Petra Gelbart: Pandemie se může vymknout z rukou velmi rychle a rozšířit se i mezi těmi, kdo si myslí, že jich se to netýká

Jak může vypadat pandemie, když se nezavřou školy ani podniky a téměř nikdo nenosí roušky? 

Zpráva ze zavirovaného New Yorku

S manželem a třemi dětmi žijeme v epicentru současné pandemie, kousek od nemocnice, kde na nemoc Covid-19 každý týden umírají tucty lidí. Před měsícem to nikdo vůbec netušil. Pracovala jsem mimo jiné jako muzikoterapeutka v léčebně dlouhodobě nemocných, a ačkoli jsem od začátku března upravila způsob a četnost fyzického kontaktu s pacienty, žádná zvláštní opatření zavedena nebyla, natož používání rukavic nebo roušek. V New Yorku se na koronavirus testoval a dodnes testuje jen malý zlomek nakažených, a v té době tu údajně byla nemocných jen hrstka.

Ačkoli jsem onemocněla 10. března, diagnózu Covid-19 jsem dostala o víc než týden později, když už se mi špatně dýchalo kvůli zápalu plic. Je mi 41 let, nekouřím a mám jinak zdravé plíce, takže mě průběh nemoci dost zaskočil. Den předtím, než mi virus začal zkracovat dech, jsem si myslela, že už budu co nevidět zdravá. Naplánovala jsem nejen virtuální pokračování některých svých pracovních závazků, ale i dobrovolnickou činnost formou hudebních kroužků pro děti. Chtěla jsem pomoct těm rodičům, kteří se rozhodli nechat děti doma, i když školy ještě nebyly oficiálně zavřené.

Naštěstí se virtuální kroužky konaly ráno, kdy se mi dýchalo mnohem lépe než odpoledne nebo večer, ale i tak jsem je musela spolu s prací i vlastními rodičovskými činnostmi na čas zrušit, protože jsem i šest hodin v kuse nemohla ani pořádně mluvit. Prováděla jsem dechová cvičení z muzikoterapie, abych nezačala zoufale lapat po dechu. Tou dobou jsem také pravidelně snila o kyslíkové kanyle, ale na takové exkurze už bylo v našich nemocnicích příliš málo míst. Nebyla jsem v ohrožení života a jen bych oddálila nutnou pomoc někomu, kdo ji potřeboval víc. Přijde mi trochu trapné podávat to tak dramaticky, ale bohužel to je pravda. Přála bych si, aby si to přečetli všichni, kdo si myslí, že „jim se to stát nemůže“.

Po třech týdnech mi začalo být lépe, ale zároveň bylo jasné, že když člověk z koronaviru nevyvázne s tou nejlehčí verzí, tedy bez zápalu plic, trvá pak stejně několik týdnů, než začne normálně fungovat. Lékařka mi řekla, že teprve teď začnu vykašlávat všechno, co se mi nahromadilo v plicích. Tou dobou už místní vláda zavřela téměř všechny podniky a vzkázala Newyorčanům, aby nechodili ven, pokud to není nezbytné.

Jenže už bylo pozdě: číslo potvrzených případů se jen ve městě New York šplhalo k padesáti tisícům, a to se stále testovali a testují jen skutečně těžké případy a jen někteří ze zdravotníků. Přitom lékaři se tu nechávají slyšet, že až 30 % testů vyjde negativních, i když je pacient virem nakažený. Skutečný počet nakažených je každopádně mnohonásobně vyšší. Já jsem test samozřejmě neměla. Jenže po prvním týdnu byly příznaky nezaměnitelné: ztráta čichu, stále mírně zvýšená teplota, suchý kašel, bolesti na hrudníku (úplně jiné než třeba u bronchitidy) a především neschopnost plně se nadechnout ani vydechnout.

Co z toho plyne? Tato pandemie se může kdekoli velmi rychle vymknout z rukou a rozšířit i mezi lidmi, kteří si myslí, že jich se to netýká, protože je „málo případů“ a stejně „lidem nic moc nehrozí“. Jen v naší části města jsou za pár týdnů stovky mrtvých, mnozí z nich byli až do onemocnění zdraví a pracovali. Nemocnice kolabují a na ulici stojí chlazené kontejnery, protože márnice už všechny ty, kteří nepřežili, nepoberou.

Co mě nejvíc děsí? Že lidé stále věří anonymním „doktorům“ na Facebooku, místo aby naslouchali pověřeným vědcům. Ne, opravdu nelze předejít Covidu-19, když budete pravidelně pít, ani nijak jinak, ale pouze dodržováním všech nařízení. Návštěvy tetiček, bratranců a podobně by měly okamžitě skončit, protože nákazu často šíří i lidé, kteří netuší že koronavirus mají (obzvlášť děti).

Je mi strašně, když si pomyslím, kolik lidí jsem asi nakazila, než jsem vůbec tušila, že můžu virus mít. Naštěstí se teď nově doporučuje nosit roušky i u nás v USA, což například moje maminka vzala do svých rukou s velkým předstihem. Dělala osvětu a ušila už opravdu úctyhodné množství roušek pro sousedy, pro známé z kostela i pro zdravotníky v několika zařízeních, a teď se asi hned tak nezastaví. V Česku se mezitím přidala i moje babička, která tašku ušitých roušek předala místní radnici. Roušky neznamenají, že se lidé mají mezi sebou stýkat, ale přece jen o něco snižují riziko nákazy, například mezi zákazníky obchodů.

A na závěr, co mě těší: sledovat, jak si lidé pomáhají, jak zdravotníci – včetně našich romských – dělají všechno pro to, aby ostatní lidi chránili, jak dobrovolníci všech etnických skupin šijí roušky nebo rozdávají jídlo. A také to, že můj syn Patrik, který to sám nemá lehké, všeho nechá, popadne hudební nástroje a přes počítačovou obrazovku rozveselí dvacet vystrašených Newyorčánků.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.