Vladimír Barák: Vážení politici! Stopněte hádky, začněte pracovat

Křehká vládní koalice Petra Nečase, stejně jako její následný pád. Vláda
instalovaná prezidentem Milošem Zemanem, její nelegitimita daná nedůvěrou
zákonodárného sboru a pak rozpuštění Sněmovny, to jsou nejviditelnější potíže,
které aktuálně zmítají českou politickou scénou. Přitom mnohem palčivějším, a
pro českou společnost z dlouhodobého pohledu závaznějším problémem, jsou
rasistické nepokoje. Avšak zatímco politickou scénou se zabývá každé masmédium v
zemi alespoň trochu seriózně, mezirasové nepokoje jsou takřka plošně
bulvarizovány.

Krajní pravice i levice jsou v posledních měsících nadprůměrně aktivní. To se
projevuje také v tom, jak moc velkou podporu veřejnosti získávají extremisté při
čistě účelových útocích proti romské minoritě. Nakolik jsou účelové, dokazuje už
jejich mediální pojmenování – protiromské demonstrace. Někteří jejich
organizátoři tvrdí, že nejde o rasistické akce. Je však jednoduché to vyvrátit.
O projev rasismu jde jednoduše už z toho důvodu, že akce jsou namířeny proti
určité minoritě, rase („protiromské“), čímž je splněna jeden z ukazatelů rasismu
– coby teorie a ideologie hierarchizující sociální skupiny podle rasového klíče.

V současnosti jsou k podobným nepokojům podmínky maximálně příznivé. Mohou za to
i politické turbulence posledních dní. Způsobují, že soužití Romů s většinovou
společností se věnují již pouze odborníci. Ne však lidé s politickým mandátem a
zároveň tedy i povinností vzniklé problémy řešit (právě s pomocí expertů).

Extremisty umně využívaná přirozená česká nedůvěra vůči čemukoli vymykajícímu se
způsobila, že se zvyšuje nejen počet, ale i intenzita protestů proti romské
menšině. Lokální politické reprezentace se při hájení nejčastěji odvolávají na
nedostatečnou celostátní koncepci. Ti, kteří ji pak mají na starosti (tedy
jednotlivá ministerstva a další vládní orgány), to často odmítají. Koncepce je
prý v pořádku, jen ji jednotlivé místní samosprávy nedokážou aplikovat. Pravda
je, jak už to tak bývá, někde uprostřed.

Ve chvíli, kdy politická reprezentace není schopna zajistit podmínky pro
sociální práci s menšinami, musí tyto podmínky být schopny zajistit jednotlivé
samosprávy. Na ty pak navazují jednotlivé sociální organizace, kterými jsou
myšleny zejména společnosti v rámci neziskového sektoru. Realita? Státní
reprezentace se zmítá ve vlastních problémech, ve vůbec elementárních úvahách o
ústavních principech dělby moci. Místní samospráva čeká na „zásah shůry“. A
neziskový sektor? Ten trápí doslova existenční potíže, kdy kvůli špatně
nastavenému systému financování nejsou jednotlivé neziskovky schopny zaručit ani
své fungování v následujícím kvartálu. Na jednu z jejich základních funkcí –
lobbing za koncepční řešení střednědobého a dlouhodobého rázu – jejich
představitelé nemají čas ani prostředky. To vše ústí v současný stav: terénní
práce podporující integraci romské menšiny prakticky neprobíhá, a pokud ano, pak
pouze v náznacích. Spíše z entuziasmu zúčastněných, než coby plnohodnotná a
profesionální činnost.

Metodika, jejíž správné uchopení je pro tuto problematiku zásadní, v České
republice byla mnoha odborníky popsána, dokonce následně i konsensuálně napříč
politickým spektrem akceptována, nikdy však nebyla dostatečně naplňována..

Nelze než souhlasit
s advokátkou Klárou Samkovou, která za jeden z hlavních
důvodů neuspokojivého procesu integrace považuje to, že „všechny vlády naprosto
vyloučily jakoukoliv spoluúčast Romů na řešení jejich věcí.“ Otázkou, nikoli
však na doktorku práv je, zda Romové o tuto spoluúčast skutečně stojí. V tomto
je třeba zmínit, že nestačí aktivita několika romských jedinců, nýbrž snahu musí
vyvíjet celá romská komunita, či alespoň její větší část. K tomu jsou však
potřeba právě terénní pracovníci, kteří Romům jejich možnosti a správný postup
vysvětlí.

Klára Samková racionálně přiznává, že lidé se přidávají k extremistickým akcím
zejména kvůli tomu, že „Romové obtěžují křikem, hlučností, drobnou osobní nebo
násilnou kriminalitou.“ Základy slušného a zákonného chování se přitom mají
Romové, stejně jako ostatní občané ČR, naučit v rámci povinné školní výuky. Do
té však často děti romského původu nedochází. I zde je jedním z důvodu
nefungující terénní sociální služba.

Biskup ostravsko-opavské diecéze, Mons. František Václav Lobkowicz,
vyslovil
přání, aby „každý sám za sebe řekl jasné ne všem projevům rasismu.“ Dodává také,
že „každá lidská bytost má stejnou důstojnost,“ v rámci čehož se obrací nejen k
většinové společnosti, ale i k Romům samotným. Jím zmíněná rovnost je krok
správným směrem. Tím dalším by pak měl být jasný apel na státní představitele k
navýšení prostředků na sociální integrační služby, a to nejen terénní.

Autor vystudoval obor sociálních služeb. V
současnosti pokračuje ve studiu sociální politiky na Fakultě veřejných politik
Slezské univerzity. Zabývá se problematikou sociálních problémů společnosti,
českou sociální, pracovně-právní politikou, národnostními a sexuálními
menšinami.