Z děcáku na televizní obrazovku. Albín Balát má dobře našlápnuto

Jak sám říká, plní si postupně své největší sny, přestože neměl na růžích ustláno. Když mu byly tři roky, dostal se spolu se sestrou do dětského domova. Albín tuto skutečnost nevnímá jen negativně. Podle jeho slov ho dětský domov nasměroval a dal mu zázemí pro vlastní rozvoj. Dnes už je dva roky venku, chodí do práce a touží po roli moderátora v některé z předních českých televizí.

„Do dětského domova jsem se dostal kvůli tomu, že táta pil. Bral mamce peníze, mlátil ji a ona se o nás prostě nedokázala postarat,“ vzpomíná Albín. „Byly dokonce i dny, kdy jsme s mamkou byli na ulici, už jako malí,“ říká. Byla to ale právě maminka, která pod tíhou situace šla za sociální pracovnicí a na její žádost děti do ústavu umístili. Aby se měly lépe. Dnes zpětně její rozhodnutí hodnotí jako správné a pochopitelné.

Albínova nejživější vzpomínka na nástup do dětského domova je spojena s letním oblečením a plátěnkami na nohou, zatímco venku byl už sníh. „Byl začátek prosince a já totiž od rodičů někdy v září nejdřív putoval do diagnosťáku. To bylo ještě dobré počasí,“ vzpomíná. „Ten pocit nového neznámého prostředí! Všichni jsou zvědaví, chodí se dívat do společenské místnosti, kdo nový tam sedí,“ popisuje první pocity. Podle jeho slov ho ale děti okamžitě přijaly do kolektivu a on tam tak prožíval radostné chvíle. Ze všeho nejvíc mu však chyběla rodičovská láska. „Ale já mám oproti dalším dětem výhodu. Já tu lásku pak zažil a do dneška zažívám od své pěstounské rodiny. Ta mě a moji sestru bere za vlastní a do dnešního dne nám naplno pomáhají.“ Po prvních pár letech, které se sestrou Šarlotou strávil v dětském domově v Ostravě, si je totiž vyhlídla rodina z druhého konce republiky – z Ostrova na Karlovarsku.

Jako rodina

„Byli pro mě jako zázrak,“ vzpomíná Albín. „Nikdy nezapomenu na ten den, kdy za námi přijeli, vzali nás do zoo, houpali nás na houpačce a navrhli, že bychom k nim mohli jít bydlet. Měli jsme ohromnou radost,“ říká. A tak se spolu se sestrou nastěhovali do nově postaveného domu západočeských podnikatelů. Albín také vzápětí nastupoval do první a jeho sestra do druhé třídy. Pěstouni se snažili u dětí rozvíjet jejich talent, a tak Albína jeho nový táta přihlásil na fotbal, začal chodit také do základní umělecké školy na klavír a literárně-dramatický obor. „Spontánně jsme jim začali prostě říkat taťka a mamka. Měli jsme opravdu rodinné vztahy. Žádné rozdíly mezi námi a jejich vlastními dětmi nikdy nedělali. Jezdili jsme každý rok k moři. A pěstouni nás také přivedli k víře,“ popisuje Albín. „Žili jsme plnohodnotný život.“

Po sedmi spokojených letech u pěstounské rodiny však nastal zlom. Albín se Šarlotou přišli do puberty a začaly se objevovat problémy. Vše vyústilo v jejich umístění do diagnostického ústavu v Plzni a po třech měsících byli převezeni do dětského domova ve Staňkově. Tam Albín zůstal až do své plnoletosti. Dnes je tomu něco přes rok, co domov opustil, a snaží se postavit na vlastní nohy. Přestože popisuje svůj čas strávený ve Staňkově jako pozitivní a inspirativní, má na něj také bolestné vzpomínky. Ty souvisejí s jeho biologickou matkou. Jak sám říká, nejhorší pro něj byly nekonečné nesplněné sliby, ke kterým se sourozenci stále marně upínali. „Nejintenzivněji si pamatuju, jak biologická mamka vždycky zavolala, že přijede a vezme si nás na víkend. A ono nic. My se ségrou sbalení, připravení jsme seděli dole v domově u botníku, ale čekali jsme marně. Stávalo se to pořád dokola. Mamka vždy něco slíbila, ale nedodržela to,“ vypráví Albín. „To jsme se sestrou vždycky strašně brečeli. Mrzelo nás to a myslím, že i vychovatele za nás,“ říká.

Nedat na první dojem

To, že je Albín Rom, si začal uvědomovat naplno až asi v sedmé třídě, když měli někteří spolužáci nemístné poznámky. „Nadávali nám, že jsme děcácké špíny a podobně,“ vybavuje si. „Takové řeči člověk nesmí brát vážně. Jen se to nese těžce,“ říká. „Ne všechny děti v dětských domovech mohou za to, že tam jsou. A odsuzovat někoho, že nemá značkové oblečení nebo dotykový telefon, mi přijde nevhodné,“ doplňuje.

S předsudky se setkává i dnes a ne vždy je s nimi jednoduché se vyrovnat, přestože se takové zkušenosti snaží házet za hlavu. „Hodně na vás koukají prodavačky v obchodech, jestli náhodou něco nekradete. Zeptáte se slušně, že něco hledáte, a některé na vás mluví tak, jak kdybyste byli nějaká špína, když to přeženu,“ uvádí. Kvituje ale, že se ho občas i někteří lidé zastanou. „Absolutně mě rozčiluje, když někdo dává na první dojem,“ říká rezolutně. A poukazuje na fakt, že v dětském domově byli všichni na jedné lodi. Člověk se pak často s předsudky naplno setká, až když jeho stěny opustí – ať už z důvodu školní docházky, nebo s příchodem dospělosti. „V domově to bylo takové vyrovnané. Jak Romové, tak bílí,“ hodnotí.

Albín romsky neumí. Jak však říká, za to, že je Rom, se rozhodně nestydí. Naopak. „Jsem na světě, abych dokázal, že i takový člověk se dokáže postavit na nohy, žít, pracovat, vydělávat peníze a pomáhat druhým,“ říká. A dodává, že má kolem sebe řadu romských přátel, kteří dokázali velké věci, jak pod drobnohledem médií, tak sami ve svém privátním životě.

Nový život

Pro drtivou většinu dětí z děcáku přichází nejrizikovější moment po dosažení dospělosti, kdy se s bránou ústavu loučí a začínají nový život. Velké procento těchto mladých dospělých končí také na ulici. „Začátky jsou vždy těžké. Já si odchod z domova začal vlastně pořádně uvědomovat až poslední noc. Od té noci jsem měsíc v kuse měl žaludeční problémy, pracovala mi psychika,“ vzpomíná Albín. „Najednou jdete do bytu, kde jste úplně sám. A jediný, kdo jsou vaši kamarádi, jsou televize, noťas a sprcha. Navíc jsem se nastěhoval do velkoměsta, kde to člověk navíc nezná,“ pokračuje. Jak říká, zachránila ho práce, do které obratem nastoupil. Ta mu také pomohla najít si nové přátele. Nervozita a strach ale přetrvávaly ještě dlouho. „Bál jsem se té samoty. Byl jsem zvyklý na kolektiv.“

Důležité je mít záchrannou síť lidí, na které je možné se obrátit. To je v případě Albína jak dětský domov, který může kdykoliv požádat o radu nebo pomoc, tak jeho sestra nebo bývalí pěstouni. Stále je považuje za své druhé rodiče a oni ho nadále podporují, přestože u nich už několik let nežije. V kontaktu je také se svou biologickou matkou, s tou se ale příliš vídat nechce. „Nenajdete si vztah k člověku, kterého moc neznáte. Je to pro vás vlastně trošku cizí člověk. Odpustit dokážu, ale najít si vztah a brát ji jako mámu, nemůžu,“ říká posmutněle. „A táta? S biologickým otcem jsem se viděl jen jednou, když jsem zpíval v Uherském Hradišti. Přišel za mnou a sestrou, dal nám úplně nové mobily a pak? Už zase sedí ve vězení,“ dodává.

Z děcáku na obrazovku

Už v dramaťáku a na základní umělecké škole si vzal Albín do hlavy, že se bude věnovat herectví nebo moderování. Bavilo ho vystupování před lidmi a jeho snem bylo moderovat v některém z hlavních českých rádií nebo na televizní obrazovce. Díky jednorázovým příležitostem se dostal k natáčení reportáží pro TV Barrandov nebo moderování ve Snídani s Novou. Natáčel už také pro rozhlas a spolupracuje se serverem Romea.cz. Díky tomu dnes dostává nabídky na uvádění různých akcí. Velmi často se snaží moderaci spojit s dobročinnými účely. Vedle toho dopisuje autobiografickou knihu, kterou plánuje v dohledné době vydat.

Albínovou vášní je také natáčení vlogů. Tomu by se chtěl v budoucnu více věnovat a zdokonalit se v natáčení videí. V těch prvních se zaměřoval například na dokumentování běžného dne v dětském domově, dnes se snaží přinášet rozhovory s českými populárními osobnostmi, jako je například moderátor Leoš Mareš nebo oštěpařka Barbora Špotáková. „Natáčím videa proto, že mě to motivuje a vždy si říkám, že to lidi může zajímat. A čím víc člověk ze sebe vydá energie, tím víc to lidi zaujme,“ říká.

VIDEO

Převzato se souhlasem autora z webu
Hate Free Culture