Spisovatelka a malířka Ceija Stojka zemřela v pondělí v nemocnici ve Vídni. V
květnu by oslavila 80 let. Úmrtí v úterý potvrdila její editorka Karin Berger.
Ceija [čaja] Stojka se narodila do rodiny kočovných olašských Romů (Lovarů)
v době, kdy její rodina ještě mohla žít skutečně kočovným způsobem. Rodina
Stojků byla jednou z těch, které odolávaly stále silnějšímu tlaku na jejich
usazení,
k němuž nakonec muselo dojít v roce 1939. V době nacismu byli všichni
nejbližší členové její rodiny postupně zavlečeni do různých koncentračních
táborů. Otec byl uvězněn v Dachau, kde byl zavražděn. Ceija s matkou, sestrou
a třemi bratry byli transportováni nejdříve do Osvětimi, kde kromě dalších
příbuzných
zemřel i jejich nejmladší bratr Ossi. Ceija s matkou a sestrou prošly
později koncentračními tábory v Ravensbrücku a Bergen-Belsenu, oba bratři
pak tábory Buchenwald a Flossenbürg. Po konci války se všichni shledali ve
Vídni.
Konec války ovšem Romům v Rakousku nepřinesl uznání za rasové oběti
nacistické
perzekuce a s ním spojenou společenskou rehabilitaci či přímo materiální
odškodnění. Ceija i její rodina si tak museli znovu vybudovat svoje životy bez
jakékoli vnější podpory a pomoci, navíc v atmosféře, kdy si neromská i romská
společnost nechtěla hrůzy války z různých důvodů připomínat.
Kniha Žijeme ve skrytu (Wir leben im Verborgenen, 1988, česky 2008), která
Ceiju
proslavila, je autobiografickým vyprávěním o nejtragičtější době Ceijina
života.
Zřejmě by nevyšla, nebýt Ceijna pevného rozhodnutí dopsat ji navzdory
přezíravému, skeptickému postoji nejbližšího okolí a nebýt podpory editorky
knihy Karin Berger. Když byla nakonec v roce 1988 publikována, způsobila
velké pozdvižení. Veřejným se poprvé stalo dosud ignorované téma holocaustu
Romů, které navíc otevřela žena. To znamenalo prolomení zásadního tabu
i v rámci komunity olašských Romů, kde žena nemá právo veřejně vystupovat,
pokud ji o to některý z jejích mužských příbuzných nepožádá.
Kromě literárního talentu v sobě Ceija (i její bratři Karl a Mungo) objevila
i talent
výtvarný a hudební. Navzdory svému věku a bolesti, kterou v ní vzpomínky
na události druhé světové války nutně i po letech vyvolávaly, se Ceija Stojka
neúnavně účastnila veřejných debat, čtení a vzdělávacích pořadů.
Ukázka z rozhovoru Ceiji Stojky s Karin Berger, Žijeme ve skrytu, 2008, s.
63–67
Měla jsi nějaký konkrétní důvod, když ses rozhodla, že to všechno
začneš sepisovat?
Chtěla jsem s někým mluvit. Ale neměla jsem nikoho, kdo by mi naslouchal – no a
papír je trpělivý. […] Jakmile jsem jednou začala, tak se ze mě vzpomínky jen
řinuly. […] Často bylo dost těžké psát, protože můj partner pro to neměl
pochopení. Ani by ho nenapadlo, že bych vůbec brala tužku do ruky, maximálně
když se podepisuju. Jednou […] jsem [část rukopisu] vzala a šla za svým bratrem.
Karli, buď tak hodný a přečti si tohle. – Prosím tě, takový škrabopis? Zahoď to!
[…] Nakonec jsem se ale nedala ničím odradit. I když mi říkali, že mám jít do
kuchyně vařit, neposlechla jsem. […] Zažila jsem toho tolik a musela jsem se tím
probojovat. Aby mi Aušvic nemohl ublížit. […] A tak jsem to dokázala. Ale Aušvic
jsem prožila podruhé. […] Mám hrozný vztek, když musím pořád poslouchat:
„osvětimská lež“. To je pro nás, co jsme koncentrákem prošli, i pro pozůstalé,
dost hrozné. […] Mám se pokusit vysvětlovat něco člověku, který řekne: Osvětim –
to celé je nesmysl. Když to bylo tak hrozné, tak jak to, že jsi tady? Jak to, že
žiješ? Nedá se jim to vysvětlit, je to nemožné. Podívám se na takového člověka a
odhaduju, kolik mu je asi let. Když je mladší, tak si řeknu, no jo, ten to
nemůže vědět. Ale nechápe to ani hodně lidí, kteří tu dobu zažili.
Knihy:
- Wir leben im Verbogenen. Erinnerungen einer Rom-Zigeunerin, Wien, 1988.
- Reisende auf dieser Welt. Aus dem Leben einer Rom-Zigeunerin, Wien, 1992.
V článku použit text Heleny Sadílkové z učebnice
Druhá směna,
kterou v roce 2012 vydalo sdružení ROMEA.
