romea - logo
14. prosince 2018 (pátek)
svátek má Lýdie
Loading
rozšířené vyhledávaní

Romeo Franz: Evropa musí být místem pro všechny lidi, kde nemá rasismus a diskriminace co dělat

Berlín, 18.10.2013 12:48, (ROMEA)
Romeo Franz, kandidát německé Strany zelených.
Romeo Franz, kandidát německé Strany zelených.

Rozhovor s Romeo Franzem, 46 letým houslistou, klavíristou a skladatelem. Romeo Franz v roce 1991 založil svou první kapelu, Romeo Franz Ensemble, roku 2012 složil skladbu „Mare Manuschenge“, která od té doby zní u památníku romským obětem nacismu. V roce 2011 vstoupil do Strany zelených a stal se aktivním politikem. Do té doby byl předsedou Zemského svazu německých Sintů Porýní-Falc a členem představenstva Centrální rady německých Sintů a Romů. Ve volbách do parlamentu, které se konaly 22. září 2013, kandidoval ve svém volebním kraji na šestém místě, což bohužel nestačilo k tomu, aby se do Spolkového sněmu probojoval.

Existuje nějaký okamžik nebo nějaká událost, která vás přiměla k tomu, stát se aktivním politikem, tedy překročit hranici angažmá běžného občana v rámci možností občanské společnosti?

Byl jsem dlouho aktivním obhájcem občanských práv a místopředsedou Zemského svazu německých Sintů ve spolkové zemi Porýní-Falc. Díky této činnosti jsem nasbíral řadu zkušeností, pracoval jsem s lidmi, kteří se nacházeli v obtížné situaci, kteří potřebovali pomoc a podobně. To bylo období, kdy jsem se toho hodně naučil. Vstoupit do některé z politických stran jsem se rozhodl v momentě, kdy jsem zjistil, že můžu jako člen nějakého svazu dosáhnou pouze omezených změn – a dál se nedostanu. Čili že člověk je vždy v pozici prosebníčka, nemůže o ničem sám rozhodovat.

A tak mi časem došlo, že takhle to dál nejde, že tímhle ničeho víc nedosáhnu. Pak jsem se rozhodl vstoupit do politiky. Mimo jiné díky své práci v Zemském svazu Sintů jsem nasbíral hodně zkušeností s různými stranami a mohl jsem si tak o nich udělat přesný obrázek. A Strana zelených pak byla stranou, se kterou jsem měl nejvíc společných bodů.

Takže žádný konkrétní moment, kdy jste se rozhodl vstoupit do politiky, jste neprožil?

K tomu rozhodnutí jsem došel postupně. Vždycky jsem to tak nějak cítil, například když jsem podával žádosti o podporu různých projektů, kupříkladu v oblasti vzdělávání jak konkrétních skupin lidí, tak v oblasti interkulturního vzdělávání.Celá léta jsem rok co rok odesílal žádosti, které ale nikdy nebyly schváleny. A já jsem kvůli tomu nemohl ty projekty realizovat, nemohl jsem pracovat s lidmi, s mládeží… Pak mi bylo jasné, že narážím na určitou hranici.

A proč jste si vybral zrovna Stranu zelených? K tomu je třeba dodat, že v České republice se zelení do parlamentu nedostali. Mohl byste své rozhodnutí vysvětlit českým čtenářům z německého úhlu pohledu?

V Německu se zelení do parlamentu dostali. Je to strana, která existuje už přes třicet let. V Německu a u svých voličů si vybudovala dobrou pozici. Jak už jsem řekl – díky mé dřívější práci jsem nasbíral mnoho zkušeností a Strana zelených zkrátka nejvíce vyhovuje mým nárokům ohledně lidských práv, práv menšin a nakládání s životním prostředím. A proto jsem se celkem rychle rozhodl pro zelené.

V Česku mělo letos na kandidátce zelených místo celkem devět Romů a Romek…

To svědčí o tom, že jsou zelení pro tuto menšinu velmi důležitou stranou, která otevřeně a upřímně zastupuje jejich zájmy. Rozhodnutí těchto kandidátů je toho jasným důkazem.

Když si člověk před volbami otevřel webovou stránku Strany zelených ve vašem volebním kraji Ludwigshafen, okamžitě mu pohled padl na vaši fotografii. Na kandidátce jste byl na dobrém místě, šestý v pořadí, i když jste členem Strany zelených teprve tři roky. Proč tomu tak podle vás je?

Je to možná tím, že jsem díky své politické činnosti a jako hudebník docela známý. Jak v Německu, tak také zde, v mém regionu. Díky svému aktivismu mám také určité zkušenosti. To na tom má, myslím, také určitou zásluhu. Další věc je, a to vám říká zcela podle pravdy, že při vnitrostranických volbách proti mně v mém volebním kraji hlasoval jen jeden člověk. To znamená, že v naší straně vládla obrovská míra akceptace a velká vůle k tomu, nominovat zástupce Sintů jako kandidáta do parlamentu.

A o dva týdny později, když jsem se na zemském sjezdu ucházel o konkrétní místa na kadidátce, umístil jsem se na třetím místě mezi muži. To znamená, že zelení mají pro menšinu Sintů velké pochopení. A to vyjadřují tím, že se nestydí za to, že se zasazují za práva této menšiny, že mají ve svých řadách i jejich zástupce, ale že to naopak dávají otevřeně najevo! Myslím si, že to je pro společnost úžasné poselství.

Myslíte si, že se zelení v Německu nemusejí obávat ztráty voličů, když si zvolí sintského či romského kandidáta?

Toho se Strana zelených v Německu nemusí obávat. Tato strana je známá jednak svou snahou o ochranu životního prostředí a jednak tím, že se velmi silně zasazuje za práva menšin. A to každý volič zelených ví.

To souvisí s mojí další otázkou, a sice, že zelení mají i zástupce jiných menšin – nejlepším příkladem je předseda s tureckými kořeny Cem Özdemir. Jsou to ale zástupci menšin, které v porovnání se Sinty v Německu nežijí tak dlouho. Čím to je, že Sintové mají tak malé zastoupení v politice?

Věc se má tak: my Sintové žijeme v Německu už přes šest set let. Naše životy velmi silně zasáhl holocaust. Ale ani po druhé světové válce se nám nedostalo příliš velkého uznání. Němečtí Sintové a Romové, kteří se po válce vraceli do Německa, nebyli přijati s otevřenou náručí, naopak, byli dále diskriminováni. Za péči o přeživší holocaust byly v západním Německu často zodpovědné stejné osoby, které předtím organizovaly transporty.

Genocidu Sintů uznal až v roce 1981 kancléř Helmut Schmidt v reakci na hladovku, kterou tenkrát držel Romani Rose s dalšími přeživšími v Dachau. Tím jsme jako menšina ztratili mnoho času, protože jsme se nepodíleli na společenském životě. To trvalo velmi dlouho. Nejprve jsme si vybudovali občansky aktivní základnu. Centrální rada německých Sintů a Romů a jednotlivé zemské svazy se postaraly o to, aby byli odškodněni lidé postižení holocaustem. I když někteří čekají na odškodnění dodnes. Nyní Sintové i němečtí Romové pomalu získávají dostatečné sebevědomí a mají i vůli k tomu, angažovat se v politice.

A to je to hezké na mé kandidatuře. Díky ní jsem už přesvědčil některé Sinty, aby vstoupili do nějaké demokratické strany a byli v politice aktivní.

Kolik znáte mezi německými Sinty a Romy politiků, které jste inspiroval? Jste pro ostatní vzorem?

Znám čtyři Sinty a jednoho Roma, kteří jsou členy německých politických stran. Jeden je u CDU, Křesťanské demokratické unie, jeden u sociálních demokratů, jeden ve straně Levice a dva ve Straně zelených. To je, myslím, skvělá věc.

Mám také svůj protějšek v Bulharsku, jmenuje se Orhan Tahir a je právník, člen Strany zelených. Těsně poté, co jsem v dubnu Bulharsko navštívil, také kandidoval do parlamentu. Takže je vidět, že tento signál, totiž že je dobré se angažovat v politice, má dobrou odezvu v rámci naší menšiny.

Přidávají se další, kteří chtějí něčeho dosáhnout. Dostávám také e-maily a zprávy na Facebooku, ve kterých mi lidé gratulují a říkají, že se sami dají do práce. To považuji za hodné pozornosti a myslím si, že už jen kvůli tomu byla moje kandidatura opravdu úspěšná - bez ohledu na výsledek.

Jak je to s neněmeckými Romy, například s těmi, kteří se do Německa přistěhovali z jižní nebo východní Evropy? Dočetla jsem se, že je v politice chcete také zastupovat. Zároveň ale chcete jasně dát najevo, že neněmečtí Romové mají jiné potřeby a jiné osudy než němečtí Sintové a Romové. Ale pokud budete jako německý Sinto mluvit za Romy-emigranty, nepovede to naopak k další homogenizaci?

Vidím to trochu jinak. Pojem Sintové a Romové existuje pouze v Německu. A protože toto dvoudomé označení máme, vyvstává pocit, že žádné rozdíly mezi Sinty a Romy neexistují, že to je homogenní skupina. To je ale opravdu omyl. Například němečtí Sintové v Německu žijí už přes šest set let, němečtí Romové dvě stě let.

Dál máme Romy, kteří sem přišli po válce nebo po pádu berlínské zdi v letech 1989-1990. A ti k německým Sintům a Romům nepatří, je to mnoho různých heterogenních národnostních skupin. Každá z nich je národnostní menšinou, která v nějaké zemi může žít až osm set let – například v Srbsku. V těchto zemích mají svou vlastní romskou kulturu, stejně jako máme v Německu kulturu sintskou. Také jejich jazyk je jiný. A těchto rozdílů si musí být vědoma i většinová část společnosti. Není možné, aby se například problematika přistěhovaných Romů hned automaticky ztotožňovala s německými Sinty. Myslím, že se to děje často, přičemž pak dochází k další stigmatizaci těchto lidí. Proto vidím jako svůj úkol lidem vysvětlit, že jsou mezi těmito skupinami rozdíly.

K vašim oblastem patří migrační a integrační politika. To ale vlastně není tak úplně samozřejmé - ani vy ani vaše rodina k přistěhovalcům nepatříte, smím-li to tak říct. A v tomto ohledu to tedy není přímo vaší osobní záležitostí…

Vnímám jako svůj osobní úkol pomáhat lidem. Nejen proto, že jsou Němci nebo Sintové či Romové. Jde mi o to, být oporou i přistěhovalcům a lidem, kteří do Německa přicházejí. Mám zkrátka takovou potřebu, protože jsem se díky svým zážitkům a zkušenostem naučil, jak je to hrozné, když člověk musí zažívat rasismus a vyloučení ze společnosti. Proto jsem si dal za cíl, zastávat se všech menšin, které jsou diskriminované, postavené mimo společnost bez možnosti se na jejím dění podílet.

Mně osobně se slovo integrace moc nelíbí. Radši mluvím o inkluzi, protože to mnohem lépe vystihuje, čeho chtějí dosáhnout menšiny nebo zkrátka lidé, kteří jsou sociálně vyloučeni. Ti si totiž přejí být součástí společnosti, jejími právoplatnými členy.

Co vaší kandidatuře říkala vaše rodina, rodiče?

Mé rodině se velmi líbí, co dělám. Moje rodina je totiž jedním z faktorů, díky kterým jsem si vypěstoval zájem o politiku. Rodinní příslušníci mě k ní vlastně přivedli tím, jak žili - byli mým vzorem. U nás byl nacismus věčným tématem. Moje rodina ztratila během holocaustu šest příbuzných, a těm jsme určitým způsobem – jak to mám říct – zavázáni. A na základě těchto událostí a zážitků jsem získal zájem o politiku. Proto mě má rodina také plně podporuje, schvaluje, co dělám, a dodává mi sílu – a to je velmi důležité.

Jak už jsem říkala, také v Česku máme Romy a Romky, kteří kandidovali do parlamentu. Chtěla bych se vás na závěr zeptat, jestli jim chcete něco vzkázat?

Velmi rád! Chtěl bych jim vzkázat, že to považuji za skvělé, že jsou politicky aktivní. Že si přeji, abychom drželi spolu, abychom mohli společně přispět k vývoji evropské společnosti. Že Evropa musí být místem pro všechny lidi, kde nemá rasismus a diskriminace co dělat.

Přečteno: 3218x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romové, Sintové, Německo, Politika, Volby, RV 10/2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Budova Evropské komise v Bruselu (FOTO: Sébastien Bertrand, Wikimedia Commons)

Patnáct evropských organizací vyzývá země EU, aby se zavázaly k aktualizaci Strategie romské integrace po roce 2020

11.12.2018 16:26
Minulý týden koalice patnácti romských organizací a organizací bojujících proti rasismu vyzvala Radu EU a vlády evropských zemí, aby se zavázaly k aktualizaci Strategie romské integrace po roce 2020. Evropská Komise předložila návrh k tomuto závazku evropskému parlamentu a Radě EU minulý týden.
 celý článek

Ilustrační FOTO

Agentura AP: Romské rodičky se ve slovenských nemocnicích střetávají s rasismem i fyzickým násilím

11.12.2018 11:10
V některých slovenských nemocnicích několik dní po porodu zadržují rodičky proti jejich vůli. Ve svém původním materiálu to včera napsala agentura AP. Podle ní opatřením trpí zejména ženy romského původu, ke kterým se nemocniční personál navíc chová hrubě až násilně. Slovenské ministerstvo zdravotnictví se proti tomuto tvrzení na dotaz ČTK důrazně ohradilo, stejně jako nemocnice v Kežmarku, kde agentura AP získala materiál pro svou reportáž.
 celý článek

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Martina Štěpánková v rozhovoru pro romeatv.

Zmocněnkyně pro lidská práva: Společnost nemá lidská práva za úplně důležitou věc, kritika neziskovek je špatná a problematická

9.12.2018 17:39
Česká společnost nepovažuje lidská práva dostatečně za důležitou záležitost. Panuje spíš názor, že už jsou prosazena a není potřeba je dál chránit. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Martina Štěpánková to řekla ČTK při příležitostí Dne lidských práv, který připadá na 10. prosince. Za velký problém zmocněnkyně považuje výpady vůči neziskovým organizacím. Den lidských práv se připomíná na výročí, kdy valné shromáždění OSN přijalo v roce 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo