledu profesionála, tak za tím byla nabídka zaměstnání učit romský jazyk. Také jsem si řekla o to, abych mohla učit romistiku. Byla jsem v té době už 18 let vdaná a to jsem měla dostatek času naučit se základy romštiny. Mluvila jsem plynule a poté, co přišla nabídka vyučování romského jazyka, jsem se o něj začala zajímat profesionálně, z pohledu lingvistiky.

Jaké učíte předměty?

Předměty, které jsou zaměřené na práci s národnostními menšinami. Dominantní předmět představuje tak ze tří čtvrtin učivo romistiky, takže vzdělávání o Romech, romském dítěti a romském klientovi. Dále to jsou předměty, které souvisejí s klientem sociálních služeb všeobecně.

Mgr. Lada Červeňáková (1968)

pochází ze severních Čech, ale vyrůstala na severu Moravy. Vystudovala sociální pedagogiku, v minulosti vyučovala romský jazyk a romistiku. V současnosti se zabývá národnostními menšinami a multikulturní výchovou, kterou vyučuje na Střední škole prof. Zdeňka Matějčka v Ostravě-Porubě. Je členkou Pracovní skupiny pro oblast vzdělávání Romů při Radě vlády pro záležitosti romské menšiny, podílela se na vzdělávacím projektu O Leperiben – paměť romských dělníků.

Myslíte si, že se míra vzdělanosti a cíle romských studentů za posledních deset let zvýšily?

Já se obávám, že nemohu být pozitivní. Domnívám se, že před těmi deseti lety romští žáci, absolventi základních škol, měli větší šance uspět na střední škole vzhledem k tomu, že přijímací zkoušky byly realizované samotnou střední školou, na kterou se hlásili, a maturita byla také v kompetenci té dané školy. Časem se stalo to, že přišla nejdříve státní úroveň maturity, což je pro romské děti poměrně velkou bariérou, a v posledních letech přichází také státní úroveň přijímacích zkoušek, což může být obrovskou bariérou pro děti z vyloučených lokalit nebo z těch segregovaných škol, i když jsou zde děti úspěšné.

Úspěšné na základní škole, ale přitom se na střední nedostanou? Jak tomu rozumět?

V každé segregované škole máme třídu, která má i jedničkáře. Ty děti jsou chytré, ale málokdo si uvědomí, že na běžných základních školách by tyto děti měly třeba, dvojky, někdy i trojky. A buď se kvůli tomu na studijní obor s maturitou nedostanou, anebo, a to vidím jako obrovský problém, jim maturitní obory ani nejsou doporučovány. To slyším tak často, že se zabývám myšlenkou, jak toto odbourat čili jak posílit tyto děti na základních školách. Chtělo by to ještě dělat něco více než doučování, a to ve vztahu ke školám, aby děti, které na studium střední školy mají schopnosti, nebyly od něj na své základce odrazovány a aby jim pro jistotu nebyly doporučovány učňovské obory, což se dneska stává.

Takže si nemyslíte, že stačí, když se nižší úroveň vzdělání ze základní školy, se kterou na střední přicházejí, vykompenzuje doučováním?

Vzdělávám jen maturitní obory zaměřené na sociální činnost a tam je vždy jen malý počet romských dětí. A v současnosti ani nemůžu mluvit o inkluzivním vzdělávání, protože to všechno jsou děti, které nepotřebují podporu, nepotřebují doučování. Ty děti, které potřebují doučování, když mají to štěstí a dostanou se k nám, tak po prvním ročníku velmi často odcházejí, protože si samy uvědomují, že je to nad jejich možnosti. Raději odcházejí do nějakého bezpečného prostředí, které pro ně může být v podobě studia učebního oboru. Ono přitom stačí, když jsou žáci ve třídě přítomni a poslouchají dané učivo, ale vždycky začátek konce je, když děti pomalu přestávají do školy chodit a zvýší se jejich absence.

Inkluzivní podpora by měla směřovat spíše k nějaké formě motivace, osobnějšího přístupu? Jak úspěšnost dokončení studia romských dětí zvyšuje škola, na níž působíte?

Naši učitelé s těmito žáky pracují mnohdy formou individuálního doučování, když žák projeví zájem, jindy tolerancí k učebním pomůckám, které si sociálně znevýhodněný žák může koupit později než ostatní žáci. Tím by se úspěšnost dokončení studia v maturitních ročnících mohla zvýšit. Jsem si jistá, že žáci, kteří k nám nastoupí, pokud sami neodejdou, tak studium dokončí. Mám totiž zkušenost, že když dítě opravdu čtyři roky chodí, tak zvládne maturitu bez ohledu na to, jaké to dítě je, jestli je romské, nebo je majoritní. Musí ale chodit do školy.

O to by se měla postarat rodina dítěte. Co byste jako pedagožka vytkla rodičům romských dětí?

Nemůžu plošně paušalizovat všechny romské děti a všechny rodiny, ale mohu mluvit o rodinách, které jsem poznala, a o maminkách, se kterými jsem pracovala. Romská máma miluje svoje dítě bez výhrady, vůbec nic pro ni není důležitějšího, než aby dítě cítilo lásku a pohodlí ve škole, to je pro ni prioritní, o tom nemusíme vůbec mluvit. Romská maminka svému dítěti neřekne, „půjdeš do domova, protože si přinesl pětku“ anebo „zakážu ti něco, protože si přinesl pětku“. Ta maminka není spokojená s jeho neúspěchem, ale dítě kvůli tomu není zatracováno.

Jak by měli rodiče dětem pomáhat, aby byly ve škole úspěšné?

Důslednost, to je to, co pomůže. Sami k sobě, ale i ve vztahu k dětem. Čili když řeknu dítěti, „přinesl si pětku, nepůjdeš ven“, tak aby vydrželi a opravdu dítě po dvou hodinách křiku a řevu ven nepustili. V tom vidím důslednost. Nebát se s dítětem řešit problémy, dotáhnout to s ním až do deváté třídy. Nenechat toho ve třetí třídě s argumentem, „já už tomu nerozumím“, „to je moc těžké na mě“, „musíš sám“. Dítě, když na to zůstane samo, nemá pak žádnou oporu.

Trváte na tom, že rodiče romských dětí stále cítí, že jsou jejich děti ve škole nechtěné?

Toto bych chtěla uvést na pravou míru. Já jsem na mezinárodní konferenci v listopadu minulého roku kritizovala školský vzdělávací systém. Mluvila jsem o tom, že zatímco třeba speciální pedagogika výborně připravuje pedagogy na práci s dítětem s postižením, tak my nemáme žádnou pedii, která by připravila budoucí učitelé na práci s dítětem s kulturní odlišností. A během konference jsem řekla, že učitelé, kteří chtějí s takovým dítětem pracovat a milují ho, často nevědí, jak na to, neví, jak to mají uchopit. V novinovém článku o konferenci se pak psalo: „Červeňáková řekla, že čeští učitelé neumí pracovat s romskými dětmi“.

Kritizovala jsem ale vzdělávací systém a řekla jsem, že znám několik maminek, které dobrovolně zapsaly své dítě do segregované školy jenom proto, že dítěti tam bylo lépe, cítily se v bezpečí. Ano, znám mnoho takových maminek, ale znám také rodiče z vyloučených lokalit, kteří vozí své dítě několik zastávek, do škol hlavního proudu vzdělávání, a uvědomují si, že nechtějí, aby jejich dítě chodilo do segregovaných škol.

Co vy si myslíte o segregovaných školách?

To se strašně špatně posuzuje. Jako matka jsem ovlivněna svým vzděláním, svými hodnotami, svými postoji a samozřejmě si přeji pro své dítě kvalitní školu, ale to si přeje úplně každá maminka. Opravdu hluboce si vážím všech učitelů, kteří pracují ve všech školách, obzvlášť s romskými dětmi. Taky musím říci, že si velmi vážím učitelů, kteří pracují v segregovaných školách, protože ta práce je velmi těžká. Ti učitelé jsou ohroženi syndromem vyhoření mnohem více než učitel v hlavním proudu vzdělávání. Nemají společenské ocenění takové, jaké by si zasloužili.

Vám se stalo, že jste se zapojila do něčeho, co bylo nad vaše síly?

Já si myslím, že se to stane každému, že to není nic výjimečného. Pustí se do něčeho a v průběhu toho si uvědomí, že je to velké sousto. Zjistí, že neví, jestli to dotáhne do konce, do kterého to chtěl původně dotáhnout. Mohou ho limitovat nejrůznější vlivy, lidé kolem, finanční stránka nebo, že je prostě konec projektu. Potom zde jsou takové aktivity, a těch je více a za to jsem strašně ráda, kdy vstupujeme s vizí něco udělat, ta vize má nějaký základ a na ten se nabalí další pozitivní věci, takže se ten původní základ rozšířil a najednou z toho vyšlo něco velikého, s čím člověk původně ani nepočítal.

Byl takovým projektem sběr vzpomínek romských dělníků, na kterém jste spolupracovala?

Ano, jeden takový krásný příklad je projekt LEPERIBEN. Jeho manažerka mě oslovila, abych se stala spolupracovnicí, protože věděla, že jsem romistka, a také v tom byl i můj osobní zájem zachovat vzpomínky pamětníků.

Co vám dalo, že jste se stala součástí romské rodiny a jak na to reagovalo vaše okolí?

To, že jsem se stala součástí romské rodiny, pro mě znamenalo absolutní změnu v mém životě, změnu úplně všeho. Musím říct, že jsem byla zaskočena a překvapena tím, jak na toto reagovalo moje okolí, protože já jsem nikdy nebyla vychovávaná v duchu protiromství. Byla jsem, jako by nepolíbená těmi předsudky a těmi stereotypy, které ve společnosti byly, ale samozřejmě jsem je registrovala.

Když jsme se vodili s manželem za ruce, registrovala jsem určitou změnu u některých lidí, které jsem považovala za kamarády. Občas mě nepozdravili, někdo jiný naopak ano, ten, se kterým jsem se tak moc neznala, mě třeba později zastavil a ověřoval si, „ty opravdu chodíš s tím Romem?“ Někteří mě zase varovali, ale za to jsem mnoho nových lidí z romské komunity získala. Můj manžel to vůbec neregistroval, protože se to spíše stávalo, když jsem potkávala své známé sama.

Zjistila jste po svatbě, že jsou na vás kladeny zvláštní povinnosti nebo že máte plnit určitá očekávání?

Vůbec jsem nevěděla, jaká jsou ode mě jako od ženy očekávání nebo co Romové ode mě očekávají. Snažila jsem se žít tak, jak jsem uměla, dělat to, co mě maminka učila: být slušná, poctivá, dělat si své povinnosti, které vyplývaly z rodičovství. Mnoho jsem se také naučila od své tchýně, jelikož jsme s manželem bydleli u jeho rodičů. Člověk žije ten život úplně přirozeně, úplně normálně a vůbec neřeší barvu kůže, prostě najednou mám manžela, malé dítě, miminko, a žiju tak jako každý jiný a nepřemýšlím o tom, jestli je ten život jiný, než by byl s mužem z majority, anebo v čem se odlišuje. A my v tom duchu žijeme s manželem dodnes, to ani nejde jinak.

Božena Gunárová, studentka SŠ Zdeňka Matějčka v Ostravě-Porubě, účastnice Kurzu mediální tvorby ROMEA, o. p .s.
Přečteno: 3751x
 

Kam dál:

Štítky:  

Vzdělávání, ROMEA



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Romea.cz

Giňa Tabarik k blížícím se volbám: Čunkodomky v Mostě? Dobře vám tak Romale! Co jste si „zvolili“ to máte!

19.9.2020 21:58
I když, Bůh ví, jak by to s blokem 3 v Chánově dopadlo. Ono, první problém nastal totiž v tom, že ho tak nějak místní obyvatelé zlikvidovali. Druhý problém nastal hned potom, co se město rozhodlo situaci vyřešit. A jak jinak, bez Romů. Jak by taky Romové mohli o čemkoliv rozhodovat, nebo se na čemkoliv podílet, když politické zastoupení romské komunity rovná se nule. A to není problém jen v Mostě, je to problém vlastně kdekoliv, kde Romové v Česku žijí.
 celý článek

David Oplatek, sociální pracovník, člen Zastupitelstva Městské části Brno-střed

David Oplatek: Novináři z iDnes.cz si články o Romech cucají z prstu. Je jejich cílem budit nenávist?

19.9.2020 14:00
V sobotu 19. září vyšel v internetovém deníku iDnes.cz článek o tom, že okolí brněnského Cejlu je „no-go zóna“. Takto se obvykle označují místa, kam se bojí chodit nejen běžní obyvatelé, ale nezasahují zde ani policie a další složky veřejné moci. Přesně takový dojem se redaktoři snaží navodit, když píší, že Cejl je „místo, kde vidíte policii jen projíždět.“ Toto je uvedeno přímo v titulku. Samotný text už je přístupný jen po zaplacení. Ten, kdo si v sobotu na internetu otevřel idnes.cz, tak musel nabýt dojmu, že návštěvu ulice Cejl je lepší si rozmyslet.
 celý článek

Závěrečný galakoncert festivalu Khamoro 2018 (FOTO: Petr Karlach)

Festival Khamoro se uskuteční ve dvou blocích v září a listopadu

18.9.2020 9:43
Festival romské kultury Khamoro se uskuteční na podzim, a to ve dvou blocích. První z nich nabídne od 23. do 26. září čtyři koncerty gypsy jazzu či klasické hudby a výstavu, druhý pak od 27. do 29. listopadu koncerty tradiční muziky. Konat by se měla i mezinárodní konference o romské literatuře. Program na setkání s novináři představili pořadatelé z organizace Slovo 21.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo