Dnes mě ta zpráva o odchodu Věrky Gondolánové rozesmutněla asi jako řadu z vás hned zrána. Odešla jedna z nejlepších jazzových zpěvaček, které tato země kdy měla a to naprosto vážně. Kdyby Věrka zpívala pop, je z ní megastar a ona by to odzpívala s přehledem. Její srdce a duše ale tíhly k jazzu, soulu, žánru, který má všude ve světě menší základnu fanoušků, o to víc je ale uznáván a ceněn pro svoji kvalitu samotnými muzikantskými špičkami.
Nesnáším psát vzpomínky na někoho, kdo už není … nebo je, ale jinde. Jenže Věrka si hold v podobě vzpomínek a uznání zaslouží… ne darmo dnes řada Romů na fb vyjadřuje truchlící rodině upřímnou soustrast a sdílí písně v jejím podání s tím, že nás opustila fantastická zpěvačka.
Měla jsem to štěstí, že jsme se znaly i osobně – z různých setkání, rodinných oslav, na něž mě brala, nebo posezení v kavárně. Dnes si je od rána připomínám.
VIDEO
Poprvé jsem ji naživo zahlédla v roce 1990 v Brně-Líšni, kde tenkrát proběhl úplně první romský festival po Revoluci, za jehož organizací stála ROI a rodina Ščuků. Já byla žabec, ale jako uhranutá jsem sledovala vystoupení Gondolánovců v čele s Věrkou. Měla nádherné šaty a k nim vysoké kozačky. Havraní dlouhé vlasy, krásnou postavu a lásku k publiku. Jakoby se na pódiu narodila. A tuhle spontánnost, živelnost, schopnost improvizace jdoucí přímo ze srdce předváděla vlastně vždy, když jsem jí pak viděla vystupovat …. jedno, zda v jazzovém klubu nebo v rámci světového festivalu Khamoro v Praze v klubu Roxy nebo na křtu cd a oslavě narozenin jejího bratra Antonína. Bylo jí jedno, zda v publiku vidí třicet nebo tři sta lidí. Vždy šla se stejným nasazením, energií, vášní, poctivostí. Hudba a zpěv byly její velké lásky a život. A byla s ní neskutečná zábava. Když jsme se později spřátelily, zažily jsme spolu tolik humorných situací…
Jednou takhle sedíme v maďarské restauraci v Praze, blízko Malostranského náměstí, na zahrádce. Bylo teplo. Věrka kouřila a už jí došly cigarety. Mile se zeptala (to ona vždy) číšníka, který nás obsluhoval, zda prodávají cigarety. On, že ne a že je mají hned vedle. Zeptala se ho jakoby nic, zda by nebyl tak hodný a nedošel jí pro ně…. S tím svým úsměvem…… a on šel!!! Za chvíli byl zpět a ona mu jako spropitné dala stovku….. to jí taky, myslím, vystihuje, velkorysost. Ona byla velkorysá ….. takhle uměla žít, radovat se, zpívat.
Když se bavila, tak se bavila a těšilo jí, když i ostatní. Na jiné oslavě, kterou uspořádala k narozeninám pro svého manžela Jeremyho, jiná moje kamarádka v euforii začala tančit na stole. Tahala jsem ji dolů, ať toho nechá. Věra přišla a říkala, ať ji nechám, že je to super.
Měla jsem ráda její noblesní vystupování, lehké špičkování a smysl pro humor, jemný, sarkastický. A udivovala mě její energie a nespoutanost zahalená do elegance a noblesy. Ta kombinace je totiž vzácná, aspoň myslím.
A vážila jsem si ji pro její profesionalitu a neskutečně lidský přístup k lidem…. Její pokoru k hudbě i po tolika letech a zkušenostech z vystupování na domácích i zahraničních pódiích a klubech.
Dalo se s ní mluvit o politice i o rodině, o haluškách i halgatotovu (mimochodem nazpívala také řadu romských písní a nádherně) a nebo vztazích mezi lidmi atd. Dlouhá leta žila jinde, řadu let v Austrálii, byla zvyklá pobývat i po Revoluci, kdy se vrátila do Čech, s manželem minimálně část roku ve Francii. Měla ráda lidi a fakt jsem na ni zbožňovala, že nedělila lidi na Romy a ne Romy, tohle jí bylo strašně cizí. Vždycky byla obklopena dost různorodou partou lidí, které spojovala láska k hudbě a její písním a jí….
Věrko, ať tvoje duše zpívá tam, kde si přeješ!
