Goran Bregovič: Cigánský podíl na evropské kultuře je významný
Diskriminace Romů a Sintů je stále problém celé Evropy, ale tak zvaní Cigáni
také inspirovali hudbu balkánského muzikanta Gorana Bregoviče, která láme
spoustu stereotypů. Proto stojí za to přečíst si jeho rozhovor pro německou
stanici Deutsche Welle.
Informuje o tom Český rozhlas.
Deutsche Welle: Pane Bregoviči, vy pocházíte z Balkánu, ale nechcete o
sobě mluvit jako Srbovi nebo Bosňanovi.
Goran Bregovič: Já totiž nejsem dost Srb na to, abych byl Srb, ani dost
Chorvat, abych byl Chorvat, ale ani dost Bosňan, abych byl chlápek z Bosny.
Pocházím z hodně smíšené rodiny, ale chápu to spíš citově než etnicky. Víte,
když přijdete o vlast, tak zjistíte, že to není zeměpisné ani politické, ale
citové teritorium. A to moje je tady, kde právě jsem, bez ohledu na to, že musím
občas ukázat pas.
Pracujete s hudebníky, kteří jsou Romové nebo Sintové. Proč vlastně?
Když jste v této části světa hudebníkem, tak prostě děláte práci Cigánů. Můj
otec byl plukovník v jugoslávské armádě, a když jsem přinesl domů peníze, které
jsem dostal za představení, tak mi řekl: „Nebudeš si přece vydělávat jako Cigán.“
Ale já jsem si už připadal jako jeden z nich.
A co vlastně pro vás znamená slovo Cigán?
Na světě je spousta moderních věcí, které jsou prostě cigánské. Myslet na
dnešek, a ne na včerejšek ani na zítřek, to je vlastně cigánská idea. Zažijete
to, když se v červenci nebo v srpnu vypravíte o prázdninách někam pryč. Na měsíc
se z vás najednou stane Cigán. V každém z nás je Cigán, který se čas od času
probudí.
Situace tak zvaných Cigánů – Romů a Sintů – je hodně problematická zvlášť
na Balkáně a také v nových zemích Evropské unie, jako je Rumunsko a Bulharsko.
Ale i ve Francii nebo v Itálii.
To máte pravdu. Pracujete s nimi a připadáte si jako jeden z nich. Co
děláte, abyste podpořil všechny Romy a Sinty?
Nedávno jsme v Srbsku pořádali kampaň, která přesvědčovala Romy, aby šli
volit. Bylo to důležité, protože kdyby volit nechtěli, nebude je nikdo
zastupovat. Na tuhle situaci reaguje i moje poslední album. Je to pocta
cigánskému talentu, který nechal silné stopy v naší kultuře. Myslím si, že není
daleko chvíle, kdy jim to řekneme. Už teď slyšíte, že Elvis Presley měl
cigánskou krev, že i Charlie Chaplin byl Cigán a Matka Tereza Cigánka.
Chtěl jsem připomenout, že Cigáni nejsou něco, co se má vyhnat ze země jen
proto, že jim říkáte Cikáni. Pozval jsem k nahrávání některé Cigány, protože si
myslím, že nechali stopy v pop kultuře, a taky pár mladých, o kterých si myslím,
že to ještě udělají – jsou to lidé z generace, kam patří Gipsy Kings a Gogol
Bordello. Moje deska chce uctít talent, který inspiruje nejen mě, ale i velké
skladatele, kteří se ve své tvorbě nechali ovlivnit Cigány.
Máte po celém světě obrovskou komunitu příznivců fanoušků a spolupracujete
s mnoha umělci z celého světa. Měl jste nějaký spor s lidmi ze západní Evropy?
Dokážete svým postojem inspirovat lidi k nějaké změně postoje k Romům?
Rasisté se vám ke svému rasismu nikdy otevřeně nepřiznají. Nikdy jsem neměl s
nikým vážnou diskusi o Romech, ale samozřejmě vím, co se děje v Evropě. Obzvlášť
mě překvapuje Francie. Já pocházím ze Sarajeva a roku 1991 jsem musel kvůli
válce odejít z domova a úplně přirozeně jsem zamířil do Paříže. Francie vždycky
přijímala exulanty, umělce z Ruska a Skandinávie a malíře ze Španělska. Lidé
hledali útočiště v civilizované zemi, kde se zrodily vůdčí evropské ideje, a teď
odtamtud vyhánějí Cigány. Itálii dlouho trápila chudoba, takže tam musí vědět,
co to znamená být chudý, a přesto vyhánějí Cigány. Vyrostl jsem za komunismu a
západní ideje jsem vždycky velice uznával, takže jsem hodně zklamaný.
Budete teď hrát ve Francii nebo ve Španělsku?
Kdybych tam nehrál, tak mi to nijak nepomůže. Bude daleko lepší, když moje
deska probudí pozornost, protože jsou tam skvělí muzikanti, jako Gipsy Kings,
Gogol Bordello a Florin Salan. Chci lidem ukázat, že tohle jsou cikáni, které
vyháníte.
Goran Bregovič ve své hudbě mísí cigánské motivy s tradičními lidovými
melodiemi z různých oblastí Balkánu. Narodil se roku 1950 v Sarajevu, žije v
Bělehradě a v Paříži a se svým Svatebním a pohřebním orchestrem vystupuje po
celém světě.
