Vzpěrač František Polák a jeho sen o olympijských kruzích
Pochází z chudého romského ghetta na Slovensku, poslední rok žije v dětském
domově v Havířově a úspěšně reprezentuje Česko ve vzpírání. „Kromě nejbližší
olympiády v Tokiu bych se chtěl dostat i na tu další do Paříže a jednou se
porovnat se světovou špičkou,“ říká vzpěrač František Polák (17).
František je mnohonásobným mistrem České republiky, dvakrát byl stříbrný v
Evropě. „V patnácti jsem zvedl 100 kg – tehdy dvojnásobek své váhy,“ vzpomíná na
úspěch, kterého dosáhl jako první z žáků vůbec. Za soutěžemi procestoval kus
světa, navštívil už třeba Thajsko, Izrael, Itálii, Maďarsko, Albánii, Švédsko,
Norsko, Rakousko nebo Německo.
Letošní rok mu přinesl úspěch zatím největší – vyhrál bronzovou medaili na
olympiádě mládeže v argentinském Buenos Aires. Při své tělesné váze 56 kg zvedl
104 kg trhem a 129 kg nadhozem, čímž se zároveň postaral o nový český rekord.
KKdo by si ale pomyslel, že o vzpírání snil odjakživa, ten by se spletl.
František nejprve začínal s fotbalem. Když mu bylo devět, svěřil se mu spoluhráč
v týmu, že chce s kopanou skončit a zkusit raději vzpírání. Nechal se kamarádem
inspirovat a pověsil kopačky na hřebík. „V deseti jsem začal pravidelně dřít a
makat,“ přibližuje své úplné začátky, se kterými mu tehdy vydatně pomáhal
trenér. O tři roky později se pak vydal na svou první zahraniční cestu jako
reprezentant České republiky. Respekt k jeho výkonům již tehdy měli vedle
vrstevníků i starší závodníci.
„Kromě nejbližších olympijských her v roce 2020 v Tokiu bych se chtěl o čtyři
roky později dostat i na hry do Paříže a třeba se i na dalších olympiádách
jednou porovnat se světovou vzpěračskou špičkou,“ říká dnes.
Život vzpěrače
V havířovském dětském domově je i Františkova mladší sestra. Ostatních šest
sourozenců žije s matkou ve Velké Británii, otec na Slovensku. Ani s jedním z
rodičů se mladý talent rozhodl neodcestovat, a to právě kvůli vzpírání. /p>
„V domově bych chtěl zůstat i po svých osmnáctých narozeninách, na
dobrovolném pobytu,“ prozrazuje svoje plány. K nim patří i dokončení tříletého
oboru kuchař/číšník v Karviné, kde je zatím v prvním ročníku, a následné studium
dvouleté nástavby s maturitou.
Nejvíce ho to ale stejně táhne ke sportu. „Pro mě je největší motivací to, že
mě vzpírání jednoduše baví,“ říká. Navíc díky své neúnavné snaze výkony stále
zlepšuje, a když vidí, jak jsou na něj spolužáci ve škole, ale i děti z domova a
vychovatelé hrdí, žene ho to ještě dál. V neposlední řadě je ale pro Františka
hnacím motorem jeho vlastní příběh z doby „před děcákem“. Ghetto, chudoba a
nefunkční rodina – osm dětí a táta, který rodině s ničím nepomáhá.
„Celou dobu žili v nefuknční rodině, u babičky nebo u pěstounů. A najednou, s
příchodem do dětského domova, musí kompletně změnit svůj život. Musí dodržovat
pravidla, mají okolo sebe nové lidi a mají jiný komfort, než na který byli dříve
zvyklí,“ přibližuje přechod do dětského domova u dětí ve věku Františkových
vrstevníků ředitelka toho havířovského, Ladislava Hilbertová.
PPro domov bylo zpočátku složité se Frantovým vzpěračským snům přizpůsobit,
dnes však jeho program plný tréninků a závodů funguje. Klub v Horní Suché i
trenér s vedením domova úzce spolupracují. „Nikdy jsem ho neslyšela před dětmi
machrovat nebo říkat ‚podívej se na to, kdo já jsem, já se s tebou nebudu
bavit‘, naopak, je kamarádský a když se mu něco nepovede, přemýšlí nad tím a umí
uznat chybu,“ popisuje Hilbertová s tím, že domov Frantu v jeho cílech
podporuje. Sám je svým kamarádům inspirací a vzorem.
„Trénuju dvě až dvě a půl hodiny denně. Je to individuální a nebo v týmu s
ostatními, kteří zase dělají něco jiného. Když tam trenér není, tak přihlížím a
dávám pozor. Vzpírání je taky hlavně o hlavě, to je základ,“ přibližuje
František. Tréninky probíhají odpoledne, a když zrovna netrénuje, rád si
odpočine nebo zajde na něco dobrého k jídlu. Zkouší hrát na piano a na kytaru a
rád svůj čas tráví i se svojí přítelkyní, se kterou se potkal právě v domově.
Jak dlouho vydržíš
Silným motivem Františkova přístupu ke sportu je duchovní víra. Blízko k ní
má už od základní školy, během které navštěvoval kroužek náboženství. „Když
zvedám činku, věřím tomu, že je Bůh u mě a že mě podporuje,“ svěřuje se
František. Do kostela dříve chodil s maminkou, dnes už to je od jeho poslední
návštěvy zhruba rok. „V Bibli se ale říká, že to není zas tak důležité, pokud se
nezapomínáš pomodlit doma,“ říká. /p>
Blízko má i ke svému romskému původu. Romštině rozumí, protože ji vedle
češtiny slýchával doma. „Vnímám to tak, že romství mi určitě přidává na mém
talentu a nikdy v životě mě nenapadlo, že bych Romem být nechtěl. Jsem na to
hrdý,“ přibližuje František.
A jak kromě olympijských plánů vidí svoji budoucnost? „Vzpírání není o tom,
jak dlouho budeš chodit, ale jak dlouho vydržíš. Průměrný vzpěrač vydrží i
dvacet let. A ti, co jsou talenti, vydrží i 30, někdy až 35 let,“ vysvětluje. A
jak jedním dechem dodává – se svým trenérem Emilem Brzóskem udělají pro své sny
o medailích pod olympijskými kruhy maximum.
Článek vyšel v časopise ROMANO VOĎI. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi.
Více na www.romanovodi.cz.
