Gwendolyn Albert: Sedm organizací OSN vydalo prohlášení o zamezení nedobrovolným sterilizacím

V květnu tohoto roku vydalo sedm odborných organizací OSN – mezi nimi Úřad
vysokého komisaře OSN pro lidská práva, UNAIDS, Rozvojový program OSN, UNICEF,
Populační fond OSN, Ženy OSN a Světová zdravotnická organizace –

společné prohlášení o zamezení nuceným a nedobrovolným sterilizacím.
Dokument obsahuje přehled mnoha různých okolností, za kterých byli děti, muži a
ženy po celém světě proti své vůli sterilizováni, a nabízí jasný návod pro vlády
a lékařské profese o tom, jak skoncovat s takovým porušováním lidských práv.

Společné prohlášení vychází z vědeckých faktů týkajících se léčebných praktik,
praktik ve veřejném zdravotnictví a sféře sociálních prací, jakož i ze zákonů a
zásad mezinárodních lidských práv. Zkoumá historickou důležitost eugenického
hnutí, které mezi názory vévodilo v letech 1870 a 1945, kdy se nucené a
nedobrovolné sterilizace užívaly v mnoha zemích ke kontrole populace ve jménu
veřejného zdraví s dnes již vyvráceným cílem „rasového zdokonalování“ lidského
druhu.

Ačkoli byl tento cíl zpochybněn, několik zemí i nadále používalo nucenou
sterilizaci jakožto nástroj kontroly populace bez ohledu na lidská práva
konkrétních jednotlivců. Vlády zavedly taková donucovací opatření jako pokuty,
tresty a výhrůžky za účelem přesvědčit doktory ke sterilizaci členů vybraných
skupin nebo přesvědčit samotné členy těchto skupin, aby sterilizaci podstoupili,
či přemluvit sociální pracovníky, aby lékařům napomohli sterilizovat určitý
počet lidí. K dosažení těchto výsledků zavedly vlády také motivační odměny jako
nabídky jídla, ubytování, půdy nebo peněz. Docházelo i k šíření zavádějících
informací, které měly lidi přesvědčit, že pakliže po dětech zatouží někdy v
budoucnu, tento sterilizační proces bude možné „zvrátit“. Právě takový program
probíhal v komunistickém Československu do začátku 90. let minulého století, kdy
byla opatření podněcující ke sterilizaci zrušena. A právě takový program dosud
probíhá v některých státech

Indie a pod vládou autoritativního režimu v

Uzbekistánu.

Sterilizace jedině jako dobrovolné rozhodnutí

Společné prohlášení jmenovaných organizací doporučuje státům, aby zakázaly
jakékoli programy, ať už provozované soukromě či z veřejných zdrojů, které nutí
pacienty podstoupit sterilizaci či zdravotní personál k tomu, aby je prováděl.
Legislativa, předpisy a směrnice, které určují takové programy, by měly být
opatřeny dodatky, jež zajistí, že k provádění sterilizace bude docházet bez
donucování. Veškeré zdravotnické služby musejí být poskytovány na základě
přiměřených přísně objektivních zdravotních norem a to způsobem, jenž respektuje
i splňuje lidská práva, přičemž věnuje zvláštní pozornost potřebám členů
skupiny, která byla nuceným či nedobrovolným sterilizacím vystavena.

Tyto skupiny zahrnují osoby s
nejasným pohlavím (intersexuálové) či s trensgender identitou. Zákonná
nařízení některých zemí požadují, aby byly osoby s nejasným pohlavím či osoby s
transgender identitou podrobováni sterilizaci tehdy, pakliže chtějí získat
oficiální dokumenty, které by uváděly pohlaví, jemuž sami dávají přednost.
Lékaři běžně na osobách s nejasným pohlavím provádějí po narození zákroky za
účelem „opravit“ genitálie, s nimiž se narodili. Tyto zákroky nejsou ze
zdravotního hlediska nezbytné, ale vedou ke sterilitě. Často se tak navíc děje
bez vědomí rodičů. Společné prohlášení zmíněných organizací doporučuje, aby byly
veškeré zákroky na osobách s nejasným pohlavím, které vedou ke sterilitě,
odloženy až do té doby, kdy je daná osoba dostatečně zralá, aby pochopila svou
situaci a mohla se tudíž podílet na rozhodování, případně k takové operaci dát
svůj poučený souhlas.

Vůči lidem s nejistým pohlavím a s transgender identitou se takto zacházelo
zčásti proto, že byli dlouho vnímáni jako svým způsobem postižení. Argumenty pro
taktiky sterilizace osob s postižením (ať již skutečným či domnělým) byly
výsledkem chybného a neúplného vědeckého chápání mechanismů genetické
dědičnosti, které se rozvinulo během období eugeniky. Účelem bylo zabránit tomu,
aby zplodili postižené potomky. V tomto smyslu můžeme zrovna tak dobře považovat
předsudky vůči postiženým lidem (tzv. ableismus) za kořeny předsudků, které
stály za spoustou následných sterilizací cílených na jiné etnické či rasové
skupiny. Jednalo se o pseudovědecká tvrzení o „nižším postavení“ konkrétních
etnických či rasových skupin (tedy jejich předpokládané náchylnosti k postižením
různých druhů), která posloužila jako argumenty také pro jejich sterilizaci.

V Evropě vedl tento argumentační řetězec zejména ke zvěrstvům spáchaným během
holocaustu. Z perspektivy lidských práv musíme mít samozřejmě vždy na paměti, že
Článek 2 Úmluvy o zabránění a
trestání zločinu genocidia považuje „nucená opatření za účelem zabránit
rození dětí“ některé etnické, národnostní, rasové či náboženské skupině za jednu
z definic činů řazených pod genocidu.

Od roku 1945 se naštěstí posunulo vpřed nejen vědecké chápání genetické
dědičnosti lidí, ale také naše mezinárodní zákony o lidských právech. Úmluva OSN
o právech osob se zdravotním postižením přijatá v roce 2006 potvrzuje právní
způsobilost postižených osob a jejich právo na odlišnost a rovnoprávnost včetně
lidského práva zachovat si plodnost, moci založit rodinu a starat se o ni.
Rozličné motivace pro sterilizaci lidí se zdravotním postižením prováděnou bez
jejich svolení, ale i motivace, které často uvádějí vlády nebo osoby v
lékařských profesích jakožto výhodné ať už pro dané osoby samotné či pro širší
společnost, nejsou prostě podle Úmluvy přijatelné.

Společné prohlášení uvádí jako příklad „řízenou menstruaci“ (klinický pojem pro
potlačení menstruace), která se využívala jako záminka pro sterilizaci dívek či
žen se zdravotním postižením. Prohlášení poukazuje na skutečnost, že zákroky
vedoucí ke sterilitě nejsou nikdy jedinou možností medicíny, která by dívkám či
ženám se zdravotním postižením pomohla vypořádat se s menstruací, a že jakýkoli
zákrok vedoucí ke sterilitě je možné provést jen a pouze na základě úplného,
svobodného a informovaného souhlasu osoby, jíž se týká.

Respekt a dostatečné informace

Ve společném prohlášení se opakuje, že žádná lidská bytost by nikdy neměla být
přinucena podstoupit sterilizaci nějakou jinou osobou ani přesvědčována žádnou
jinou osobou, aby k takovému zákroku dala souhlas. Je nepřijatelné, aby k
takovému rozhodnutí přemlouval anebo nutil danou osobu jakýkoli člen rodiny
(včetně rodičů a partnerů), poskytovatel lékařské péče, zákonný zástupce či
veřejný činitel. V některých zemích je bohužel možné, aby jménem osob s
postižením učinil právní rozhodnutí soud nebo člen rodiny, etická komise,
zákonný zástupce, stát či tribunál. Podobná opatření porušují Úmluvu, která
tvrdí, že osoby s postižením mají právo být uznány za rovné před zákonem.

Úmluva také říká, že státy musejí zajistit, aby měly osoby s postižením možnost
získat podporu nezbytnou pro uplatnění své právní způsobilosti. Taková podpora
by znamenala, že advokát – osoba, u které nehrozí střet zájmů a která nemá na
daného jednotlivce žádný nepatřičný vliv (tedy někdo, kdo nemůže mít jakýkoli
hmotný zájem například na tom, aby daná osoba pobývala v nějaké instituci) – by
napomáhal danému jednotlivci uplatnit své zákonné právo rozhodnout za sebe v
záležitostech, které se jej týkají.

Každý by měl mít samozřejmě přístup k všeobecným radám, informacím a dokladům o
běžné antikoncepci, abychom všichni mohli činit informovaná rozhodnutí ohledně
jejího využití na základě porozumění jejich spolehlivosti a bezpečnosti.
Sterilizace je jen jednou z mnoha metod antikoncepce, kterou bychom měli být
schopni zvážit, a v procesu rozhodování o této i jakékoli jiné antikoncepci musí
být brán ohled na naši nezávislost.

Společné prohlášení zmíněných organizací doporučuje, aby poradenství o
sterilizaci povinně poskytovalo dostupné informace jak o výhodách, tak i o risku
daného zákroku, o jeho alternativách a následcích, a to takovým způsobem, aby
respektovalo jedincovu nezávislost, důstojnost a zachování mlčenlivosti o
osobních záležitostech. Sterilizační zákroky se smějí provádět jen a pouze na
základě svobodného, úplného a informovaného rozhodnutí jedince k tomu, aby byl
sterilizován. Jedinec musí získat podporu a čas k takovému rozhodnutí nezbytné.
Poskytovatelé zdravotní péče nikdy nesmějí na jedince vyvíjet tlak, aby použil
nějakou antikoncepční metodu, a vždy musejí respektovat jedincovu informovanou
volbu, i kdyby byla v rozporu s doporučeními poskytovatele.

Když poskytovatelé zdravotní péče získávají informovaný souhlas ke
sterilizačnímu zákroku, musejí zajistit, že rozhodnutí daného jedince nebude
ovlivněno žádnými cizími podněty, zavádějícími informacemi, tlakem či
výhrůžkami. Svolení se sterilizací se nikdy nesmí stát podmínkou přístupu ke
zdravotní péči, včetně potratu, zákroků za účelem stvrzení pohlaví, jakékoli
metody porodu či léčení AIDS nebo HIV. Nikdy se to také nesmí stát podmínkou k
získání čehokoli jiného jako například zaměstnání, průkazu totožnosti,
zdravotního pojištění, sociálních dávek anebo k dosažení propuštění z nějaké
instituce.

Pakliže je konkrétní ženě ze zdravotních důvodů doporučeno neotěhotnět, neměla
by sterilizace být nabízena jakožto jediná možná metoda z celé škály možností
antikoncepce. Společné prohlášení zdůrazňuje, že pro „sterilizaci jakožto formu
antikoncepce“ nikdy neexistují žádné „legitimní léčebné či společenské
indikátory“. Zabránění těhotenství není nikdy naléhavý léčebný případ a
poskytovatelé zdravotní péče jej nesmějí jako takový chybně prezentovat. Nikdy
by se na souhlas se sterilizací neměli ptát v okamžicích zranitelnosti ženy, kdy
není schopna dojít k úplnému informovanému rozhodnutí, jako ve chvílích, kdy
žádá o potrat, během porodu anebo bezprostředně po něm. Společné prohlášení
konečně také doporučuje, aby byl souhlas se sterilizací vždy nutně a jasně
odlišen od souhlasu s porodem císařským řezem.

Oběti nechtěné sterilizace v České republice

Oběti nezákonné sterilizace, které v současnosti v České republice žádají
odškodnění, podaly zprávu o tom, že jim

nemocnice odmítají poskytnout kopie jejich lékařských záznamů. Společné
prohlášení zmíněných organizací opakuje, že přístup k lékařským záznamům je
součástí práva každého člověka na efektivní přístup k informacím ohledně jeho
zdraví. Zástupce Českého helsinského výboru podal návrh, aby byl za účelem
odškodnění obětí této újmy v České republice schválen zákon, a na základě
předchozí zkušenosti romských žen žádajících nápravu této újmy také podotkl, že
„[s]e předpokládá, že oprávněnost nároku nebude vždy možné dokázat kvůli
lékařským záznamům, a tudíž by měla být možnost dokázat oprávnění nároku i
způsobem jiným, který by mohl napomoci k objasnění daného případu, konkrétně
skrze výpovědi nějaké způsobilé osoby a svědků, odborná vyhodnocení a jiné
dokumenty a předměty důležité pro posouzení žádosti.“ Ti, kdo nyní navrhují onen
zákon, tak snad učiní takovým způsobem, aby tyto chybějící záznamy
nepředstavovaly pro osoby, jež byly neoprávněně sterilizovány a chtějí zažádat o
odškodnění, překážku.

Předchozí šetření těchto nezákonných sterilizací, jako například

přezkoumání provedené Veřejným ochráncem práv ČR z roku 2005, zjistila, že i
tam, kde záznamy o těchto zákrocích existují, vykazují často nesrovnalosti a
chyby. V těchto případech tedy ti, kdo o odškodnění žádají, nesmějí být nuceni
nést výlučné břemeno důkazních materiálů. Bylo by nespravedlivé nepřiznat těmto
lidem odškodnění jen proto, že díky cizímu pochybení již neexistují jejich
lékařské záznamy.

V této oblasti stejně jako v tolika jiných existuje doposud příliš velká propast
mezi lidskými právy uvedenými jako cíle v našich mezinárodních dokumentech a
našimi reálnými praktikami. Česká republika snad brzy přijme zákon, který
poskytne spravedlivé odškodnění všem obětem zneužití sterilizací, aby bylo
učiněno za dost minulým nepravostem. K tomuto rozhodnutí by nemělo dojít v
tichosti – představitelé státu by jeho význam měli veřejnosti vysvětlit.
Rozhodnutí řešit tento problém vytváří výbornou příležitost poskytnout širší
poznatky o podobných otázkách lidských práv, přičemž takové poznatky jsou vždy
velmi třeba bez ohledu na to, kde na světě jsme se narodili.