Krajní pravice začala své "působení" v ČSSR kolem roku 1985. Tehdy její tvrdé
jádro tvořilo jen pár desítek lidí a "dohled" nad ní měla Státní bezpečnost(StB).
Po roce 89 však, s pádem komunistického režimu a uvolněním poměrů ve
společnosti, nastal značný problém.
Hnutí se začalo výrazně rozrůstat. A čím dál více se hovořilo o sympatiích
členů represivních složek státu k ultrapravici. To potvrdila i "tajná zpráva"
ministerstva vnitra z roku 1995, která hovoří o tom, že zhruba 60% policistů
sympatizuje s krajní pravicí. Ministerstvo vnitra to však pouze konstatovalo a
nijak neřešilo. K tomu navíc nad ultrapravicí začala ztrácet dohled i
polistopadová civilní kontrarozvědka – zprvu Federální bezpečnostní informační
služba (FBIS) a posléze Bezpečnostní informační služba(BIS).
To vše vedlo k obrovskému nárůstu rasově motivovaných činů, přičemž v řadě
případů nekončili před soudem jejich viníci, ale oběti. Dokonce i v případech
končících smrtí bylo více než patrné, že policie nemá zájem o řádné vyšetřování.
V této souvislosti nelze nepodrobit kritice ani práci státních zastupitelství a
soudů.
Situace začala být kritická, počet rasově motivovaných útoků a bohužel i
vražd velmi prudce stoupal.Nakonec alespoň BIS začala hnutí monitorovat, i když
podle mého názoru velmi pozdě. Na základě podkladů od BIS provedla policie na
začátku roku 1999 proti ultrapravici zásah, který hnutí alespoň částečně, spolu
se stárnutím jeho členů, oslabil. Bohužel však vedení státu nedokázalo zabránit
tomu, aby neonacisté i nadále vstupovali do řad policie a profesionalizující se
armády.
Ultrapravicově smýšlející lidi obecně láká práce v oboru bezpečnosti, včetně
soukromého sektoru: u různých bezpečnostních a podobných agentur či
alespoň jako vyhazovači v barech apod. Bohužel však, jak již řečeno, i v sektoru
státním. Navíc v roce 1999 vznikla neonacistická militantní organizace Národní
odpor. Postupně nastoupila nová generace neonacistů, kteří se začali pohybovat
právě okolo Národního odporu a posléze i kolem Dělnické strany.
Kvůli opětnému nezájmu policie se situace stala kritickou a přerostla v pokus
o pogrom na bezbranné Romy v litvínovském Janově, na podzim roku 2008. Po pokusu
o tento pogrom nebyl žádný z extremistů, neonacistů a dalších rasistů potrestán,
což naznačuje opět velmi špatnou a troufnu si říct i úmyslně špatnou práci
policie a státního zastupitelství.
Na druhou stranu pak nelze upřít určitou snahu Útvaru pro odhalování
organizované zločinu (ÚOOZ) proti ultrapravici zasáhnout, bohužel se tak stalo
až poté, kdy se extremisté pokusili upálit dvouleté dítě a jeho rodinu. A navíc,
extremisté věděli o těchto raziích dopředu, to přiznala například i jedna z
předních neonacistek Michaela Rod Dupová.
Nyní se situace znova prudce zhoršuje a po pokusech o pogrom v Duchcově a v
Českých Budějovicích je víc než zarážející, že bylo zadrženo tak málo lidí a
obviněn zatím žádný.
Závěrem bych rád poznamenal, že práci policie kritizuji trvale, a to za více
věcí (viz.mé předchozí články). Nemohu házet všechny policisty do jednoho pytle,
ale bohužel obrovská část z nich šla k této složce z naprosto opačného důvodu,
než bojovat za dodržování ústavy a toho, co je v ní kodifikováno: lidská práva,
práva menšin a hodnoty humanismu. Následky toho jsou katastrofální a
ultrapravice z nich značně těží. O kritické situaci s českou policií i o
některých konkrétních případech, které se jí týkají, se snažím informovat i
lidskoprávní aktivisty v zahraničí, neboť stále vidím snahu naší vlády nechat
některé věci "vyšumět".
