Před čtyřiasedmdesáti lety nacisté zavraždili Romy ze Zajišťovacího tábora v Dubnici nad Váhom

Na zítřek připadá smutné výročí tragické události, která se odehrála na sklonku druhé světové války ve slovenské Dubnici nad Váhom. 23. 2. 1945 zde bylo zavražděno 26 vězňů „Zajišťovacího tábora pro Cikány“. Na místě tragédie dnes proběhl pietní akt pořádaný občanským sdružením In Minorita.

Vzhledem k nelidským podmínkám, které tam panovaly, v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu. Tu se Němci po převzetí tábora rozhodli vyřešit radikálním způsobem. Pod záminkou přepravy nemocných do nemocnice je naložili na nákladní auto a odvezli do areálu místní zbrojovky, kde je brutálně zavraždili. Z 26 mrtvých objevených v masovém hrobě bylo pouze 18 z nich zasaženo výstřelem, ne všichni však smrtelně. Spolu s ostatními se tak zaživa udusili pod nánosy hlíny. 

Mezi obětmi bylo dvacet mužů, z toho jeden chlapec ve věku mezi patnácti a šestnácti lety a šest žen, z nichž byla jedna v sedmém měsíci těhotenství. Jednou z obětí byl pravděpodobně i bratr pana Ladislava Dudi – Koťa, který byl v zajišťovacím táboře internován také, a jehož vzpomínky jsme natáčeli pro projekt Paměť Romů. 

„Začal asi čtvrtý měsíc a Němci zas přišli, že ty nemocné odvezou do nemocnice, přijeli autem. Vzali asi osm nebo devět lidí, byly mezi nimi i ženy a jedna z nich řekla, že můj bratr je taky nemocný. Byl jen nachlazený, ale vzali ho taky. Nic jsme netušili, mysleli jsme, že je v nemocnici. Až když přišli partyzáni a Němci utekli, tak s nimi přišel jeden od nás, byl to policajt a poznal nás. „Holka, Němci ti zabili syna!“ „Jak zabili, je v nemocnici, přece ho tam odvezli.“ „Ne, zabili ho, už dopředu měli udělanou jámu a tam je všechny dali a postříleli.“ Tak jsme se dozvěděli, že už bratr nežije,” vzpomíná na událost pan Ladislav.

Zajišťovací tábor pro Cikány v Dubnici nad Váhom byl zřízen slovenským Ministerstvem národní obrany v listopadu 1944 na místě dosavadního Pracovního útvaru. Byl jediným táborem svého druhu na Slovensku, byly do něj posílány romské rodiny z celé země.

Brzy po svém vzniku tábor překračoval svou kapacitu. Tuhá zima, nedostatek jídla a nevyhovující hygienické podmínky se pak podepisovaly na zdravotním stavu vězňů. Nakonec zde vypukla epidemie skvrnitého tyfu a nad táborem byla vyhlášena karanténa. 

„Nedávali toho tolik, aby byl člověk sytý. Na den jsi dostával ráno jeden kousek chleba, komisárek, a černou kávu, k obědu jen polévka a večer zase kousek chleba a černou kávu, takže to byl velký hlad. (...) O Vánocích nám lidi, kteří nás litovali, házeli přes plot koláče, chleba. Ale nesměli jsme jít to jídlo sebrat. Jeden takový hlupáček, který byl mezi námi, si tam vzal kousek chleba. Němci ho chytili a nahého ho strčili pod sprchu, pustili na něj studenou vodu, takže se každý bál pro to jídlo jít a ten chleba tam shnil. Ten chudák potom onemocněl,” vypráví pan Ladislav o podmínkách v táboře.

Po skončení války byl tábor zlikvidován a nezůstalo po něm ani stopy. Dnes místo utrpení připomíná jen pomník, který vznikl z iniciativy sdružení In Minorita.

VIDEO