Kauza brněnské ubytovny ukazuje, jak řešit obchod s chudobou v době, kdy stát ohrožuje obyvatele ubytoven vyhlašováním bezdoplatkových zón. Vlastními silami a za podpory místní komunity si ženy z Kuncovky po roce boje obhájily svá práva i před soudem.
Dvanácti ženám z ubytovny v brněnských Židenicích došla vloni v zimě trpělivost. Majitel domu Robert Hrdina ubytované rodiny dlouhodobě týral vypínáním elektřiny a vody, netopil a za byt o velikosti třicet metrů čtverečních požadoval deset a půl tisíce korun nájemného. Nadto ubytované ponižoval, vulgárně jim nadával a různými způsoby vydíral. Situace byla bezvýchodná. Když ženy z Kuncovky zjistily, že jejich děti opět vstávají do promrzlého bytu, v němž nefunguje elektřina, začaly přemýšlet o radikálnějším řešení. Útoky majitele už si nechtěly nechat líbit.
Spojily se proto s aktivisty ze skupiny Chceme bydlet! a požádaly je o podporu. Aktivisté dům začali pravidelně navštěvovat, a žádný další akt šikany tak nezůstal bez odezvy. O to více se stupňoval tlak ze strany majitele, vše potom vygradovalo 27. března, kdy Robert Hrdina vypnul elektřinu sedmi rodinám.
Několikrát během dne byla na místo volána policie, ale až večer, po dlouhém jednání, donutila Roberta Hrdinu elektřinu znovu zapnout. Celý den na Kuncovce pobývalo třicet aktivistů, což dodávalo obyvatelům potřebnou kuráž. Na hájení svých práv už nebyli sami, měli se o koho opřít.
Rok vzpoury
Od té doby už si majitel nedovolil nic z toho, co dříve bývalo na denním pořádku. Elektřina rázem bez problému fungovala a obyvatelé ubytovny si mohli zatopit. Policie dokonce překvalifikovala jednání Hrdiny z přestupku na trestný čin a začala kauzu Kuncovka vyšetřovat.
Podle hesla rozděl a panuj Hrdina pochopil, že musí změnit strategii. Začal ubytovaným odpouštět nájemné, nakupoval pamlsky pro děti, pořádal veselice. Soudržnost obyvatel domu však byla velká, nenechávali se uplatit. Hrdina si poté ovšem najal právníky a lidé z Kuncovky začali o svém boji pochybovat – obávali se totiž vyhazovu. Aktivisté Kuncovku navíc v létě opustili.
Situace zůstávala několik měsíců stejná. Vzbouřenci chodili na nekonečné výslechy na policii, přesto se policejní vyšetřování do konce roku nikam neposunulo. Nejdůležitější a nejhmatatelnější výsledek vzpoury však přetrval: nikdo již neměl vypnutou elektřinu ani vodu.
Obrat nastal v zimě letošního roku. Dva obyvatelé, kteří se Hrdinovi postavili, byli obviněni z neoprávněného bránění v užívání bytu. Státní zástupce nedlouho na to podal obžalobu a věc se dostala před soud. Právníkům Roberta Hrdiny se tak podařilo, co nikdo neočekával: pomstít se vzbouřencům za asistence trestní justice.
Soud s jednou ze vzbouřených žen začal před dvěma měsíci. Morálka je na vaší straně, nikdy jste nic špatného neudělali, ale co když to soud vůbec nepochopí? Tato nejistota provázela Zdenu celé jaro. Již při soudním dokazování však bylo zřejmé, že obžaloba je bezzubá a nemůže prokázat jakýkoliv trestný čin. To nakonec uznal i soud: setrvání v bytě bez nájemní smlouvy a odpor proti šikaně pronajímatele není trestný čin. Zdena byla zproštěna obžaloby.
Soud tak potvrdil, že vzpoura byla nejen legitimní, ale i legální. Státní orgán tím v podstatě ujistil všechny v podobné situaci, že se mohou bránit, že jejich obrana nemůže být hodnocena jako trestný čin, tedy že setrvání v bytě přes vyhazování a vyhrožování není trestným činem. Nadto státní zástupce obžaloval Roberta Hrdinu z trestného činu zásahu do práva k bytu, a jednání majitele se tak konečně také dostane před soud.
Když stát nekoná
Obchod s chudobou je jednou z nejpokleslejších praktik zneužívání situace lidí v nouzi. Jedinou odpověď, kterou zákonodárci dosud našli, bylo potrestat chudé, tedy sebrat jim doplatky na bydlení. Poslanci si zřejmě mysleli, že takto vyhladoví obchodníky s chudobou. Ve skutečnosti však nechávají hladovět děti rodičů, jimž nic jiného než ubytovna nezbývá.
Kauza Kuncovka je jednou z možností, jak situaci řešit – vlastními silami či s pomocí aktivistů. Lidé z ubytoven jsou schopni se zhůvěřilosti obchodníků s chudobou bránit. Mají sílu a odhodlání stejně jako dvanáct židenických žen. Potřebují však zastání ze strany široké komunity, potřebují pozornost médií a podporu ze strany úřadů.
Když jim takovou podporu poskytneme, s obchodníky s chudobou se vypořádají sami. Nic jiného jim ostatně – dokud budou zákonodárci nadále problémy ubytoven ignorovat – nezbývá.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
