Vedle „nácka“ sedět nebudu. Němečtí poslanci řeší, co s novými kolegy z AfD

Do spolkového sněmu se vrátila krajní pravice. Poprvé od roku 1961.
Alternativa pro Německo (AfD) hecuje proti přistěhovalcům a islámu. V Bundestagu
bude mít desítky poslanců; někteří z nich se hlásí k dědictví nacismu. Německý
parlament proto už skoro rok před volbami řešil, jak se na AfD připravit.

Vstup AfD do parlamentu je prolomením dlouholetého tabu. Není pochyb o tom,
že nálepka krajní pravice (nebo jak říkají Němci „rechtsradikal“ či „rechtspopulistisch“)
straně přísluší.

Na volitelných místech jejích kandidátních listin před volbami do Bundestagu
byli lidé, kteří například

mluvili o černoších jako o „negrech“, byli členy buršáckých spolků (část z
nich německá tajná služba považuje za ultrapravicové) nebo

byli v kontaktu s popírači holokaustu.

Krajní pravice se ale mohla vrátit ještě mnohem triumfálněji. Prvním
řečníkem, který by před novým parlamentem promluvil, totiž mohl být volební lídr
AfD Alexander Gauland. Tedy muž, který končil předvolební kampaň výrokem, že
„výkony německých vojáků v obou světových válkách jsou důvodem k hrdosti“.

Gaulandovi je 76 let a pohled na seznamy kandidátů ostatních politických
stran ukazoval, že se může stát nejstarším členem Bundestagu. Což by mu
automaticky přiřklo roli „seniorního předsedy“ parlamentu, který vede ustavující
schůzi a k poslancům se může obrátit v samostatném projevu.

Nová pravidla hry

Tenhle scénář německé politiky děsil natolik, že už skoro rok před
parlamentními volbami hledali způsob, jak zabránit, aby Gauland k nově zvolenému
sněmu takto promluvil.

Nakonec parlamentní

strany změnily pravidla tak, že rozhodujícím kritériem pro „seniorního
předsedu“ nebude věk, ale to, kdo je v Bundestagu služebně nejstarší členem.
Bude to proto nejspíš Wolfgang Schäuble, dosavadní ministr financí za CDU.

Je ale řada dalších otázek, které zbývá vyřešit. Třeba tu, kam si poslanci z
AfD vlastně sednou. Podle zvyklostí Bundestagu by jim mělo patřit místo úplně
vpravo z pohledu předsedajícího.

Německý parlament se totiž řídí starým zasedacím pořádkem, který odráží
příslušnost poslanců k pravo-levému spektru. Vládní CDU ale nechce, aby nováčci
z AfD seděli úplně vpravo, protože by tak měli nejblíž k místům, kde sedí
ministři a kancléřka.

Poslanci z jiných parlamentních frakcí už také vzkázali, že

nechtějí vedle krajně pravicových poslanců sedět.

Podle pravidel má však AfD nárok i na křeslo jednoho z místopředsedů
parlamentu. A jako nejsilnější opoziční strana má podle nepsaných zvyklostí i
právo na předsednictví ve vlivném rozpočtovém výboru.

Rakouská zkušenost

Podobné dilema, jak se vypořádat s krajně pravicovými nováčky, v minulosti
řešily i parlamenty v dalších zemích regionu. V Rakousku se to týká strany
Svobodných, která kritéria krajní pravice splňuje podobně jako AfD.

Dlouhodobé „hříchy“ Svobodných (kontroverzní výroky jejich politiků na adresu
menšin i případnou propagaci neonacismu) nedávno sepsal

Mauthausenský výbor. Ten se v Rakousku stará o památku obětí holokaustu a
bojuje proti extremismu.

I přes tyto veřejné známé důkazy má strana od roku 2000 za sebou účast ve
vládě a patří jí křeslo jednoho ze tří místopředsedů rakouského parlamentu.

Když v roce 2016 po několik měsíců nemělo Rakousko řádně zvoleného
prezidenta, byl Norbert Hofer coby místopředseda parlamentu za Svobodné dokonce
třetinovou hlavou státu.

Svobodní se tak už dávno stali součástí parlamentního establishmentu, i když
se stále prezentují jako strana, jež není „potřísněná mocí“.

Politická laboratoř v Bratislavě

A do třetice – Slovensko. To má od loňska v parlamentu i krajně pravicovou
Lidovou stranou – Naše Slovensko Mariana Kotleby.

Ta ve srovnání s německou AfD a rakouskými Svobodnými asi nejotevřeněji
odkazuje k fašistické minulosti (používáním loga připomínajícího znak Hlinkovy
gardy nebo chválou válečného autoritářského Slovenského štátu a jeho prezidenta
Jozefa Tisa).

Xenofobní projevy Kotlebových spolustraníků (včetně jeho poslanců) jsou také
dlouhodobě známé
a zmapované.

Navzdory tomu, že se i Kotlebovci na začátku svého parlamentního působení
chtěli od zavedených stran distancovat, jejich poslanci dnes zasedají v
parlamentních výborech a v plénu hlasují o poslaneckých návrzích jiných stran.

Podobně

vycouvali i z někdejšího slibu, že se vzdají státního příspěvku za hlasy
získané ve volbách a za přidělené mandáty. Později tvrdili, že se příspěvku
vzdají jen pokud to udělají i jiné strany. Nestalo se ale nic.

Německo udělalo od války bezpočet důsledných kroků proto, aby se neonacisté
do parlamentu už nikdy nedostali. Bylo poctivější než Rakousko, kde skutečné
vypořádání s minulostí přinesla až Waldheimova aféra v 80. letech.

A je nesrovnatelně dál než Slovensko, kde s výchovou k demokracii třeba na
školách

pořád teprve začínají.

Přesto si teď Němci touhle zkušeností musí projít. Jak jsou připravení,
ukážou už první týdny práce nového Bundestagu.